Jak bohemisté škodí českému jazyku

1) Je-li jazykový úzus nějakého lidského společenství geograficky, sociálně případně generačně heterogenní, pak z něj sebelepší strukturální lingvista pouhým popisem či statistickou analýzou jednotnou normu nevycucá. Pokud někdo hovoří o jazykovém úzu v jazykově heterogenním prostředí, pak hovoří o prázdném pojmu. A to je mimochodem i situace současné češtiny.

Rozdíl mezi jazykem a dialektem není vymezen lingvisticky. Každý dialekt je z hlediska semiotiky jazykem, tj. znakovým systémem s lingvistickou strukturou. Jazyk (dialekt) nějakého lidského společenství může být asi opravdu nejjednodušeji vymezen jazykovým územ onoho společenství, ovšem pouze za předpokladu, že tento úzus má jednotnou lingvistickou strukturu. Jazyk v užším slova smyslu (spisovný jazyk) vzniká z dialektu tak, že nějaká společenská autorita „POVÝŠÍ“ jeden z dialektických úzů (případně ještě po nějaké úpravě) na normu. O tom, zda je bavorština samostatným jazykem či dialektem němčiny, nelze rozhodnout prostředky jazykovědy. Bavorština by se stala „samostatným“ jazykem, pokud by někdo označil jeden z bavorských úzů za spisovnou bavorštinu, přesněji by jej popsal (tím by vznikla ona norma) a získal by pro svou akci dostatečný počet dostatečně dlouhodobých přívrženců. Takto kdysi vytvořili štúrovci spisovnou slovenštinu z upraveného středoslovenského nářečí. Obdobně se o to pokusil Ondra Lysohorský se slezštinou, ale přívržence nezískal. Němčina vznikla tak, že bylo postupně za němčinu uznáno Lutherovo nářečí. Novočeštinu „normoval“ Dobrovský a jeho žáci.

2) Funkce normy ovšem nespočívá pouze v tom, že sjednocuje lidi hovořící několika příbuznými dialektálními „úzy“. Norma také může chránit jazyk proti vnější asimilaci. Tak např. slovo sofistikovaný dnes již v českých neodialektech zdomácnělo natolik, že by bylo zřejmě omylem považovat ho za chybné z hlediska českých „úzů“. Nicméně kdybychom měli k dispozici autoritativní českou normu jako v dobách, kdy čeština ještě nebyla napadena a dezintegrována Pražským lingvistickým kroužkem, mohli bychom ho do ní nepřijmout a označit ho za nebezpečný anglicizmus, jak se to dělávalo až do první poloviny dvacátého století se slovy německého původu, a organizovaně proti němu agitovat. Historická zkušenost ukazuje, že taková agitace může být někdy i úspěšná. Naši dnešní bohemisté ovšem jako brusičobijci musí agitovat v přesně opačném směru.

P.S.: Nevím jak Roman Jacobson, ale v ruské lingvistické literatuře jsem na téma brusičství objevil docela půvabnou schizofrenii. Tak např. v turkologické literatuře lze v souvislosti např. s uzbečtinou či kazaštinou nalézt u jednoho a téhož autora výroky o obohacování dotyčných jazyků ruskými slovy a třeba i v téže kapitole stížnosti, že ony jazyky jsou „zasórjeny“ arabskou a perskou lexikou. Ruská slova obohacují, perská a arabská dotyčné jazyky naopak pošpiňují.

Poznámka redakce: Rozvedenou variantu tohoto dopisu včetně dalších dopisů a diskusních příspěvků naleznete v rubrice diskuse.