Hirschův index a česká věda

V našem předešlém článku (viz Vesmír 81, 508, 2002/9) jsme poukázali na některá úskalí užívání celkového počtu citačních ohlasů prací hodnoceného badatele. Výsledky mohou být zkresleny například malým počtem velkých „hitů“, tedy prací, které se citují řádově více než ostatní publikace daného autora. Mohou to být přehledné nebo metodické práce, které nemusí věrně vypovídat o skutečné tvůrčí aktivitě badatele a jeho dlouhodobém stabilním příspěvku k rozvoji oboru.

Právě na tuto skutečnost bere ohled Jorge Hirsch (fyzik z Kalifornské univerzity v San Diegu) ve svém indexu: Vědec má H-index roven h, jestliže h jeho publikací (z celkového počtu N ) bylo citováno nejméně h-krát, a ostatních N – h prací je citováno méně než h-krát. Tedy konkrétně má-li někdo H-index roven 40, znamená to, že každá z jeho 40 nejcitovanějších prací byla dosud citována nejméně 40krát (nebere se v úvahu, že třeba nejlepší z nich byla citována například 1000krát) a zbylé práce (ať jich je dejme tomu 500) jsou citovány méně. Jak J. Hirsch uvádí, H-index je objektivnější než celkový počet publikací nebo celkový počet citací, protože lépe charakterizuje široký dopad práce daného vědce. Badatelé s vysokým H-faktorem velmi pravděpodobně značně přispívají k rozvoji své disciplíny, protože produkují mnoho hodně citovaných prací.

Důležité je i to, že H-index nelze snadno zkreslit samocitacemi. Přitom se dá velmi jednoduše určit prostým seřazením prací autora podle počtu jejich citací, což lze udělat opravdu snadno s využitím citační databáze Web of Science (WOS), resp. Web of Knowledge firmy ISI. Samozřejmě se i zde uplatňuje vliv autorova věku (badatelé pracující v oboru déle by měli mít vyšší index) a vliv badatelova oboru (citovanost průměrné práce v molekulární biologii je mnohem vyšší než v matematice). Je proto třeba pamatovat, že H-index je vhodný spíše pro odrostlejší badatele (asi nad 50 let) a že nelze automaticky srovnávat H-indexy lidí působících v citačně příliš odlišných oborech. Dalším technickým detailem je, že ve WOS jsou dobře zpracovány pouze práce vyšlé po roce 1980. Starší badatelé, kteří mají silně citované práce dřívějšího data, budou při jednoduchém zjištění H-indexu z WOS více či méně ochuzeni.

Podívejme se nejprve na původní Hirschův soubor fyziků (obrázek tab. I). Hirsch doporučuje používat svůj index pro posouzení kvality badatele, například při obsazování pozic na univerzitách nebo při nominacích nových členů do Národní akademie věd USA (NAS). Hirsch uvádí, že H-index nad 20 (po 20leté vědecké kariéře) je známkou úspěchu; hodnoty 40 a více pak indikují skutečně vynikající badatele, jaké lze nalézt jen ve velmi dobrých laboratořích. H-index roven 12 by měl být dostatečný pro získání pozice na univerzitě, 15–20 pro získání členství v Americké fyzikální společnosti a 45 či vyšší pro členství v NAS (výjimky samozřejmě existují). Fyzici a astronomové nově přijatí do NAS v roce 2005 měli průměrný H-index roven 45. Nositelé Nobelovy ceny za fyziku za posledních 20 let měli medián svých H-indexů roven 35 a nejvíc z nich mělo H-index mezi 35 a 39. Většina laureátů měla vysoký H-index, což ukazuje, že Nobelovy ceny se zpravidla neudělují za jednu vynikající práci, ale za rozsáhlou vědeckou aktivitu. V biovědách (life sciencies) jsou vzhledem k obecně vyšší průměrné citovanosti indexy zhruba 2krát vyšší než u fyziků (obrázek tab. II). Medián H-indexů 36 nově přijatých členů NAS (v biologických a medicínských oborech) byl 57, maximální H-index byl 135.

Opusťme nyní svět a obraťme pozornost k české realitě. Upozorňujeme, že uváděné hodnoty H-indexů byly získány jednoduchým hledáním ve WOS, ³⁾ takže u badatelů, kteří začali svoji vědeckou kariéru dříve než v letech 1975–1980, mohou být více nebo méně podhodnoceny. Výběr jmen v této i dalších tabulkách byl subjektivní a přes naši snahu o úplnost se mohlo stát, že jsme na někoho zapomněli. Předem se za to omlouváme. Začněme opět fyzikou (obrázek tab. III). Velmi vysoké hodnoty H-indexů (40–55) má ještě řada fyziků elementárních částic, kteří se podílejí na mezinárodních experimentech (např. J. Cvach, J. Žáček, M. Taševský). Publikace, na nichž se tito badatelé podílejí, mají však obvykle několik set spoluautorů, což je činí poněkud atypickými a obtížně srovnatelnými s pracemi, jejichž autory je jen několik málo pracovníků. Na druhé straně je skvělé, že se značný počet našich fyziků podílí na takových náročných experimentech přinášejících opravdu velmi důležité výsledky. Situaci v chemii a v biologii ukazují obrázek tab. IV a obrázek tab. V. Uvedené přehledy snad umožňují udělat několik následujících poznámek o české vědě:

• Je patrné, že česká chemie je ve světle absolutních hodnot H-indexů srovnatelná s molekulární biologií (výjimkou je J. Bartek z Kodaně). Uvážíme-li však, že průměrná citovanost je v molekulární biologii přinejmenším 1,5–2krát vyšší než v chemických oborech, a tedy je tam snazší dosáhnout vyšších hodnot H-indexu, dospějeme k závěru, že česká chemie zjevně představuje jeden z pilířů české vědy.
• Kurzívou jsou v obrázek tab. IV a obrázek tab. V uvedena

  jména badatelů, kteří nejsou členy Učené společnosti

  ČR, tedy elitní české vědecké společnosti. J. Bartek, V. Bondybey, T. Hudlický a J. Bartková pracují v zahraničí, E. Syková je z Ústavu experimentální medicíny AV ČR a Z. Samec a J. Hrušák z Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR.

• Mezi 40 vědci uvedenými v obrázek, obrázek, obrázek tab. III–V jsou jen 3 ženy, všechny pracují v biologických vědách.
• Z českých badatelů uvedených v tabulkách obrázek, obrázek, obrázek III–V pracuje velká většina v ústavech Akademie věd. Mezi 40 jmény jsou 2 minulí předsedové AV (R. Zahradník a H. Illnerová); současný předseda V. Pačes má také slušný H-index (21). Mezi jmény zcela chybějí akademičtí hodnostáři českých a moravských univerzit.
• Antonín Holý z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR je světově proslulý svými antivirovými léky (mezi jinými proti HIV). Úspěšná patentová a licenční aktivita je u tohoto badatele skloubena i s vysokým H-indexem.
• J. Hirsch navrhuje užívat H-index jako kritérium členství v americké National Academy of Sciences (NAS). Podívejme se, jak to vypadá s členstvím v české obdobě NAS, US ČR. H-index 13 až 20 má 16 členů US z oblasti věd živé přírody, kteří nejsou uvedeni v obrázek tab. IV a obrázek V. Ze 6 badatelů oceněných Cenou US ČR v posledních 3 letech (I. Hlaváček, V. Petříček, M. Strnad, V. Havlíček, J. Kříž, P. Spurný), tedy potenciálních kandidátů na členství v US, mají H-index v uvedeném rozsahu VP, MS, VH a JK; H-index VP a MS je vyšší (21) než horní hranice limitu.
• Skutečně světová jména v české vědě až na výjimky chybějí; použijeme-li Hirschovo kritérium, pak je mezi českými vědci jen málo badatelů (H-index vyšší nebo roven 40), kteří by byli ozdobou i prestižních světových laboratoří. Vítek, Paldus, Michl, Bondybey, Hudlický, Bartek, Městecký, Lukáš, Hamet, Skamene (a také v tabulce neuvedený J. Klein) pracují dlouhodobě mimo ČR, a tak zůstává jen velmi malý počet skutečně „domácích“ jmen. Cesta k zlepšení je nasnadě – systematická nadstandardní podpora vynikajících badatelů. H-index představuje samozřejmě jen jedno z kritérií a nikdy nemůže nahradit řádné recenzní řízení, „peer review“. Všichni však víme, jak je toto řízení obtížné a nákladné. Poměrně objektivní, snadno získatelný index tak může vnést důležité srovnání, které by se mělo brát v úvahu třeba při udělování cen za vědu nebo grantových podpor. H-index může poukázat na vynikající badatele, kteří navenek nejsou příliš viditelní, ale také odhalí ty, kteří jsou mediálně velmi zdatní, zatímco jejich skutečný vědecký přínos je poměrně malý.
• Často se poukazuje na potřebu komplexního pohledu při hodnocení vědecké aktivity. Kromě publikací a citací by měla být zohledněna také pozvání k proslovení přednášek na prestižních konferencích, členství v redakčních radách evropských a světových časopisů, zájem našich a zahraničních studentů pracovat v laboratoři daného badatele, recenzní činnost pro významné vědecké časopisy…

Je to samozřejmě správný požadavek. Většina badatelů s vysokým H-indexem tyto požadavky splňuje, a to prostě proto, že všechna uvedená kritéria spolu souvisejí. Nalezení H-indexů je však mnohem rychlejší než složité dotazování na jednotlivé body.

I tato metoda má – jako všechny metody hodnocení – jasné limitace: je vhodná hlavně pro starší badatele, neodlišuje vždy dobře pracovníky, kteří jsou opravdu vůdčími duchy týmů, od těch, kdo pracují spíše na dílčích úkolech ve velkých týmech, a samozřejmě se v ní musí velice brát v úvahu značné oborové odlišnosti. Tato metoda také znevýhodňuje vědce, kteří mají menší počet vysoce citovaných prací (a třeba i velmi vysoký průměr citovanosti na publikaci). I tuto metodu – tak jako všechny ostatní – musíme aplikovat opatrně, s rozmyslem, nikoli mechanicky. Ve velké většině případů však evidentně něco velmi důležitého říká.