Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Země dvojčat

 |  10. 8. 2006
 |  Vesmír 85, 439, 2006/8

Realita bude taková, jaká je,

a bude si dělat, co dělá, bez ohledu na to,

co si o tom myslíme či nemyslíme

a jaký na to máme či nemáme názor.

Charles T. Tart 1)

Je srpen, okurková sezona, v Polsku vládnou dvojčata, snad si můžeme dovolit trochu bujné fantazie.

Navážu na spíše žertovně míněné téma, které nadhodil Douglas Hofstadter na letošní konferenci Vstříc vědě o vědomí. 2) My, kteří jsme před lety hltali Hofstadterův slavný bestseller „Gödel, Escher, Bach“, víme, že co se dá říct žertovně, může být kouzelné, a co je kouzelné, může být inspirativní. Takže jeho letošní téma zní: mysleme si zemi, v níž lidé nejsou jednoduší, nýbrž dvojití – každý je párem identických dvojčat, dokonale sladěných. Lze to říct také jinak: každý má dvě poloviny, jedna nosí v hlavě věrný model druhé a druhá prvé. Máte-li s tím potíž, představte si ideální jednovaječná dvojčata, identická tělem i duší.

Hofstadter se k tomu dostal od obecnější a snad i o něco vážněji míněné představy „rozdrobeného já“. Každý z nás si ve své hlavě uchovává reprezentace všech svých blízkých a známých – čím je mi někdo bližší či známější, tím věrnější mám jeho reprezentaci. Ale i naopak, já jsem zase rozptýlen v hlavách (mozcích, duších) svých bližních. Všichni jsme takto rozdrobeně propojeni. Potud Hofstadter.

Zemi dvojčat („twinworld“ u Hofstadtera) si můžeme představit jako speciální případ výše uvedené představy (každý má jednoho a jen jednoho bližního), zato dotažené do extrému (reprezentace jako dokonalá shoda). Je to opravdu tak absurdní? Myslitelnost je přece něco, co se nemusí zastavit před extrémy. Pravda, u našich identických dvojčat můžeme narazit na otázku, jak si sama sebe uvědomují, ale té se buď lze vyhnout omezením na perspektivu třetí osoby (viz můj úvodník v minulém čísle), anebo si můžeme zavést – což je dokonce zajímavější – novou perspektivu, v níž roli „já“ převezme duální zájmeno „my dva“ (Hofstadter: „twe“) a roli osoby („person“) převezme dvojosoba („pairson“).

Zdalipak bychom se vůbec dovedli do pocitů takové „dvojosoby“ vžít? Především záleží na tom, zda bychom jí přisoudili jedno či dvě těla. V prvním případě nic nového: víme přece, že máme dvě hemisféry mozku, stačí už jen předpokládat, že jsou zcela identické, což bychom na sobě samých stejně nepoznali. Naše dvě hemisféry, stejně jako dvě oči a dvě uši, si našly způsob jak spolu dobře vycházet.

Složitější by byl případ dvou oddělených těl. Každé by se pak mohlo volně pohybovat po světě, čímž by se obě části dvojosoby brzo vzájemně odlišily nejen svým percepčním polem, ale (následkem toho) i celkovou životní zkušeností. Abychom zachovali striktní shodu, museli bychom předpokládat něco, na co nejsme u lidí zvyklí: úplné a trvalé informační propojení obou částí. Vše, co by viděla a prožívala jedna, viděla a prožívala by i druhá, jejich zkušenost by byla společná, sdílená, doslova jedna. Ale ani to není, myslím, nepředstavitelné – aspoň co do vnitřního prožitku. Jako by každé oko vidělo něco jiného a jako by každá ruka dělala něco jiného (právě si obojí na sobě zkouším).

V čem je problém? V prostoru a čase. Pokud by se dvojčata rozběhla daleko od sebe, aniž by přitom měla přijít o zkušenostní jednotu, musela by si najít způsob jak navzájem komunikovat, interagovat a synchronizovat se, a to bez časového zpoždění a skrze veškeré myslitelné materiální překážky. To si dnes dovedou představit snad jen kvantoví fyzici nad svým principem nelokálnosti. V makrosvětě to neznáme, aspoň pokud nevěříme v telepatii, synchronicitu či jiné transpersonální jevy.

Na tomto místě se nemohu nezmínit o jistých pozoruhodných experimentech, o nichž mě při mém nedávném pobytu v bádenském Freiburgu informoval tamější badatel českého původu Jiří Wackermann. Vše začalo před 40 lety podezřením, že u jednovaječných dvojčat dochází ke společnému vzniku alfa-rytmů EEG, přičemž pouze u jednoho z dvojčat byly tyto rytmy indukovány konvenčním způsobem (zavřením očí). 3) Shánět jednovaječná dvojčata v dostatečném počtu k experimentálním účelům není snadné, ukazuje se však, že i u dvojic pokusných osob bez příbuzenského vztahu lze něco podobného naměřit. Je-li jedna osoba vizuálně nebo akusticky stimulována, dá se u druhé, fyzicky pečlivě oddělené osoby detekovat souběžná (byť relativně malá) fluktuace mozkové elektrické aktivity. Jakkoliv se to na pohled zdá lechtivě pavědecké, skeptiky snad uklidní, že výsledky experimentů byly zveřejněny i ve velmi uznávaném neurovědeckém časopise. 4) Nejnovější experimenty tohoto typu jsou prováděny za přísných kontrolních podmínek a s použitím standardních statistických metod vyhodnocování. 5)

Co k tomu říci? Někdy máme teorie, které čekají na empirická ověření, jindy máme experimenty, k nimž chybí teorie. Proto je věda dobrodružstvím.

Poznámky

1) Journal of Consciousness Studies 13, 83, 2006.
2) D. R. Hofstadter: Strange loops, downward causation, distributed consciousness, přednáška na konferenci Towards a Science of Consciousness, Tucson, duben 2006.
3) T. D. Duane, T. Behrendt: Extrasensory electroencephalographic induction between identical twins, Science 150, 367, 1965.
4) J. Wackermann et al.: Correlations between brain electrical activities of two spatially separated human subjects, Neuroscience Letters 336, 60–64, 2003/1. Experimenty byly provedeny v Institutu pro hraniční oblasti psychologie, Freiburg i. Br., SRN.
5) J. Wackermann: Dyadic correlations between brain states: Present facts and future perspectives, Mind and Matter 2, 105–122, 2004.

Ke stažení

RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, Ph.D., (*1938) absolvoval FEL ČVUT v Praze. V letech 1969–1971 studoval Ph.D. (počítačové vědy) na University of California v Berkeley. Několik let pracoval jako výzkumný pracovník v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV. V současné době je docentem na Univerzitě Karlově v Praze a působí v Centru pro teoretická studia (společném pracovišti UK v Praze a AV ČR), jehož byl v letech 1990 – 2008 ředitelem. Přednáší na MFF UK.
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Jak si delfíni ucpávají uši

Jak si delfíni ucpávají uši audio

Jaroslav Petr  |  17. 12. 2017
Hluk v mořích a oceánech produkovaný člověkem ohrožuje kytovce. Může je dočasně ohlušit nebo jim trvale poškodit sluch. Nově objevený fenomén by...
Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné