Aktuální číslo:

2021/9

Téma měsíce:

Vzdělávání

Ten druhý

 |  13. 7. 2006
 |  Vesmír 85, 379, 2006/7

Lidé jsou různí, někteří se snadno, ba i rádi setkávají s druhými, navazují přátelské vztahy, rozumějí si s druhými a rozumějí druhým. Jiní lidé jsou uzavření, pohrouženi do svého nitra, kontakt s druhými nevyhledávají, vyhýbají se mu, nic jim neříká. Extrémem druhého typu je autizmus, který natolik vybočuje z normality, že je považován za duševní poruchu. Leo Kanner, který ve čtyřicátých letech jako jeden z prvních autizmus studoval, popisuje, jak šestiletý autistický chlapec reagoval jinak na lidi a jinak na věci: „Věci ho snadno upoutaly, věnoval jim pozornost a vytrvale si s nimi hrál, [zatímco] lidi považoval za nežádoucí vetřelce, jimž věnoval tak málo pozornosti, jak jen mu dovolili.“ 1)

S inteligencí autizmus nesouvisí, jsou i případy na hranici geniality – bohužel zpravidla vždy v nějakém vyhraněném směru. Autizmus se vyskytuje hlavně u dětí zhruba od tří let, v dospělosti se vytrácí, nebo aspoň není tak nápadný, nejspíše proto, že inteligentní autisté se dovedou správnému společenskému chování naučit od druhých, takříkajíc nazpaměť.

Letos jsem na jedné konferenci vyslechl přednášku slavné autistky Temple Grandinové, oné „antropoložky z Marsu“ z knihy Olivera Sackse. 2) Energická dáma středního věku nás zahrnula proudem amerického slangu a ochotně pak odpovídala na všetečné otázky z publika (na otázku „Máte pocit svobodné vůle?“ hbitě opáčila: „O čem to mluvíte?“). Abstraktní pojmy nezná, nahrazuje je, jak tvrdí, příklady konkrétních situací, například z filmů.

Jak je to vlastně (mluvím o nás, „normálních“ lidech) s naším chápáním druhých? Proč jsem si tak jist, že druzí – na rozdíl od věcí – prožívají sebe sama podobně jako já? Co když se jen tak tváří, přičemž se takto tvářit naučili nazpaměť? Pravda, jsou určité konvence v mezilidském chování, které prostě napodobuji, aniž bych přitom cokoliv zvláštního prožíval. Na pozdrav odpovím pozdravem a říkám „na shledanou!“, aniž bych vždy nutně toužil po shledání.

Kromě rozdílu mezi lidmi a věcmi existuje ještě zajímavější rozdíl: mezi lidmi, které znám, a lidmi, které neznám. Tento rozdíl mnohým nečiní problém, já sám v tom příliš nevynikám – často, když někoho potkám, následuje trapná chvíle nejistoty. V Kunderově románu Nevědomost je na jednom místě v pouhých šesti větách znamenitě popsána situace, v níž se neznámý cizinec zvolna mění v přítele z mládí:

Na protější lavici spatřila nějakého muže a po chvíli nejistoty a překvapení ho rozpoznala. Vzrušeně čekala, až se jejich pohledy setkají, a pak se usmála. On se také usmál a lehce pokývl hlavou. Vstala a přistoupila k němu, on vstal též. „Nepoznali jsme se v Praze?“ zeptala se česky. „Pamatujete si ještě na mě?“ 3)

Epizoda na první pohled celkem banální, stojí však za to si ji rozebrat, o což se chci pokusit hned ze tří perspektiv. 4) Nejprve zvolme perspektivu třetí osoby – objektivní pohled nezúčastněného diváka (zde vypravěče nebo čtenáře). Především je tu objektivní časová struktura, daná sekvencí dílčích epizod, navíc víceméně kauzálně propojených (její pohled – chvíle nejistoty a překvapení – rozpoznání – čekání na jeho pohled – setkání pohledů – úsměvy obou – jeho kývnutí – její vstanutí a chůze – jeho vstanutí – její promluva). I vnitřní stavy protagonistky (nejistota, překvapení, vzrušení) jsou zde popsány jakoby objektivně, nejsou sice v „zorném poli“ diváka, ale ručí za ně vypravěč. Vlastně neručí úplně, vždy se připlétá jeho nebo něčí hledisko (například jak si kdo vykládá užité výrazy). Proto popis v „čisté“ třetí osobě nikdy nelze dovést k úplné dokonalosti.

Perspektivu první osoby mohu naproti tomu zaujmout jedině tak, že si sám sebe představím v roli protagonistky – „jaké by to bylo“ dotyčnou situaci opravdu prožít subjektivně (vidím muže – nejsem si jistá – ano, je to on – počkám na jeho pohled – pohledy se setkávají – usmívám se – vidím, že on se usmívá též – mohu tedy vstát a přistoupit k němu – jsem u něho, mohu se zeptat). Nutno poznamenat, že takto popsat prožitek lze až dodatečně, v reflexi, která je vždy už nějak poznamenána perspektivou třetí osoby. Obě perspektivy jsou tedy spíše jen tendencemi.

Co bychom mohli nazývat perspektivou druhé osoby? V citovaném úryvku z Kundery zjevně dochází k reciproční interakci já – ty, kterou by se autista stěží naučil. Setkání pohledů, výměna úsměvů, fyzické přiblížení, řeč, to vše jsou dotyky, v nichž dotýkající je dotýkáno a dotýkané se dotýká. Já plně jsem až v pohledu druhého.

Poznámky

1) Kanner L.: Autistic disturbances of affective contact, Nervous Child 2, 217–250, 1943 (cit. dle D. Zahaviho: Subjectivity and Selfhood, The MIT Press, 2005, s. 189–190).
2) O. Sacks: Antropoložka z Marsu, Mladá fronta, Praha 1997. Temple Grandinová (www.grandin.com) je zootechnička, která díky autizmu lépe rozumí zvířatům než lidem. Svou zkušenost autistky využila např. v knize Animals in Translation, kde mj. tvrdí, že vědomí není podmíněno řečí. S Grandinovou konzultoval Dustin Hoffman svou roli autisty ve filmu Rain Man.
3) L. Kundera: Ignorance (můj překl. z angl. verze nakladatelství Faber and Faber, London 2002, s. 45–46).
4) Rozlišování perspektiv (hlavně první a třetí osoby – jde o gramatickou metaforu) je běžné v dnešní literatuře na pomezí kognitivní vědy a filozofie. Viz např. D. Zahavi (cit. d.), srov. též I. M. Havel: Prožívání epizodických situací – modality a hraniční případy, in: J. Kelemen, V. Kvasnička (eds.) Kognice a umělý život VI., Opava 2006, s. 167–180.

Ke stažení

RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada velkého pohasnutí Betelgeuze (Vesmír 100, 106, 2021/2) se zdá být více méně rozřešena. Důležitým klíčem byla pozorování povrchu hvězdy...
Převrácená výuka a nová role učitele

Převrácená výuka a nová role učitele

Zdeněk Hurák  |  6. 9. 2021
Co je a co určitě není převrácená výuka? Jaké jsou její cíle? Pokusím se vyvrátit několik oblíbených mýtů a nabídnu vlastní učitelské zkušenosti...
O myších (v podzemí) a lidech

O myších (v podzemí) a lidech uzamčeno

Radim Šumbera  |  6. 9. 2021
Čtenář dobrodružné literatury ví, že pro člověka a jeho žaludek byla důležitá velká zvířata, zejména savci. Vzpomeňme na lovce mamutů, indiány a...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné