Malé stádo

Jako přesvědčení náboženské v širším slova smyslu lze označit takové, které nemá evidenci v prosté každodenní zkušenosti, např. reinkarnaci, zmrtvýchvstání, transsubstanciaci, Poslední soud, korpuskulární teorii hmoty, vítězství proletářské revoluce, nutnost neustálého ekonomického růstu, neexistenci rozdílů mezi pohlavími, soupeření mezi sobeckými geny atd. Jak patrno, jde o fenomén všeobecně rozšířený a není na něm nic špatného, pouze je vždy dobré vědět, co z toho, oč se opíráme, je článkem víry a co jsme na světě skutečně odpozorovali. Jako sekta (etymologicky cosi odštěpeného, „odseknutého“) bývá označováno buď nějaké náboženství, které zůstává trvale minoritní (ať už pro příliš ezoterně-intelektuální obsah nebo pro příliš radikální pohled na svět, ale důvody nejsou vždy zřejmé), nebo prostě přesvědčení, které nemáme rádi (podobně se vyvinula dualita výrazů: bandita-národně osvobozenecký bojovník, čokl-pejsek atd.). To, co se dnes jako sekta jeví (pár židovských heretiků v Jeruzalémě roku 33), může být zítra rozšířeno velkoplošně.

Ne všechna „drobná náboženství“, abych užil neutrální výraz, se na první pohled jako náboženství chápou a řada z nich má své místo a úběžiště v akademickém prostředí. Ani na tom není pochopitelně nic špatného, jen je dobře mít to na zřeteli. Sám jev počíná už od religionistiky. Aktivně uctívat třeba starořecká či mayská božstva by zajisté vyvolalo vlnu podivu. Ale zkoumat je? To je v pořádku. Za minulého režimu měly tyto aktivity dokonce často povahu boje s náboženskými přežitky, podobně jako jediný legitimní důvod proč studovat hmyz byl boj proti škůdcům, ač by většina entomologů raději chovala řekněme tropické otakárky a spokojeně sledovala, jak jejich housenkám pěkně chutná. Fenomén tvorby společností uctívatelů a pokračovatelů je obzvlášť markantní v německém jazykovém prostředí (a zřejmě i v Indii, jejíž prostředí však tolik neznám), byť má své místo i jinde. Je teď celkem jedno, zda se „minoritní náboženství“ jeví jako filozofické, psychologické, umělecké či vizionářské. Někteří zakladatelé měli obzvláštní schopnost získávat buď nadšené obdivovatele, nebo zavilé nepřátele. Ač si jistě vysloužím velký odpor, s jakými že žvanily a sektáři se odvažuji srovnat Jediné Pravé Učení, je zajímavé porovnat fenomén následníků Freuda, Junga, Heideggera, Wagnera, Steinera a dalších.

Všechna tato hnutí vznikla de facto jako reakce na ploský pozitivizmus a měšťanskou nanicovatost druhé poloviny 19. století přívratem k hlubším kořenům lidské duše ve světě, někdy dosti drsným. To, co je činí neslučitelnými, jsou rozdíly v poetice – trochu podobně jako Swedenborg kdysi vtipně poznamenal, že řeč ďáblů je andělům nevýslovně odporná a nemohou ji vystát. Na tom opět není nic divného – i věda stojí primárně na metafoře jakožto prostředku uchopení světa, byť si toho není většinou explicitně vědomá a třeba u jednotlivých súfijských bratrstev v islámském světě, zakládaných většinou básníky, celý fenomén vynikne obzvlášť jasně. Všichni zmínění otcové-zakladatelé mají krom četných analogií v životopisech, které zde není na místě rozvádět v detailu, i nepochybné poetické kvality, chápané ovšem většinou jako „přísnou vědu“. Jednotlivé poetiky jsou ovšem, jak známo, nekompatibilní, poezie je jev silný a archaický a diskuse mezi poetikami se vede sekeromlatem.

Někdy je jasně patrná podivně nadneseně hieratická, sebepotvrzující dikce – speciálně Wagnerovy texty jsou k fenoménu psychické inflace, jímž hovoří „holé archetypy“, krásnou ukázkou. Také vývoj je pokaždé velmi podobný – ač na počátku vždy bývá odvolání na zkušenostní svět, ať už vnější nebo vnitřní, jsou další fáze vždy podobné a analogické rozvoji učenosti kdekoli na světě, třeba i islámské nebo čínské: bedlivá znalost Mistrových spisů a produkce komentářů k nim, či snad ještě k spisům jeho oblíbených žáků. Zmínění Mistři vývoj podobné školy za svých životů zjevně či skrytě podporovali, byť i někdy v jasnějších chvílích ironizovali (stárnoucí Jung kdysi řekl: „To je dobře, že jsem Jung a ne jungián…“). Emocionálně se rozrušovat a opájet kánonickými texty je zvláštní typ radosti, kterou zvířata neznají, ve společnostech tohoto typu je naopak běžná. Co asi měl na mysli temný výrok Hérakleita z Efesu o těch, kteří se vždy rádi rozechvívají řečí? K následování Mistra patří pochopitelně i vědomí, že základní Dílo je hotové, snad jen tu a tam je třeba něco doladit a dopracovat – s Mistrem samým se nikdo měřit nemůže a neodváží, podobně jako i Muhammad je „Pečeť proroků“.

Máme-li jako hlavní životní úkol pečovat o něčí duchovní odkaz, je za tím jaksi nevyslovený předpoklad, že jsme z těch či oněch důvodů rezignovali na sebe sama, řekněme jako mniši přísných observancí (je vždy užitečné si promyslet, co k tomuto nastavení vůči světu vede a zda je nějaký skutečně zásadní rozdíl mezi univerzitním a klášterním provozem). Je zajímavé, že až na výjimky měli otcové-zakladatelé s dobovým akademickým prostředím spíše obtíže, někdy značné – styl práce proroka a komentátora se dosti zásadně liší a školské prostředí jasně dává přednost druhému z nich. O profécii je nutno referovat školským jazykem – to, co se adoruje, by se v reálu nestrpělo. Konference lze pořádat o Nietzschem, nikoli s Nietzschem, podobně jako je možno pořádat konferenci o tygrech, ale nikoli s tygry. Ostatně to platí pro náboženství všechna – s Ježíšem z Nazareta by většina etablovaných církví nevěděla co počít, a pokud ano, asi by těžko šlo o instalaci do čela hnutí, a analogicky i u věrovyznání jiných. Rozdíl mezi „zvěstováním“ a „výzkumem“ je mnohdy zcela nezřetelný. Netýká se to zdaleka jen genderových studií, kde je nutno vždy znovu potvrdit „zjevenou“ tezi, že rozdíly mezi pohlavími představují pouze kulturní konstrukt a biologické poznatky v tomto směru jsou nicotné.

Nedávno jsem slyšel tezi z pozdních děl Paula Ricoeura, že cílem každého člověka je žít „dobrý život v dobrých institucích, s jinými a pro jiné“. Nikoli že by tomu tak mělo být, ale že už tomu tak je. Jak se poučka konkrétně aplikuje u lupičů či poustevníků, se již nepraví. Výsledkem je pak jakási „svatá věda“, to, co katolicizmus chápe jako scientia sacra či islám jako elm. Zatímco svět humanitních nauk je velmi pestrý ve stylu „nechme vykvést tisíc květin“ a je to tak dobře, svět nauk přírodovědných je sice v určitém smyslu podobný, ale mnohem uniformnější, řekněme jako kasárna ve srovnání s orientálním tržištěm. Například celá biologie je dnes ideologicky monolitní, ač třeba ještě v době meziválečné nebyla – je velmi zajímavé sledovat třeba důsledky výsledku poslední války na celou biologickou doktrínu v rámci tzv. sociomorfního modelování, tj. vývoje biologického obrazu světa tak, aby potvrzoval konstitutivní principy a způsoby fungování soudobé společnosti, ale to by přesahovalo rámec tohoto článku.

Nauka či „minoritní náboženství“ může přežít i úplnou změnu společenského kontextu a přimknout se k některému z náboženství majoritních – nestačil jsem žasnout, kolik zbylo z novoplatonizmu i gnóze v islámském prostředí v podobě mystických bratrstev, ortodoxií sice nemilovaných, ale trpěných. Cíle tohoto článku nejsou reformační, ale popisné. Pokud si uvědomíme náboženské rozměry svých konání, o nichž se v tomto smyslu běžně neuvažuje, nabude jistě i naše práce na kvalitě. Nesmíme ovšem podlehnout aroganci vyvolených, těch, kdo požírají PRAVDU po lžících, a otřást se hnusem, kdo že se to opovážil srovnat NÁS s nimi (flanďáky, broukoznalci, mystickými či filozofickými žvanily apod.).