Co říkají Yamanové a co vlastně říká Darwin?

Je ovšem zajímavé, co se i skrze text o jazyce a jeho tvarování světa ukazuje zcela nezáměrně. Indiáni Ohňové země se stali známými díky návštěvě Charlese Darwina při jeho cestě na Beaglu, kterou zmiňuje text již v úvodu. Marginální poznámka o ocenění domorodců Darwinem mě ale přivádí ke krátkému zamyšlení nad tím, jak tohoto „gurua“ všech biologů vnímáme my a jak ho čteme, popřípadě nečteme a jaké jazykové a významové sítě kolem něj spřádáme. Darwinovo dílo je natolik rozsáhlé (zvláště připočteme-li korespondenci), že je mu možné jako každému správnému svatému textu přiřknout jakýkoliv výrok a zároveň i jeho úplný opak.

Z předmluvy k yamanskému slovníku od W. S. Barcalye je citována poznámka, že Darwin si cenil inteligenci indiánů a mylně je považoval za kanibaly.

Co se týče kanibalství, Darwin referuje o pečení nepotřebných ohňozemských babiček za dlouhých hladových zim a těžko rozhodnout, zda to byla pravda – Darwin pouze reprodukoval na sobě nezávislá tvrzení domorodců.

Co se ale týče jeho vyjádření o inteligenci domorodců, je to pěkný příklad, jak lze ústa klasikova využít k čemukoli, jenom aby to neslo podpis velikána. Přitom není nic tak vzdálenějšího pravdě (jakoupak asi měli definci pravdy Yamanové?) – pro Darwina bylo ve skutečnosti setkání s ohňozemskými domorodci spíše otřesem a prakticky do konce života je považoval za naprosté dno, se kterým se lze u lidstva setkat: …myslím, že v této nejzazší části Jižní Ameriky žije člověk na mnohem nižším stupni vývoje než kdekoliv jinde na světě. ¹⁾ Sekundovat Ohňozemcům podle klasika mohou snad pouze australští Aboriginci, ale i ti se alespoň „mohou pochlubit“ bumerangem, kopím či schopností stopovat zvěř.

Kapitán Beaglu FitzRoy dokonce „vracel“ tehdy několik indiánů po jejich pobytu v Anglii, a tak se Darwinova zkušenost s těmito domorodci neomezila pouze na chvilkový pobyt na břehu. Pokud na nich něco oceňoval, pak to rozhodně nebyla inteligence, ale dobrý zrak, většinou je však (a v různých svých textech) uvádí jako zvířatům podobné bytosti: jsou jako zvířata, která jsou nucena pudově žít pohromadě a poslouchat vůdce… ²⁾ Bylo by ostatně možné najít podobných citací o domorodcích u Darwina spousty, ale dnes velmi „politicky nekorektních“. To by ovšem bylo naopak velmi nekorektní projektování dnešních představ a měřítek do viktoriánské doby.

Spíše bych chtěl v souvislosti s Ohňozemci a vůbec domorodci připomenout širší kontext Darwinova myšlení. Darwin většinou uvažuje o domorodých národech v souvislosti s ostatními živočichy a jejich odlišností od člověka vůbec. V zásadě mezi lidmi a zvířaty nevidí žádný nepřekročitelný rozdíl, spíše jde pro něj o kontinuální přechod: Ať je… rozdíl v myšlení člověka a zvířat sebevětší, nespočívá v podstatě, ale ve stupni jeho vývoje. ³⁾ Lidé i zvířata mají podle něj obdobné psychické vybavení, podobné vnímání i myšlení, city i vkus, byť pochopitelně nic z toho není u zvířat rozvinuto v takové míře jako u civilizovaného člověka. Ba často, a zde právě zmiňuje domorodce, jsou přírodní národy oproti některým vyšším zvířatům jaksi pozadu, mnohdy mají například horší vkus nebo menší citlivost, někdy jsou i tupější v myšlení.

Zásadní dělítko mezi člověkem a zvířaty ovšem u Darwina leží v etice, smyslu pro dobro, který sebeinteligentnější šimpanz jednoduše nemá. Tedy značně odlišné dělítko od toho, které zastává naše doba, spatřující rozdíl v inteligenci a v citech. Také zde ovšem často domorodci svým jednáním – a byli to především právě Ohňozemci – vyvolávali ve slavném přírodovědci zděšení. Nakonec v závěru Původu člověka zazní i povzdech, který v dnešní době obliby a obdivu k přírodním národům zní značně ostře: Pokud jde o mne, byl bych raději potomkem oné hrdinské opičky, která se vrhla na obávaného nepřítele, aby zachránila svého ošetřovatele, anebo onoho starého paviána… nežli divocha, který s rozkoší mučí své nepřátele, předkládá krvavé oběti, bez výčitek svědomí zabíjí své děti, jedná se svými ženami jako s otrokyněmi, nezná nejmenšího ostychu a sám je otrokem nejprimitivnějších pověr. ⁴⁾

Klasici prostě často říkají něco jiného, než bychom rádi slyšeli!