Bobrovitý savec z jury

Na různých lokalitách v Číně byla v posledních letech nalezena spousta zachovalých fosilií (viz Vesmír 82, 633, 2003/11), díky nimž už nemluvíme o druhohorním savci jenom jako o malém rejskovitém tvorovi. Tušíme, že druhohorní savci měli různou velikost i způsob života a systematicky patřili do různých linií.

Nedávno bylo v Číně objeveno další zajímavé zvíře, které je nejen dosud největším nalezeným jurským savcem (o délce 40 cm a hmotnosti 500–800 gramů), ale také nejstarším savcem dochovaným se srstí (z doby před 164 miliony let). Navíc byl přizpůsoben životu ve vodě (dosud se předpokládalo, že v té době žili savci jen na souši). Jeho jméno Castorocauda lutrasimilis poukazuje jednak na „bobří“ ocas, jednak na podobnost s vydrou, ale ještě víc se podobal ptakopyskovi.

Na fosilii jsou patrné chlupy a otisky kůže, z nichž lze vyčíst, že srst měla podsadu a krycí chlupy. Robustní končetiny zvířete byly vybaveny velkými drápy a plovacími blánami, široký ocas byl ochlupený a měl – shodně s bobrem – „šupinatou“ kůži. „Bobří“ či „vydří“ byly i ocasní obratle, svědčící nepochybně o životě ve vodě. Fosilie je dokladem savčího přizpůsobení vodnímu prostředí v době, která předcházela o více než 100 milionů let placentální savce typu sirén či kytovců (a nabízí se otázka, kdy do vody vstoupil například ptakopysk). Systematicky patří Castorocauda do skupiny Docodonta, která patrně neměla přímé vazby na dnešní skupiny savců, jako jsou ptakořitní, vačnatci a placentálové. Protože má „bobroocasník“ zuby podobné jako někteří tuleni, vydra nebo eocenní kytovci, předpokládá se, že se živil rybami, popřípadě vodními bezobratlými. Nejspíš žil podobně jako dnešní ptakopysk – lovil ve vodě a zbytek času (včetně péče o mláďata) trávil v dutinách, které si robustními tlapkami s drápy hloubil v březích. Jací pozoruhodní druhohorní savci se v čínských lokalitách ještě skrývají? (Science 311, 1109–1110 a 1123–1127, 2006; www.carnegiemuseums.org/cmnh/news/06-jan-ma...)