Proč zase Darwin?

Není to už překonané? Nevyřešila už to vše teorie inteligentního designu? Tuto otázku, po níž jsem se mírně otřásl, mi položili někteří redaktoři, když zde vyšla Darwinova kniha O pohlavním výběru (Academia, Praha 2005). Při prvním českém vydání Darwinovy knihy O původu člověka v roce 1972 byla celá část týkající se pohlavního výběru, v rozsahu 526 stran originálního textu, vynechána. Tehdejší editoři mohli mít k tomuto počinu tři možné motivace: buď bylo těžiště této knihy chápáno spíše světonázorově a podrobný exkurz do problematiky pohlavního výběru, lépe řečeno pohlavního dimorfizmu v celé živočišné říši, se jim zdál nadbytečný; nebo se domnívali, že tato část bude zajímat jen minimum českých čtenářů; anebo si chtěli ušetřit nemalou práci s překladem a komentováním velmi obtížného textu. Dnes není nutno naší vědecké veřejnosti zvláště zdůvodňovat, že tento textový korpus, tvořící jeden z pilířů novověké biologie vůbec, si zaslouží české vydání a patří jako samozřejmost do knihovničky přírodovědných i humanitních intelektuálů. Eventuální hlasy o tom, že text je „zastaralý“, jsou zcela absurdní – ani Shakespearova dramata, ani Liviovy římské dějiny není nutno „aktualizovat“, jsou to svědectví minulosti a promlouvají sama sebou. Nejen historie vědy, ale i správné pochopení povahy přítomné doby začíná tam, kde minulost neznáme jenom z poslední brožurky typu „Minulost jaká byla doopravdy“, ale přímo z jejích pozůstatků, což jsou pro novověkou vědu pramenné texty (vykopávky činěné v Downu naštěstí nepřipadají v Darwinově případě v úvahu).

O problematice pohlavního výběru, jak jej chápe současná evoluční biologie, si může český čtenář udělat dostatečnou představu ze čtyř děl vydaných v nedávné době – J. Zrzavý, D. Štorch, S. Mihulka: Jak se dělá evoluce (Paseka 2004); J. Flegr: Mechanismy mikroevoluce (Karolinum 1998); J. Flegr: Evoluční biologie (Academia 2004) a M. Ridley: Červená královna (Mladá fronta 1999). Měl jsem tudíž za nadbytečné opatřovat text poznámkami typu „zatímco Darwin se ještě naivně domníval, že…, dnes už věda dobře ví, že…“, neboť příslušné pasáže jsou dobře dohledatelné a sám nesdílím některá mínění současné biologie o pohlavním výběru bezezbytku. Vydání knihy má možná více než kdy jindy také cíl „světonázorový“ – domnívám se, že myšlenku o evoluční minulosti Země, byť všechny detaily jejího průběhu a sil, které ji řídí, možná nedržíme v rukou tak pevně, jak se předstírá, je třeba velmi zdůrazňovat ve světě, kde se kreacionizmus nejprostšího typu spíše šíří nežli ustupuje. (Je také typické, že sofistikované a opatrné typy kreacionizmu, třeba u Teilharda de Chardina, či „měkčí“ typy evolucionizmu, třeba Portmannův, v přítomné době ustupují do pozadí a zůstávají jen nejtvrdší neodarwinizmus a nejjednodušší kreacionizmus jako dvě pevná, leč smutná skaliska.)

Měl jsem s exponenty kreacionizmu možnost několikrát diskutovat a fascinovali mne umanutostí a misijním zápalem. Každý může zajisté věřit, čemu chce – ve Spojených státech toto stanovisko zastává skoro 50 % obyvatelstva, a také nepadly. Též u minulosti světa nikdo nebyl a naše představy o ní jsou vždy vytvořeny jen na základě nepřímých dokladů. Není absolutní jistoty, že před 6000 lety Bůh-Žertéř nenarafičil při jednorázovém stvoření hotové fosilie do geologických souvrství i podklady pro radiokarbonovou analýzu a jiné podobné a baví se naším blouděním, minimálně by to však vrhalo na božství zcela jiné světlo (přiznám se, že pod takovým Stvořitelem bych sloužil vcelku s chutí). To však nemají kreacionisté, většinou přísní a přesní příslušníci nižší technické inteligence, vůbec na mysli. Snad je uchvátila představa, na nevědomé rovině velmi silná, o antropomorfnosti Boha či theomorfnosti lidí – oni by pak byli Bohu, Velkému Konstruktérovi, ze všeho obyvatelstva jaksi nejpodobnější… Na každý pád by potlačení evolučních představ ve společnosti znamenalo podstatné ochuzení myšlenkového prostoru o jednu z nejpodnětnějších koncepcí, na niž novověká Evropa připadla. (Možná si zde někdo pomyslí, že vidím problematiku příliš černě, ale obávám se opaku – pokud potleskometry rozhodují, kdo je a kdo není dobrým umělcem a žijeme ve světě dominovaném zemí za oceánem, u jejíhož zrodu stál spíše duch sekty, chtějící strhnout nebe na zem, nelze si být jist ničím.)

S kreacionizmem, byť mnohem rafinovanějším, měl hojně co polemizovat i Darwin – i on sám byl pochopitelně kreacionista, ale vyšší zásah omezoval jen na vznik nejjednodušších forem života. Darwinizmus není rozhodně naukou, která by se příliš řídila principem Occamovy břitvy. Zatímco objasnit vzhled domácích zvířat umělým výběrem ze strany člověka bylo snadné a přírodní výběr plynule navázal na představy účelovosti v živém světě tak, jak je předtím pěstovala přírodní teologie, zůstala ještě plejáda jevů, které těmto interpretacím vzdorovaly. Zatímco je poměrně snadno představitelné, že jedinec s lepším ochranným zbarvením, rychlejšíma nohama či silnějšími drápy mohl ve vykonávání svých životních procesů lépe obstát a zanechat více potomstva, celé absurdní pandemonium jevů, z hlediska přežívavosti jedince neprospěšných či v nejlepším případě indiferentních, nedalo Darwinovi spát. Mohl by si člověk, který něco podobného nikdy neviděl, vymyslet třeba jelena – kopytníka, jenž má na hlavě cosi jako velký kostěný keř, který nota bene každoročně odhazuje a z dalších kilogramů pracně sehnaného kalciumfosfátu buduje jiný, možno-li větší a členitější? Uměl by si vymyslet bažanta arguse či páva, kdyby znal z kurovitých jen koroptev? Zaručeně ne. Příroda udivuje nejen svou konstrukční rafinovaností, ale i divokou fantazií a absurditami – obří zobák tukana je krásnou ukázkou kombinace obojího: bizarního cíle i velmi propracovaných prostředků k jeho konstrukci a vylehčení – s lidskými cíli to ostatně často nebývá jinak. Dokud převládal krecionistický pohled na přírodu, nečinily tyto fenomény zvláštní problém. Stvořitel není nikomu za své počiny odpovědný, nýbrž je v nich svobodný a jejich účely a důvody nahlédá jen on sám – smrtelníkům jsou či alespoň mohou být skryty. Bozi se od lidí ostatně právě v tomto bytostně liší a nemohou být poměřováni našimi měřítky – už skutečnost, že učinili člověka, svědčí o špatné aplikovatelnosti našich představ o účelu, odpovědnosti a prozíravosti na výsledky jejich činností. Tudíž i kreace zlatých, stříbrných a diamantových bažantů hravě spadá do těchto mantinelů, tím spíše, že jsou světu k ozdobě a člověku pro poučení, eventuálně i pro výstrahu pýchou, která většinou těsně předchází pád. (Záměrně zde pomíjím evidentně mimokřesťanské koncepce gnostiků Basileidova okruhu, učících, že svět byl stvořen padlými anděly, tj. ďábly, a to pro zábavu. Proto je tak nadlidsky propracovaný, ale jsou do něj zabudována i „ze systému vyplývající svinstva“, která působí, že démoni v jinak nepříliš zábavné věčnosti mohou s pobavením přihlížet, jak se zde navzájem rdousíme, przníme, parazitujeme a procitáme z krátkých a marných nadějí.) Posunem celkové koncepce ke kombinaci descendence a přírodního výběru (i u Lamarcka se v rámci vnitřní tendence organizmu po sebezdokonalování mohla postupně vyvíjet řekněme ocasní pera tetřívků) se z těchto fenoménů, zčásti, ale ne vždy shrnutelných pod hlavičku pohlavního dimorfizmu, začíná stávat problém. Proto Darwin hned v začátku postuloval další typ výběru, výběr pohlavní, kde selektujícím agens jsou v převážné většině samičky a kritéria výběru jsou estetická, s individuálním přežitím často protiběžná (kohout bažanta arguse nejenže téměř nemůže létat, ale potíže mu dělá se v hustším porostu i rychleji otočit). Tím, že Darwin přisoudil zvířatům estetické cítění podobné našemu, vyvolal svého času veliký odpor (byť zdůrazňoval, že vkus mnohých druhů se podobá estetickým kritériím „divochů“, podle čehož vypadají i výsledky – záď mandrila hýří modřemi, žlutěmi i zeleněmi, jako na posměch viktoriánskému návštěvnictvu zoologických zahrad). Jako způsobené pohlavním výběrem chápal Darwin i pestré barvy, kresby a lesky hmyzu, jen u pestrých a chlupatých housenek se mu to zdálo už příliš – a tak vznikla, díky Wallaceovi, koncepce výstražného zbarvení. Ale to už by byla jiná kapitola. Kniha jedná mnohem více o pohlavním dimorfizmu (zůstává podnes jedním z jeho nejpěknějších klasických přehledů) nežli o pohlavním výběru samém – zde mohl Darwin přinést jen několik referencí o samičkách domácích živočichů, které odmítaly jednoho samce a chtěly jiného. (Je dobře poznamenat, že s pohlavním výběrem, byť z opačné strany, Darwin učinil sám ty nejlepší zkušenosti – jeho žena byla nejen krásná a příjemná, ale i velmi bohatá, což mu vlastně umožňovalo se evoluční biologii „plnoúvazkově“ věnovat, navzdory početné rodině.) Teprve pozdější výzkumy v mnohém Darwinovu intuici potvrdily. Darwin je podnes krajně následováníhodným příkladem vědecké poctivosti (vždy pečlivě sbíral argumenty nejen pro svou teorii, ale i proti ní), pozorovacích schopností i smyslu pro detail, který už po něm byl stěží překonán. V jeho díle už jsou i zárodky řady pozdějších disciplín – etologie, ekologie, populační biologie ad. Mimoděk podává i roztomilé svědectví o povaze viktoriánské doby vůbec s její kombinací naivity, přičinlivosti, počestnosti, odvahy i úzkoprsých předsudků.

Krátký výsek z tohoto textu vyšel česky už jednou, v publikaci dnes zcela zapomenuté: O původu člověka a výběru pohlavním, přel. Josef Jiří Král, Chicago, 1906, Dělnická tiskárna, 683, Loomis ul., roh 18. place (sic!). Proč měl vlastně marxizmus a po něm i celé dělnické hnutí na darwinizmus tak silnou vazbu, je patrno jen z jeho geneze, kořenící v hegelovských vývojových představách, nikoli z praxe – proletář stvořený je Světové revoluce potřebný neméně nežli evolvovavší z vyšších primátů. Tento zájem byl ryze jednostranný – jak známo, v Darwinově knihovně je podnes Marxem věnovaný exemplář Kapitálu, jehož listy jsou i po letech ještě slepeny noblesní zlatou ořízkou. Marx si také jako první povšiml sociomorfního aspektu klasického darwinizmu, shledávajícího v přírodě mechanizmy podobné ranému kapitalizmu v anglické společnosti – tuto soukromou poznámku v dopise Engelsovi však historie vědy nalezla až po dlouhých letech.

Základ českého překladu kapitol o přírodním výběru vznikl v rámci povinného překladového penza, předepsaného studentům FHS UK. Autorka překladu, paní Hana Marsault-Rejlková se pro věc tak nadchla, že s nevšední pečlivostí přeložila i všechny zbývající části. I v překladu byl ponechán určitý nádech jazykově bohaté starodávné angličtiny, jíž je originál psán, a je třeba obdivovat překladatelčin entuziazmus a um, s nímž s textem zacházela. Navzdory původně humanitnímu typu vzdělání i slovní zásoby byla postupně biologickou problematikou stále víc a víc nadšena, až k ní i svým pracovním zaměřením přešla. I tak bylo na textu ještě mnoho práce – bylo třeba jej korigovat ve smyslu běžné české biologické terminologie, doplnit české názvy často i málo běžných živočichů a rozluštit a opoznámkovat Darwinovu velmi zastaralou nomenklaturu vědeckou – cílem nebylo její uvedení na zcela současný stav, ale alespoň takový komentář, aby se v názvech dnešní čtenář vůbec orientoval (Darwinovy přečetné textové poznámky jsou uváděny číslicemi arabskými a jsou řazeny na konec textu každé kapitoly, editorské poznámky jsou řazeny do textu na konci stránek a uváděny číslicemi římskými) – poslední vydání zmíněného díla (Prometheus Books, Amherst 1998) je reprintem bez pokusu taxony identifikovat. S řadou mých kolegů, specialistů v různých oborech zoologie, jsme se nad tím velmi zapotili. Bedlivý čtenář, zejména dobře se orientující v nějaké živočišné skupině, pravděpodobně ještě nějakou tu nepřesnost najde – budiž mu odpovězeno, že veliký Charles Robert D. na knize pracoval víc než deset let, jsa soukromým učencem, a přesto občas cosi přehlédl. My jsme překlad vyhotovovali i korigovali v podstatě ve svém volném čase, protože překladová reedice klasických spisů dějin vědy dnes není tím, co by člověku získávalo uznání, body a prestiž. Na závěr bych popřál našim současným i budoucím biologům, aby jejich poznání živé přírody bylo alespoň z poloviny tak opřeno o bezprostřední zkušenost s ní jako Darwinovo.