Neviditelný prach

Počátkem roku 2006 mělo počasí na severu republiky inverzní charakter (ve vyšších polohách bylo tepleji). Tím se zhoršily rozptylové podmínky a v ovzduší se začaly hromadit škodliviny. Přestože nešlo o smogovou situaci, v nichž bývaly u nás až do poloviny devadesátých let překračovány limitní hodnoty jak prašného aerosolu, tak oxidu siřičitého, kvalita ovzduší se na mnoha místech velmi zhoršila.

Lednové smogové epizody měl na svědomí „neviditelný prach“, částice označované jako PM₁₀ (PM z angl. particulate matter). Jde o složku prašného aerosolu, v němž má polovina částic menší (aerodynamický) průměr než 10 mikrometrů. Sledování kvality ovzduší se zaměřuje na částice PM₁₀, popřípadě na složku PM_2,5 (obsahuje částice menší než 2,5 mikrometru), protože snadno proniknou hluboko do dýchacího ústrojí a vážou se na ně další škodliviny včetně karcinogenních látek.

Život v prachu

Podle odhadů studie, která byla vypracována v rámci evropského programu CAFE (Clean Air For Europe), připraví prachové částice a přízemní ozon v ovzduší každého Evropana v průměru o devět měsíců života. Jednu studii si nechal vypracovat i pražský magistrát. Podle ní by kvůli polétavému prachu mohly chronické zdravotní potíže postihnout více než 400 tisíc Pražanů. Nejen Praha se však potýká se splněním evropských limitů. Na vzrůstající znečištění drobnými prachovými částicemi upozorňuje i Ministerstvo životního prostředí.

Na částice PM₁₀ se vztahuje denní imisní limit 50 mikrogramů na metr krychlový vzduchu (nařízení vlády č. 350/2002 Sb.). Tato hodnota smí být překročena nejvýše pětatřicetkrát za rok. V mnoha městech však vědí už na jaře, že evropské předpisy pro daný rok nesplní. V roce 2005 byly nesplněné požadavky zaznamenány na 91 měřicích stanicích v ČR. Nejhorší situace byla na Ostravsku, např. v Českém Těšíně byl uvedený limit překročen ve 170 dnech za rok. Maximální denní koncentrace překračovala limit osminásobně. Více než 100 dnů s vysokou prašností měli také v Kladně, Mostě, v centru Brna a v pražské Legerově ulici.

Mezi hlavní zdroje znečištění přitom už dlouho nepatří elektrárny nebo velké průmyslové podniky (výjimkou jsou velké hutě a koksovny na Ostravsku). Největším problémem je automobilová doprava a lokální topeniště (mnoho domácností přešlo z plynového vytápění na pevná paliva). Ve výčtu nelze opomenout ani spalovny odpadů, kamenolomy a povrchové lomy. Kromě primární prašnosti hraje roli také prach zvířený větrem, dopravou nebo stavební činností. Prašnost je ovlivňována charakterem povrchu, povětrnostními podmínkami, vlhkostí apod. Vyhodnocení plošné zátěže území je proto dost problematické.

Protiprachová opatření

Opatření, jejichž cílem je zlepšit čistotu ovzduší, nejsou přijímána s radostí. Nelibost budí zejména omezení individuální dopravy v centrech měst. K snížení prašnosti ovšem přispívá také vysazování zeleně, častější úklid a kropení ulic. Podobně jako v mnoha jiných oblastech se zaměřujeme místo prevence na postihy, na něž paradoxně doplácejí spíše ti, kteří chodí po svých. Je jim doporučováno, aby omezili pobyt ve venkovních prostorách, větrání apod. Méně často už slyšíme výzvu, aby lidé nejezdili autem a zvolili ekologicky šetrnější způsob dopravy.

Vdechnutý prach se může usadit jak v plicní tkáni, tak v lymfatických uzlinách, do nichž může proniknout z plicních sklípků. Některé dráždivé „druhy“ prachu jsou schopny vyvolat tvorbu plicních fibróz. Typickým příkladem je silikóza nebo azbestóza, ovšem i prach bez výrazných dráždivých účinků je schopen při dlouhodobých vysokých koncentracích přispět ke vzniku chronického zánětu průdušek, popřípadě plicní rozedmy. Vdechovaný prach přetěžuje samočisticí mechanizmy plic, a tím usnadňuje zachycení infekce a přechod akutní formy zánětu v chronický.