Němý svědek anabáze československých legionářů?

Na brněnském Ústředním hřbitově, v části, kde byli pochováváni vojáci brněnské posádky (v oddělení 73), roste zplaněle Viola septemloba Le Conte, která je původní v Severní Americe. Na tomto hřbitově jí roste několik desítek, možná stovek exemplářů. Osidluje štěrbiny mezi asfaltovými chodníky, vnější okraje betonových lemů hrobů nebo přímo méně udržované hroby. Občas se objeví i na vzdálenějších místech, ale brzy tam vymizí, jako by chtěla říci, že její místo je jen v této části hřbitova. (Skutečnost je asi prozaičtější – má na tomto místě nejvhodnější

podmínky.) Květy se od našich druhů violek neliší, zato listy se liší velice nápadně, jsou totiž dlanitě dělené. Fialka Viola septemloba v Evropě neroste a ani se zde nepěstuje, je původní ve východní a jihovýchodní části Spojených států amerických. Její určení nebylo jednoduché. V USA roste z této skupiny více variabilních druhů. Srovnání s materiálem v renomovaných herbářích v Kew není zcela jednoznačné, protože i tam (a to mají ve sbírkách na 7 milionů herbářových položek) je vhodného srovnávacího materiálu poměrně

málo. V jiných sbírkách v „dostupném“ okolí to nebude lepší. Snímek viděl specialista na americké violky Harvey E. Ballard, Jr., který se přiklonil k tomuto jménu.

Dalším problémem je, jak se sem tento druh dostal. O tom můžeme jenom spekulovat. U violek běžný způsob rozšiřování – roznášení semen mravenci (myrmekochorie) – na tuto vzdálenost nepřipadá v úvahu. V části hřbitova, kde se tato violka nachází nejhojněji, byli pochováváni vojáci zesnulí po skončení první světové války. Nabízí se možnost, že se sem dostala společně s některým z legionářů, kteří se vraceli z východní fronty přes Sibiř, Vladivostok a Spojené státy. Celkem proběhlo 42 transferů s československými legionáři, při kterých bylo přepraveno přes 72 000 osob. Zatímco první dva směřovaly přes Suezský průplav, třetí, čtvrtý a pátý vedly přes Spojené státy:

• Třetí proběhl 14. 4.–7. 7. 1919 na parníku Sheridan (100 vojáků) po trase Vladivostok – Manila (Filipíny) – Quam – San Francisco – Chicago – Pittsburgh – Washington – New York – Brest (Francie).
• Čtvrtý se odehrál 15. 6.–31. 7. 1919 na parníku Nanking (1024 vojáků) po trase Vladivostok – Kobe (Japonsko) – San Diego – Norfolk – Brest.
• Pátý se uskutečnil 24. 6.–15. 8. 1919 na parníku Archer (1903 vojáků) po podobné trase, pouze v Japonsku zastavil navíc v Jokohamě.

Do Spojených států se nechtěně dostal i dvacátý transport, který se uskutečnil 13. 4. – 6. 8. 1920 na lodi Mount Vernon (2990 vojáků); loď sice jela přes Panamský průplav, ale pro poruchu musela přistát v Norfolku ve Virginii, odkud vojáky po šestitýdenním pobytu přepravila dále loď Amerika.

Tři transfery jely přes Kanadu (Vancouver – Quebec), největší část vojáků však byla transportována kolem Indie a přes Suezský průplav. Na území, kde se tato violka vyskytuje přirozeně, se tedy dostalo kolem 6000 vojáků. Cesta přes Spojené státy byla organizována ve spolupráci s tamními krajany a neprobíhala bez přestávek. Transporty cestou zastavovaly, a vojáci tak měli šanci vzít s sebou, co je zaujalo, tedy i semena nebo celou rostlinu. Violka s dělenými listy mohla být podle mínění československých vojáků v jejich domovině atrakcí. Vzhledem k různé době trvání jednotlivých transportů měla dostatek příležitostí k „rozhlížení“ při zastávkách asi právě ta nejméně početná skupina (stovka vojáků), která jela třetím transportem (přes Spojené státy prvním), a pak také vojáci z opravované lodi, i když ti se asi moc do „terénu“ nedostali. Prvními transporty byli odesíláni nemocní, ranění a starší vojáci, kteří již v Rusku nebyli zapotřebí. Mohlo tedy jít o vojáka, jenž brzy po návratu svým zraněním podlehl, a pozůstalí nebo kamarádi mu „americkou“ violku zasadili na hrob. Odtud si již sama našla cestu do okolí. Pokud je tomu opravdu tak, pak zde roste bez péče již téměř sto let. Není zřejmě agresivní, to by se již více rozšířila. Také asi není příliš náročná na ekologické podmínky v lokalitě ani na jejich změny – to by již vyhynula. Svou existencí zde nám dokazuje, že cesty zavlékání rostlin do nových území mohou být kuriózní a mnohdy jen obtížně vysvětlitelné.