Divoké sny s vypnutou pojistkou

V roce 1951 pozoroval poprvé Eugene Aserinski (1921–1998) u svého osmiletého syna během spánku trhavé rychlé oční pohyby (Rapid Eye Movements, REM) a po dalších sledováních spolu s Nathanem Kleitmanem tento objev r. 1953 publikoval. V důsledku toho se naplno rozběhl výzkum spánku, který byl později (vzhledem k plánované cestě amerických astronautů na Měsíc) vydatně podporován NASA. Spánek se začal dělit na pomalovlnný či non-REM, představující ve čtyřech stadiích postupný úbytek vědomí, a REM, který je provázen především ochabnutím svalového napětí a u člověka většinou souvisí se sny. Fáze REM byly zachyceny u všech savců (počínaje vačnatci) a jsou považovány za systém periodického nabuzení během spánku, které je ochranou před dravci.

Aby jedinec nemohl jednat ve shodě s halucinatorními ději, má v blízkosti jádra locus coreuleus „pojistku“, která během fáze REM „vypne“ napětí svalstva, a tím aktivní pohyb znemožní. Francouzský badatel Michel Jouvet v šedesátých letech minulého století nejprve sledoval důsledky nedostatku spánku REM u koček. Posadil je na podstavce umístěné v bazénu s vodou. Dokud spaly pomalovlnným spánkem, nic se nedělo. Když se přihlásil spánek REM, jejich svaly působící v bdělosti proti gravitaci ochably, kočky spadly do vody a probudily se. Tím jim Jouvet znemožnil spánek ve fázi REM, i když celkovou dobu spánku jim ponechal stejnou. Už po dvou týdnech byly kočky agresivnější, zhoršily se jejich hygienické rituály, objevilo se u nich také „homosexuální“ chování. Tehdy byla vyslovena hypotéza, že pomalovlnný spánek je nutný k tělesné regeneraci, kdežto spánek REM k regeneraci psychické. Tuto hypotézu potvrzuje polysomnografie (záznam několika funkcí organizmu najednou) – při nedostatku spánku REM se lidem zhoršuje především paměť a pozornost, objevuje se také emoční nevyrovnanost. Spánek REM je považován za práci mozku „off-line“, která zajišťuje řadu kognitivních i emočních procesů.

Odstranit pojistku vypínající napětí svalstva se pokusil již Jouvet, ale změně chování pokusných zvířat nepřikládal větší význam. Teprve australský badatel Ian Oswald popsal ve své nádherné práci O čem se zdá kočce?, ¹⁾ jak se jeho kočky ve svých snech chovají, a konstatoval, že čím mírnější byly v bdělém stavu, tím více agresivity projevovaly během fáze REM, a naopak.

Dosavadní klinická pozorování vedla k závěrům, že parasomnie (spánkové poruchy projevující se mluvením, chozením ve spánku, nočními děsy či „nočními můrami“) se u lidí odehrávají pouze v pomalovlnném spánku. Současné poznatky však ukazují, že k poruchám chování může docházet i ve fázi REM, a potom se člověk chová podle děje svého snu. Porucha se projevuje častěji u starších mužů. Příčinou vyřazení pojistky, která u zdravého člověka vypíná svalové napětí, mohou být i počínající neurologická onemocnění, která ještě nemají typické příznaky. Část poruch je bez zjevné příčiny. Pacienti uvádějí „akční“, divoké a agresivní sny, podle jejichž scénáře se chovají, aniž mají možnost vědomé kontroly. Přitom – podobně jako Oswaldovy kočky – nevykazují za bdělého stavu zvýšenou míru agresivity, spíše naopak. Poruchu lze spolehlivě objektivizovat polysomnografickým spánkovým vyšetřením.

Klinická doporučení týkající se těchto situací, ve kterých je pacient nebezpečný sobě i svému okolí, se zaměřují na obecná zajištění bezpečnosti, jako je izolace na noc v pokoji bez ostrých hran, lesklých ploch a možnosti odejít. Z léků se doporučuje gabaergně ²⁾ působící klonazepam. Pokud z nějakých důvodů není pro daného pacienta vhodný, pak melatonin (produkt epifýzy podílející se na regulaci spánku) nebo pramipexol, který působí obdobně jako dopamin.