Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Bílá místa podkrušnohorských map

Rekultivovanou krajinou Mostecka
 |  15. 6. 2006
 |  Vesmír 85, 338, 2006/6

Na turistické mapě Krušné hory – Chomutovsko a Mostecko stejně jako na dalších podkrušnohorských mapách je spousta bílých míst. Končí u nich hnědé vrstevnice, a ještě ke všemu jsou protkána spletí různých černých čar, třeba značkou pro kabinovou a sedačkovou lanovku. Trochu nás matou popisy: pásový dopravník, důl X, lom Y, výsypka Z. Nikde však nejsou zkřížená hornická kladívka, která by upozorňovala na „důl v provozu i mimo provoz“ – že by přece jen nějaká atrakce? Zpátky na zem nás vrátí droboučký stydlivý nápis „hnědé uhlí“.

Začalo to léta Páně 1403

Podkrušnohorská pánev vznikla počátkem třetihor. Rostlinná těla se hromadila v teplých močálech a během dalšího geologického vývoje se přeměnila v ložiska hnědého uhlí. Následná tektonika celý kraj zprohýbala a z těchto časů pocházejí sedimenty – miocenní jíly a čtvrtohorní štěrkovité říční terasy, sprašové návěje a zeminy – to, co dnes tvoří hnědouhelná nadloží a putuje krajinou ve formě skrývek, výsypek a rekultivací. Podloží je starší, druhohorní.

Kutalo se tady již před mnoha tisíci lety. Snad nejstarší evropský křemencový lom na Písečném vrchu nedaleko Bečova (okr. Most) sloužil od staršího paleolitu až do střední doby bronzové. 1) V 11. a 12. století proběhla hornická kolonizace saské západní strany Krušných hor, jako první se zejména ve 14. století na české východní straně získával cín, ke konci 15. století stříbro, později i další kovy. O uhlí je zpráva v duchcovské městské knize již k roku 1403 (bez přesnějšího určení místa). Tenkrát se o něj zajímali jen jircháři, alchymisté či lazebníci, také se používalo při výrobě kamence, síry a vápna. Topily jím jen nejchudší vrstvy a kováři, pálilo se na haldách a popel sloužil jako hnojivo nebo přísada do vápenné malty. První privilegium ke kutání uhlí, a to na Žatecku, udělil král Ferdinand I. r. 1550 jáchymovskému hejtmanovi Bohuslavu Felixovi z Lobkovic a Hasištejna. Další privilegium na dobývání „kamenného uhlí“ u Hrobu a na pozemcích města Mostu u Havraně, tentokrát od císaře Matyáše, získal r. 1613 mostecký měšťan Jan Weidlich. Třicetiletá válka změnila ekonomickou strukturu společnosti a nástup manufaktur byl předzvěstí výrobních podniků. Otevíraly se sklárny, železářské, strojírenské, textilní a keramické provozy. Byla třeba energie – nabízelo ji uhlí.

V 16. století existovaly jen malé doly na Chomutovsku a Kadaňsku (v letech 1558–1830 důl Kryštof), později na Bílinsku (v Řetenicích od r. 1742, v Chudeřicích od r. 1750), v chomutovsko-kadaňské pánvi (důl Stamm od r. 1780, Hrnčířské pole u zaniklých Milžan od r. 1784, důl Karel-Leo u Libouše od r. 1807). V těchto dolech však pracovalo jen několik málo horníků.

Od r. 1740 následují četné zprávy o zakládání dolů hlavně na uhelných výchozech v úzkém pásu mezi Ústím nad Labem a Chomutovem. Opat oseckého kláštera otevřel r. 1763 uhelný důl na svých pozemcích u Střimic nedaleko Mostu. Přímo v Mostě se dolovalo v šedesátých letech 18. století na úpatí Hněvína. V prvním desetiletí 19. století začalo uhelné dolování v okolí Litvínova.

Až do šedesátých let 19. století, kdy se začaly hloubit velké uhelné doly, neměla těžba hnědého uhlí charakter průmyslového podnikání. Do dolů byla zavedena elektřina a těžba začala díky novým technologiím nabývat obrátek. Rozhodujícím momentem byla výstavba podkrušnohorské železnice z Ústí do Teplic (1856), do Duchcova (1867) a do Chomutova (1870) – do té doby dopravovaly vytěžené uhlí jen povozy a bylo využíváno lokálně. Nejvíce uhlí pak putovalo po Labi do průmyslových oblastí Saska a Magdeburska, do Drážďan a Berlína. Vznikaly důlní společnosti: Saxonia s kapitálem Lipského úvěrového ústavu, Bohemia založená Drážďanskou bankou, anglická společnost Britannia, Duchcovská uhelná společnost krytá německým kapitálem.

V osmdesátých letech 19. století začala těžba nejmocnějšího a nejkvalitnějšího ložiska mezi Duchcovem a Mostem. Rostoucí dobývání výrazně měnilo krajinu i osídlení. Místní obyvatelé již nepostačovali, přicházeli lidé z vnitrozemí. Změna sociální a etnické struktury Podkušnohoří má kořeny v této době, na budoucí problémy bylo zaděláno.

Po vzniku samostatného Československa se těžilo mnohem více, než byla domácí spotřeba, v zahraničí konkurovalo levnější německé a polské uhlí. Navíc hospodářské krize v letech 1921–1923 a 1929–1933 výrazně utlumily zahraniční poptávku po uhlí. Po okupaci Sudet se Podkrušnohoří stalo důležitou oblastí válečného hospodářství, skoro všechny doly ovládla německá akciová společnost Sudetenländische Bergbau A. G. Německý zájem se soustředil na bohaté zásoby kvalitního hnědého uhlí k chemickému zpracování v nově založeném komplexu s výrobou produktů na uhelné bázi (Sudetenländische Treibstoffwerke, později součást koncernového kolosu Hermann Göring Werke).

Po druhé světové válce se oblast stala hlavním průmyslovým centrem obnoveného státu. Hlubinné doly se postupně zavíraly a nahrazovala je povrchová těžba ve velkolomech pomocí obřích strojů. „Kráčeli jsme vstříc světlým zítřkům“.

Šuplík Josefa Sudka

Asi nejslavnější publikace Josefa Sudka Praha panoramatická byla vydána r. 1959. Bylo to v době, kdy již třetím rokem jezdil fotografovat na Mostecko. V zimě 1963–1964 Sudek připravil výběr fotografií do knihy Severní krajina. Pro tehdejší režim však dílo nebylo přijatelné, nemohl přece ukazovat a veřejně se hlásit k tomu, co působil. Jen v Mostě vyšlo r. 1970 jedenáct panoramatických pohlednic s názvem Mostecko – Humboldtka, ostatní snímky se skoro nevystavovaly, měly zůstat zapomenuty v Sudkově šuplíku.

Josef Sudek nemohl za svého života otevřeně říct, co si o této krajině myslel, jak ji vnímal. Odvážný byl již jeho výrok, že je to smutná krajina. Co může být smutného na tak obrovském zdroji energie? Pro komunismus byla krajina výrobním nástrojem. Sudek to vnímal a přesně zobrazil. Vytvořil první ekologicky významné dílo v české fotografii a jedno z prvních vůbec. (Antonín Dufek, 30. 9. 1998)

Po něm přišli další: Josef Koudelka, který v této oblasti fotografoval také panoramatickou kamerou, ale jeho kniha hned spatřila světlo světa (Černý trojúhelník, Vesmír, Praha 1994). Mnozí mu vyčítali, že příliš krásně fotografuje ošklivosti.

Výsypky kam oko dohlédne

Mostu dominuje vrch Hněvín (411 m n. m.), na něm se dnes tyčí reminiscence z počátku 20. století, která připomíná bývalý hrad. Ten tu stával kdysi dávno, před ním prý ještě tvrz, jejíž založení se připisuje Hněvovi z rodu Hrabišiců (Pons Gnevin). Po skončení třicetileté války nechal Ferdinand III. na žádost mosteckých měšťanů hrad zbořit, aby již nikdy nezavdal příčinu k plenění města. Ta se našla jiná a Most lehl pro uhlí v podzemí. Přežil děkanský chrám Nanebevzetí P. Marie, ale musel ujít skoro kilometr – proč komunistický režim provedl neuvěřitelný přesun? Demonstroval svůj zájem o zničený kraj? Nevím, nerozumím. Připomeňme, že po velkém požáru Mostu r. 1515 byla stavba kostela zahájena r. 1517 a dokončena až v devadesátých letech 16. století, tedy v době, kdy Habsburk Ferdinand I. vydal privilegium ke kutání žateckého uhlí a stavěl Letohrádek královny Anny.

Když se rozhlížíme z Hněvína, pouze v dálce na severu a na západě lemuje obzor původní krajina, Krušné hory. Celý kraj propichují komíny, chladiče a věže elektráren a chemičky: Komořany, Chemopetrol, Počerady… Tu a tam jsou ještě k vidění osamělé kopce Českého středohoří: na východě Špičák, Zlatník, Želenický vrch a Bořeň, na jihozápadě Široký vrch a Resl s Koňským vrchem. Vše ostatní jsou rekultivace nejrůznějšího stáří a stavu úprav. Umělá krajina, přeskupená zem.

Na západě se pod Hněvínem rozkládal lom Vrbenský, původním jménem Matylda. Dobývalo se tady od r. 1811, těžba skončila r. 1976. Důlní činnost zasáhla více než 500 ha. Rekultivace začaly r. 1962 v oblasti výsypky Ovčín. Byly dorovnány haldy, navezeny zúrodnitelné zeminy, vysazeny olše, břízy, akáty, topoly a jasany. Dnes většina území spadá do lesního půdního fondu, na části stojí nové rodinné domky. Pod výsypkou Ovčín bylo v letech 1978–1982 vybudováno automobilové závodiště, dominantou je však jezero Vrbenský alias Matylda. Jak vzniklo? Zbytková lomová jáma hluboká 80 m byla dosypána skrývkami z lomu Jan Šverma, utěsněna nepropustnými jíly a jižní svahy byly dotvarovány, aby se po zavodnění nesesunuly. Napouštění dálkovým přivaděčem z Nechranic na řece Ohři skončilo r. 1992, hladina se ustálila r. 2000. Dnes má nádrž Vrbenský plochu 40 ha, hloubku až 4 m. Severně nad modrým jezerem se zelená Kopistská výsypka upravená lesnickou a zemědělskou rekultivací. Spolu s Čepirožskou výsypkou jsou nejstarší na Mostecku, je jim čtyřicet let.

Jihovýchodně se nad novým Mostem rýsuje Velebudická výsypka navezená z lomu Jan Šverma. Rozkládá se na 800 ha, vznikala v letech 1955–1995 a tvoří ji skoro 250 milionů m3 skrývek o mocnosti až 75 m. Od r. 1997 je na ní hipodrom a golfové hřiště, s nimiž se počítalo již při závěrečném modelování povrchu výsypky.

Na západě pod vrchem Špičák je Rudolická výsypka upravená zemědělskou rekultivací, dnes nechaná ladem a zarůstající šípkovím. Severně od Špičáku vidíme Střimickou výsypku, na niž bylo před deseti lety přemístěno letiště Aeroklubu Most. Při úpatí Špičáku se rozkládá vinice.

Severním směrem, hned pod vrchem Hněvín, začínal lom Most-Ležáky, který má být zaplaven. Říká se tomu hydrologická rekultivace. Napřed byl zmírněn sklon svahů, podloží bylo utěsněno a odizolovány podzemní prostory, které by se mohly propadat. Jezero se letos začne napouštět vodou z Nechranic, podobně jako nádrž Vrbenský. Směrem ke Krušným horám narazíme na Hornojiřetínskou, Albrechtickou, Růžodolskou a další výsypky, jež byly sypány v různé době a stejně tak rekultivovány.

Zpět k vodám

Hodně se mluví o jezernaté budoucnosti. Rybářský ráj to prý kdysi býval, i původ jména Most se dává do souvislosti s „přechodem vod“. 2) Pod úpatím Krušných hor se rozlévalo na neuvěřitelných 5600 ha Komořanské jezero, které z podstatné části zaniklo v letech 1833–1835. Dnes už nikdo neví, jak vypadalo. Před dvanácti lety jsem pro článek Proměny Podkrušnohoří (Vesmír 73, 318, 1994/6) usilovně – a marně – sháněl obrázek jezera. Připomíná ho svým názvem zámek Jezeří, jenž nad ním strměl; dnes shlíží do lomu Československé armády. Bývalé jezero je uchováno i v názvech obcí Souš, Záluží, Ervěnice (Seestadtl) či vrchu a hradní zříceniny Žeberk (Seeberg). Na mosteckých výsypkách probíhaly (a snad ještě probíhají) studie, v nichž badatelé sledovali zdravotní stav drobných savců (žádná sláva to nebyla). Jako referenční zdravá oblast byla zvolena umělá rybničnatá krajina jižních Čech. Je to možná nadsázka, ale třeba jednou budou hraboši z jezernatého severu stejně zdraví jako ti z rybničnatého jihu…

Rekultivovat? Ale jak?

První rekultivace se v Podkrušnohoří prováděly již na přelomu 19. a 20. století. Tehdy vadila devastace zemědělských pozemků hlubinnou těžbou. V Duchcově byla z podnětu Zemské zemědělské rady zřízena Rekultivační expozitura, jejíž anály sdělují, že do r. 1900 bylo upraveno 448 ha.

Historie současných rekultivací sahá do padesátých let minulého století. Poprvé o nich ve Vesmíru psal Stanislav Štýs (Vesmír 38, 308, 1959/9) – bylo to v době, kdy Josef Sudek fotografoval na Mostecku. Zprvu šlo jen o technické rekultivace, kdy člověk chtěl mít pod kontrolou každou píď půdy. Dnes vystupují do popředí zkušenosti s přirozenými přírodními procesy, člověk se s důvěrou obrací na přírodu a chce, aby si šrámy, které jí způsobil, zahladila sama. Klade se důraz na přirozené rekultivace (Vesmír 85, 272, 2006/5).

Jakmile ustane těžba a navážení výsypek, startují na těchto plochách první stadia přirozené sukcese. Kdybychom nijak nezasáhli, postupně by se měnilo druhové složení a struktura společenstev až po závěrečný stav – klimaxové společenstvo. U nás je jím zpravidla smíšený opadavý les. Má to háček: My se toho nedožijeme, trvá to staletí. Člověk musí nabídnout pomoc. Upraví terén, naveze zem, kterou předtím odhrabal a někde skladoval. A jak se rozmáchne k práci, sází, seje, pěstuje. A zase je tu problém: Jde to rychle, ale stojí to spoustu peněz. O slovo si říká kompromis. 3)

Přirozené sukcesi brání řada faktorů. Území se musí upravit rychle, aby se zabránilo erozi a prašnosti, aby se dalo nějak využívat. Prostředí mívá extrémní charakteristiky (např. kyselost), není jasné, kdo by ho chtěl vlastnit a spravovat, legislativa vnímá přirozenou sukcesi jako nerekultivovanou plochu atd. Přirozená sukcese je vhodná a optimální zejména na plochách, které mají primárně plnit ekologickou funkci a žádné územní bariéry nebrání šíření organizmů z nepoškozeného okolí.

V nové krajině žijí a chtějí žít lidé. Teď hned a tady. Stavějí si zde nové rodinné domky, pracují, vyhlížejí do kraje a upravují ho. Záhadná bílá místa na mapách dostávají barvu.

Literatura

Kolektiv: Obnova krajiny na Bílinsku a Tušimicku, Severočeské doly a. s. ve spolupráci s Českou zemědělskou univerzitou v Praze, 2003
Josef Sudek: Smutná krajina, KANT – Karel Kerlický, Praha 2004
Zpráva o udržitelném rozvoji skupiny Czech Coal v roce 2005, Czech Coal a. s. a Mostecká uhelná a. s., Praha a Most 2005

Poznámky

1) Nevelká kolekce primitivní industrie, datovaná do období před 1,0 až 1,7 milionu let, je nejstarším dokladem osídlení homininy na Písečném vrchu – a v Čechách vůbec.
2) Most je doložen k r. 1040 (slovanské slovo most je přejímka středohornoněmeckého mast, tj. kmen nebo trám pokládaný na hatě). Patřil do soustavy mostků a haťových přechodů bažin, jimiž vedla cesta z Mostu přes Ves sv. Václava a dále po levém břehu Bíliny, překročila několik drobných vodotečí ústících do východního okraje Komořanského jezera, na soutoku Loupnice a Janovského potoka se v Janově dotkla úpatí Krušných hor, které překonávala ve směru na saskou Saydu. U Gněvina mostu se křížily cesty vedoucí z vnitrozemí, nejvýznamnější byla stezka spojující Prahu se Saskem. Později zde Václav I. založil královské město Most.
3) Tento odstavec je nadsazenou zkratkou, celá problematika rekultivací je mnohem složitější. Některé aspekty se pokusíme přiblížit v dalších článcích Vesmíru. V případě přirozené „výsypkové“ sukcese ani tak nejde o klimaxové společenstvo. Zda se na výsypkách obnoví, nikdo neví, ani si netroufne odhadnout, důležité však je, že zpravidla po dvacátém roce, což je vcelku přijatelná doba, vzniká polopřirozený „rozumný“ porost. Navážení zeminy, která byla někde skladována, může být kontraproduktivní, protože často vede k ruderalizaci porostu.

JDU PRAŠNOU KRAJINOU

Emil Juliš

/Sudkovým krajinám Mostecka/

Jdu prašnou cestou, plnou popílku a jakýchsi rezavých součástek, před sebou kopu kámen a občas pozdvihnu oči k blízkým horám, ale je večer a nejsem si proto jist, zda jsou to opravdu hory nebo jenom výsypky.

Avšak mraky nad nimi letí stejně a měsíc je stejně co chvíli překryt jejich cáry. Kopnu do kamene, ten zapadne do uhelného lomu, slyším, jak se valí po jeho srázu se stále silnějším hlukem,

slyším, jak naráží na kov, na dřevo, na uhlí, na oheň, slyším, jak jeho nárazy jsou stále silnější, už jsou to výbuchy, a pak vše končí dlouhotrvajícím duněním exploze ticha.

Josef Sudek: Smutná krajina, KANT – Karel Kerlický, Praha 2004

NĚKOLIK ČÍSEL

Horní zákon ukládá těžařským společnostem, aby zahladily stopy své činnosti. Od padesátých let 20. století bylo na Mostecku rekultivováno 5600 ha výsypek, z toho přes 2700 ha uskutečnila Mostecká uhelná a. s. (MUS) od r. 1994. Náklady MUS přesáhly 3 miliardy korun, stát přispěl asi 120 miliony. Dnes má společnost 4368 zaměstnanců, další práci dává ještě asi 4 tisícům lidí, např. v dopravě. Ročně MUS těží 16 milionů tun uhlí, před deseti lety těžba dosahovala 22 milionů tun a podílelo se na ní přes 16 tisíc lidí.

Jsme zastánci obnovy krajiny po těžbě nerostů metodou přirozené sukcese na místech, kde má srovnatelné nebo lepší šance než sukcese řízená, kde nabízí aspoň srovnatelný ekologický a estetický efekt a kde zároveň jejímu uplatnění nebrání rozdílný způsob plánovaného využití či řešení krajinného prostoru. Nejsme naopak zastánci jakéhokoli paušálního přístupu v možnostech této metody jako jediné či dominantní formy obnovy krajiny po těžbě nerostů, jak je nám někdy přisuzováno.

Petr Sklenička, Vladimír Bejček, Ivo Přikryl: Využití procesů přirozené sukcese při obnově krajiny po těžbě nerostů, s. 62, In: Tvář naší země – krajina domova. Sborník z 2. ročníku konference o krajině. Praha a Průhonice 8.–11. 10. 2002.

Ke stažení

O autorovi

Stanislav Vaněk

RNDr. Stanislav Vaněk (*1952) vystudoval biologii na PřF UK v Praze, krátce pracoval v Krajském středisku památkové péče a ochrany přírody v Ústí nad Labem, v časopise Živa a v Ústavu krajinné ekologie ČSAV. Deset let se v oddělení klinické hematologie 2. FN v Praze zabýval imunologií a zejména průtokovou cytometrií. K zájmům patří fotografie (absolvoval Institut výtvarné fotografie a Pražskou fotografickou školu) a horolezectví.
Vaněk Stanislav

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné