Společenskovědní témata ve Vesmíru na příkladu diskuse kolem „zbytnělé podjatosti“

V přírodovědném časopise Vesmír vycházejí v posledních letech články, které se zabývají společenskovědními otázkami. Takové tematické rozšíření je jistě možné a bylo by přínosné, pokud by bylo provázeno také rozšířením interpretačního přístupu. Je to ale bohužel tak, že společenské otázky jsou ve Vesmíru vykládány téměř výlučně z pohledu přírodovědného, biologického.

Nápadné je to v posledních číslech. Sporu kolem „podjatosti“, která „zbytněle“ chrání ženy, bylo v letošním prvním až třetím čísle věnováno zhruba devět stran. Odhlédne-li čtenář od některých žalostně povrchních, souvislosti postrádajících demagogických tvrzení a chce tématu porozumět na hlubší rovině, zjistí, že autoři hlavních textů argumentují biologicky. V pojetí Eduarda Bakaláře je pro vztah mužů k ženám určující evoluční vývoj. Pavla Koucká a Jeroným Klimeš sice připomínají, že „skutečnost bude zřejmě složitější“, ale píší to spíše mimochodem. Také oni vidí člověka jako „společensky žijícího živočicha“.

Přitom téma „podjatosti“, jako četná další ve Vesmíru, vyžaduje také přístup společenských věd. Pokud by totiž byl vztah mužů k ženám určen skutečně jen biologicky, byl by shodný ve všech historických dobách a ve všech kulturách. To si však nemyslí ani sami diskutující, jenom na to v zápalu boje a pod vlivem módního evolučně psychologizujícího stereotypu zapomínají.

Chceme-li si udělat názor, jaký je přístup společnosti k ženám, sotva můžeme považovat za směrodatné případy domácího násilí, jakkoli o nich nelze pochybovat (i když mi číslo 30 %, uváděné E. Hauserovou, připadá přece jen nepravděpodobné). Násilí na ženách je totiž deviací vůči chování většiny a vůči společností sdílené sociální normě. Právě k ní se však vztahují Bakalářovy příklady. Bakalář uvádí explicitní pravidla, např. pro evakuaci Titaniku, ale i sklon stranit ženám, který je obsažen v rozhodování některých institucí skrytě a nereflektovaně – v udělování prezidentských milostí, v praktikách pojišťoven, při vydávání knih a časopisů, v ustanovení o odchodu do důchodu.

Nechme nyní stranou, že Bakalářovy příklady nejsou vždy korektní a že s vyzněním jeho článku třeba hluboce nesouhlasíme. (Úplně scestná je charakteristika „nositelů zbytnělé podjatosti“.) Zamysleme se nad textem nepředpojatě. Pokud spolu s feministkami nevyskočíme jako čerti ze škatulky, napadne nás otázka: Nemá Bakalář v něčem pravdu? Myslím a doufám, že má. Sociální norma v Evropě ženám na začátku 21. století skutečně nadržuje.

Jakkoli může být sociální norma založena biologicky a evolučně, je kulturní povahy. Evropská kultura straní slabým; vedle biologicky perspektivních dětí také starcům a – plodným i neplodným – ženám. Neklade si otázku, zda třeba nejsou ženy zařazeny mezi slabé omylem. Za takovou podjatost vděčíme tisícileté dvorské kultuře, jihofrancouzským trobadorům a mariánskému kultu (biologům doporučuji četbu Václava Černého).

Myslím, že je nejen pro ženy dobré žít v civilizaci, která vytvořila pořadník v záchranných člunech, jak jej charakterizuje Winston Churchil (rámeček na s. 16 prvního letošního čísla Vesmíru). Že je nejen pro ženy přinejmenším příjemné žít ve společnosti, jejíž básníci vidí ženy v nadsázce, jakou vyjadřuje Jaroslav Seifert (rámeček tamtéž). Škodu tropí moje sestry, které se této podjatosti brání.