Arktida2024banner1Arktida2024banner1Arktida2024banner1Arktida2024banner1Arktida2024banner1Arktida2024banner1

Aktuální číslo:

2024/12

Téma měsíce:

Expedice

Obálka čísla

Proč ta podoba?

 |  11. 5. 2006
 |  Vesmír 85, 247, 2006/5

Pod vlivem rozvoje počítačů na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století se v několika laboratořích v různých zemích objevila nová vlna pokusů vytvořit humanoidního robota, čili robota, který by se co nejvíc podobal člověku. Tehdy jsem si myslel (teď už to mohu přiznat), že je to jen vlna dočasná, že brzy opadne, stejně jako předchozí podobné vlny, a že ji nahradí poněkud pragmatičtější trend vyrábět roboty průmyslové nebo jinak užitečné. Mýlil jsem se, vlna trvá dodnes a objevují se i nové nápady, jak si ostatně přečtete v článku Matěje Hoffmanna v tomto čísle (s. 264). A tak mám příležitost vrátit se k otázce, kterou jsem si zde (Vesmír 83, 663, 2004/12) před časem položil (a odložil): proč vůbec nás, lidi, tolik přitahuje myšlenka vytvořit něco, co by se nám, lidem, podobalo?

Výraz „humanoidní robot“ (či „android“) naznačuje dvojí: jednak že se to člověku nějak (pokud možno co nejvíc) podobá, jednak že to člověk vlastně není. Je tu tedy nárok na stejnost i nárok na odlišnost; je ovšem nutno si vždy vybrat, k jakému aspektu jeden či druhý nárok vztáhneme. Může nás zajímat vzhled (jaké to má tělo – má to nohy, ruce, hlavu?), látka (z čeho to je – z hlíny, kovu, živé hmoty?), pohyb a mimika (kráčí to, mává to rukama, šklebí se to?), řeč (mluví to s námi?), myšlení (chová se to inteligentně, tvořivě, důmyslně, cílevědomě, racionálně?), vědomí (ví to o sobě, má to vůli, vášně?), původ (přišlo to na svět v továrně, zkumavce, porodnici?) a vývoj (učí se to, sbírá to zkušenosti?).

Humanoidní robotika zpravidla klade důraz na podobnost ve vzhledu, v pohybových dovednostech a ve schopnosti mluvit. Nezapomínejme však na to, co není přímo vidět, ale co se do řeči a chování robota musí promítnout: myšlení. Je to, pravda, věc dosti neurčitá; někdo by raději mluvil o inteligenci, jiný o rozumu, třetí o racionalitě, čtvrtý o tvořivém sebezdokonalování. V tomto směru lze navázat na mnohé, co už dovede i dnešní umělá inteligence (jako obor), jakkoliv v celkem primitivní a fragmentární podobě. To vše po vzoru člověka.

Naproti tomu v důsledně enaktivním přístupu (viz citovaný článek) by roboti měli mít možnost si sami podle sebe a pro sebe obhlížet a ohmatávat svůj okolní svět. Vybudovali – „zjednali“ – by si tak svou vlastní, robotí verzi reálného světa, neovlivněnou lidskými předsudky, iluzemi a jistotami, které se jim dnes snažíme vnucovat. Zbývalo by už jen, aby si vytvořili svou vlastní řeč a sdružili se do vlastního robotího společenství (věc ve sci-fi už celkem běžná).

Zdá se však, že humanoidnímu trendu v robotice je bližší názor, že budoucí populace robotů si bude s populací lidskou dobře rozumět, že to nebude nějaké ne-lidské plémě zrůdných a nesrozumitelných bytostí. Nechceme, aby se roboti od nás příliš lišili, a čekáme, že se naučí spíše lidské řeči a lidským způsobům. Pak je ovšem celkem přirozené – ba dokonce nutné –, aby se nám co nejvíce podobali také vzhledem, pohyby a mimikou.

Zvláštní přitažlivost, až posedlost tématem umělého člověka, společná vědcům, konstruktérům, umělcům, futurologům a filosofům, asi souvisí s lidskou hravostí v její tvořivé podobě. Proto nás láká i úkol obzvlášť náročný – opakovat druhý největší Stvořitelův čin. Nejde ani o to, že by nás člověk (jakožto cíl projektu) vzrušoval tím, že je z tvorstva nejvznešenější a nejdokonalejší, stačí jen, že je dosti pozoruhodný.

S hravostí jde ruku v ruce další naše výjimečná vlastnost: neutuchající zvědavost. „Všichni lidé od přirozenosti touží po vědění,“ zní první věta Aristotelovy Metafyziky. Touží po vědění jakéhokoliv druhu – tedy i po vědění o sobě samém. Proč bychom i my nebyli něčím, co se dá poznat, čemu se dá porozumět? Konstrukce umělého člověka je jedním z testů, zda rozumíme člověku přirozenému. Buď se ukáže, že na tom nic není, čili že v jádru jsme bytostí dosti prostoduchou a srozumitelnou, anebo to bude nadmíru náročné a obtížné, takže si budeme moci gratulovat, když se nám to nakonec povede.

Anebo je to všechno jinak. Co když si lidstvo už začíná uvědomovat svou pozemskou konečnost, k níž si ostatně samo dost přispívá? Proto se tolik mluví o možnosti zabydlit se na jiných planetách. A ze stejného důvodu se v nás, možná podvědomě, rodí vidina nějaké nové, méně choulostivé populace bytostí, kterým by se na světě dařilo lépe než nám. Snad jakýsi náš podvědomý kolektivní reprodukční pud, díky němuž – není divu – chceme i to, aby tato nová populace, mladá, vnímavá a učenlivá, převzala naše moudrosti, chování, zvyky a kulturu – k čemuž ovšem patří, aby se nám její jedinci i vzhledem podobali.

Člověk se může vytratit, jeho svět a jeho podoba tu zůstane.

Ke stažení

RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Pěkná fotka, nebo jen fotka pěkného zvířete?

Pěkná fotka, nebo jen fotka pěkného zvířete?

Jiří Hrubý  |  8. 12. 2024
Takto Tomáš Grim nazval úvahu nad svou fotografií ledňáčka a z textové i fotografické části jeho knihy Ptačí svět očima fotografa a také ze...
Do srdce temnoty

Do srdce temnoty uzamčeno

Ladislav Varadzin, Petr Pokorný  |  2. 12. 2024
Archeologické expedice do severní Afriky tradičně směřovaly k bývalým či stávajícím řekám a jezerům, což téměř dokonale odvádělo pozornost od...
Vzhůru na tropický ostrov

Vzhůru na tropický ostrov

Vojtěch Novotný  |  2. 12. 2024
Výpravy na Novou Guineu mohou mít velmi rozličnou podobu. Někdo zakládá osadu nahých milovníků slunce, jiný slibuje nový ráj na Zemi, objevuje...