Kdo a proti čemu je podjatý?

Diskusní příspěvek E. Hauserové k článku E. Bakaláře „Podporujte ženy – ale ne na sto procent“ (viz Vesmír 85, 15, 2006/1) je založen na částečné dezinterpretaci diskutovaného článku. Cituji: U pana Bakaláře je ale tohle už vleklý problém – není schopen pochopit, že svěřování dětí do péče matkám a nikoli otcům má jiné důvody než spiknutí zlých žen proti hodným chudákům mužům. Především zaběhané tradice patriarchální společnosti, kde muži mají dominantní postavení a náleží jim veřejná sféra, ale péče o domácnost a děti je vyhrazena pouze a jen ženám. Za takových podmínek se nelze divit, že ve společnosti panuje nedůvěra ve schopnosti otce dělat najednou zničehonic chůvu a hospodyňku.

Bakalář ovšem o žádném spiknutí zlých žen proti hodným chudákům mužům nehovoří. Hovoří o tom, že ona podjatost ve prospěch žen, tedy v daném případě řečeno s E. Hauserovou „nedůvěra ve schopnosti otce dělat najednou zničehonic chůvu a hospodyňku“, je rozšířena v celé populaci, tedy jak mezi muži, tak mezi ženami.

Jediný rozdíl mezi oběma autory spočívá v tom, že E. Hauserová má jiné vysvětlení pro daný stav. Nepokládá totiž rodinné a sexuální chování lidí za podmíněné geneticky danými etologickými vlastnostmi našeho biologického druhu, jako E. Bakalář. Věří naopak ještě stále v tzv. bachofenovský rodinný evolucionizmus (neplést s Darwinovým biologickým evolucionizmem). Ten je širší veřejnosti znám z Engelsovy (Morganem ovlivněné) interpretace v knize „Vznik rodiny, soukromého vlastnictví a státu“. Podle Engelse není lidská rodina výsledkem paleontologického vývoje našeho druhu, ale pouze specialitou třídní společnosti, a vznikla tudíž pouze v některých oblastech v posledních 10 000 letech, přičemž prodělala fáze matriarchátu a patriarchátu. Společnosti sběračů a lovců neboli divoši dle této teorie žádnou rodinu nemají, žijí ve všeobecné šťastné promiskuitě, která bude opět obnovena, až se podaří třídní společnost nahradit komunizmem.

Rodinný evolucionizmus byl v kulturní antropologii opuštěn již v první třetině 20. století (ukázalo se totiž, že se jím „divoši“ odmítají řídit) a soudobá sociobiologie spálila i jeho mrtvolu, nicméně díky obrovskému politickému úspěchu marxizmu se stal trvalou součástí společenského povědomí (nejenom na „východě“) přinejmenším ve stejném rozsahu jako biblická tradice dějin země a vesmíru.

[…] Jednou zpopularizované historické legendy jsou prakticky nesmrtelné, takže Engelse se asi již nikdy nezbavíme, stejně jako se nikdy nezbavíme kněžny Libuše vládnoucí na Vyšehradě, který dle archeologických nálezů byl založen v desátém století, popřípadě Romula, který měl v Římě vládnout o 200 let dříve, než bylo toto město Etrusky založeno. Pro feministy a feministky navíc představuje Engelsův „Vznik rodiny“ text téměř posvátný, v němž jsou obsaženy základy jejich filozofie pradějin. Nicméně důsledky, které z této filozofie E. Hauserová odvozuje, jsou naprosto shodné s těmi, které E. Bakalář vyvozuje ze svých představ o mechanizmech fungujících v lidské společnosti. Následkem „patriarchálních předsudků“ věří většina lidí, pokud jde o péči o malé děti, spíše matkám než otcům.

Tato „podjatost“ je více než oprávněná. Ono totiž nejde ani tak o předsudek, jako o zcela zřejmý fakt, že nejenom u lidí, ale u značné většiny savců jsou matky v průměru v péči o mláďata daleko schopnější a angažovanější (i když výjimky mohou existovat.) Problém české justice nespočívá dle mého názoru ani tak v této podjatosti, jako spíše v naprosto jednostranném přístupu při vynucování práva. České úřady jsou nesmírně horlivé, mají-li donutit otce, aby vydal dítě do mateřské péče, dokonce jsou ochotny obvinit otce z únosu, na druhé straně ale není znám případ, že by byla z únosu obviněna matka, která se vzpírá části rozsudku zaručující otci styk s dítětem. A defektních matek, které se snaží udělat z dítěte zbraň proti bývalému manželovi, je bohužel stále dost. Pokud by sabotáž soudního rozhodnutí o styku dítěte s druhým rodičem mohla vést ke změně původního rozsudku, pravděpodobně by tento nešvar velmi rychle vymizel.

Na spory rozvádějících se manželů o to, kdo bude pečovat o společné dítě, má E. Hauserová po věcné stránce stejný názor jako E. Bakalář, a pouze mate čtenáře polemickou intonací. V dalších jí uváděných příkladech je ale situace jiná. E. Hauserová opravdu hovoří o sexuální diskriminaci žen, a ne vždy jsou vybrané příklady přesvědčivé.

Typickým takovým nikoliv šťastným příkladem sexuální diskriminace je údajná diskriminace žen v politice. Ženy opravdu působí ve vrcholných politických funkcích méně často než muži. Je to ale opravdu důsledek diskriminace? Každý, kdo se delší dobu pohybuje v politických stranách, si nutně musí všimnout statisticky významného rozdílu v chování mužů a žen. Především ženy daleko méně často do stran vstupují. Mám několik přátel, kteří svůj vstup do Strany zelených odůvodnili kromě názorové blízkosti i tím, že je tam relativně větší procento žen, a tudíž příjemnější prostředí. I u Zelených je ovšem členstvo většinou mužské. Jedinou českou stranou, kde je více žen než mužů, je údajně KDU-ČSL. Odlišné je také chování žen uvnitř politických stran. Ženy projevují často větší zájem o okamžité řešení konkrétních praktických problémů a zřetelně méně je zajímá systematický boj o pozice v mocenské hierarchii. Je tudíž pochopitelné, že mají obvykle víc práce než moci…

Mnohé ženy v politice zřetelně postrádají instinkt, který nutí samce většiny druhů primátů, aby toužili po roli vedoucího samce smečky. Ženy po takové roli nijak zvlášť netouží, a pokud se do ní přece jen dostanou, nijak usilovně ji nehájí. Klasickým příkladem takového nezájmu může být Hana Marvanová, která se svých funkcí vzdávala při prvním protivenství tak často a tak ochotně, že už ji její přívrženci ani neměli chuť někam volit.

Ženy v politice trpí nedostatečnou láskou k moci a je přirozené, že i moc se jim oddává s menší chutí než mužům, kteří ji milují vášnivě a s neumdlévající věrností. Krátce řečeno, vysvětlovat menší zastoupení žen v politice nějakou diskriminací je stejně nesmyslné jako hovořit o diskriminaci žen mezi hudebními skladateli, popřípadě šachisty, eventuálně vysvětlovat diskriminací mužů jejich menší výskyt mezi učiteli mateřských školek či mezi propagátory kosmetiky.

Neméně sporným příkladem podjatosti vůči ženám je uváděné řádění středověké a raně novověké inkvizice vůči čarodějnicím. V čarodějnických procesech bylo opravdu obviněno daleko více žen než mužů, zato ale mezi významnými kacíři, kterým se nikdo nadpřirozený nezjevoval, kteří ale s typickou mužskou drzostí vlastní hlavou pochybovali o obecně sdílených pravdách, byli téměř výhradně muži. A inkvizitoři je předávali světské spravedlnosti k upálení s nemenší chutí než ženy-čarodějnice.

Nicméně sexuální podjatost jak proti mužům, tak proti ženám nepochybně v některých případech existuje. Klasickým případem je často se vyskytující zájem rodičů (obou) o to, aby se jim narodil raději syn než dcera. Tato tendence vedla občas až k infanticidě (vraždění) ženských novorozenců a dnes, v éře globální potratové civilizace, k vraždění ženských embryí, které nabylo v některých zemích charakteru demografické kalamity. Tato skutečnost je z hlediska evoluční biologie na první pohled překvapující (asi stejně, jako kdyby příčetní myslivci lovili přednostně nikoliv jeleny, ale laně), nicméně evoluční biologové by asi nějaké vysvětlení nalezli.

V každém případě celá záležitost svědčí o tom, že podjatost ve prospěch žen má také své výjimky a že přednostní ochrana žen nemusí být vždy přehnaná a nemusí mít vždy charakter iracionálního protimužského běsnění.

Rozhodně je nutno ocenit autorovu odvahu, že se vůbec odvážil tohoto tabuizovaného tématu alespoň zlehka dotknout.