Co vypráví prales

Na konci 20. let minulého století se profesor Alois Zlatník (Vesmír 84, 565, 2005/10) podílel na vyhlášení státních rezervací v Podkarpatské Rusi. Brněnský Státní výzkumný ústav lesnické ekonomie tam v srpnu 1931 spolu s ním vyslal Alexandra Leporského a Ivana Zvorykina. Tehdy vybrali 22 ploch v západní části Podkarpatské Rusi, v červenci 1934 pak A. Zlatník a Fedor Korsuň našli 14 vhodných ploch v části východní. Některé se dočkaly založení, některé zkoumání, na některých se bádá dodnes. Jaký to mělo smysl? Cílem bylo získat představu o utváření, skladbě a vlastnostech lesních společenstev neovlivněných hospodářskými zásahy, porozumět složitým vztahům, jimiž je les protkán a svázán s neživým prostředím, především s půdou. Les nepředstavovaly jen stromy, ale také bylinný podrost a živočichové v něm žijící. Plochy byly založeny jako trvalé a ještě dnes na nich můžeme zopakovat stejná šetření. Podkarpatská Rus byla nejvhodnějším územím – měla více přirozených porostů než Čechy, Morava a Slovensko.

Uběhlo sedmdesát let…

Řadu vzorních ploch ovlivnily lesnické zásahy. Těžba nejvíce poškodila plochy na Stužici, kde se těžilo holosečemi. Vyrubané dříví se sváželo úzkokolejkou k řece Už. Ze čtyř ploch zbyl původní „prales“ pouze na jediné. Vcelku bez zásahu zůstaly porosty pod horou Pop Ivan Maramorošský (1937 m n. m.), které jsou součástí jádrové zóny Karpatské biosférické rezervace. K jejich zachování přispěla skutečnost, že se rozkládaly v příhraniční ukrajinsko-rumunské zóně, jež byla do konce devadesátých let 20. století přísně střežena (viz mapku obrázek).

Posun výškového rozšíření dřevin. Při srovnání se Zlatníkovými výzkumy se do vyšších nadmořských výšek posunul buk i smrk. Zlatník r. 1938 píše: V masivu Huculských Alp […] na hřebenu Popa Ivana se jednotlivě vyskytují smrky o výšce 1 m ve výšce 1630 m n. m., zaniklý smrkový zákrsek jsme nalezli ještě ve výšce 1880 m na západním svahu… Po 60 letech roste skoro půlmetrový smrk pět metrů pod vrcholem Popa Ivana (1935 m n. m.). Mezernatý, ale souvislý smrkový porost dnes vystupuje až na samotný vrchol Pietroše-Hripky (1784 m n. m). Zatím nelze rozhodnout, zda můžeme tyto změny ve výškovém výskytu vysvětlit jen chyběním pastvy, nebo i změnami podnebí.

Přirozená obměna dřevin. Pokud ve stabilním lese odumře velký jedinec (obvykle stářím), vzniklý prostor rychle zaplní okolní stromy, nebo ho odspodu během několika let zarostou další generace. Někde se posunulo druhové složení stromů. Vzrostl počet buků a klesl počet ostatních dřevin (smrku, klenu a jedle), avšak objem dřevní hmoty buku se zmenšil (snížila se jeho kruhová výčetní základna ²⁾ ), zatímco u ostatních dřevin tomu bylo naopak. Změny vedly k mírnému nárůstu živé i celkové hmoty, objem stojící mrtvé hmoty však zůstal stejný. Nastala zajímavá situace: prostorová struktura se zachovala, ale dřevní stromová hmota vzrostla díky změně druhového složení.

Charakteristický je vývoj lesa tam, kde byl uzavřený prostor výrazně narušen např. vichřicí, sněhem, žírem či lidskou činností. Stromy reagují rychlým růstem a často se prosadí dřeviny pionýrské.

Vývoj po rozsáhlém lidském zásahu. Bývalé poloniny (např. na Popu Ivanu) rychle zarůstají smrkem a nezabrání tomu ani nepříznivé klimatické podmínky. Prostorová i věková skladba nového porostu však je jednotvárná, struktura je jednodušší a porost je méně stabilní.

Vývoj po přírodní katastrofě. Při polomech byl více zasažen smrk než buk (např. na Popu Ivanu). Jak si les zjednává nápravu? V lesnické terminologii mluvíme o tom, že „porostní struktura přechází ze stadia zralosti přes katastrofický rozpad do stadia dorůstání“. V mladé generaci dnes výrazně převažují buky. Poklesl počet jedlí, které polomy také poničily, ale jejich kruhová výčetní základna i objem dřevní hmoty mírně vzrostly. To svědčí o jejich velmi vysoké vitalitě.

Nejzachovalejší část pralesa byla v Zlatníkově době ve stadiu zralosti. Významný podíl měly staré velké jedle a smrky, neobvykle vysoký byl celkový objem dřevní hmoty. V druhé polovině devadesátých let jsme celou horní polovinu porostu našli rozvrácenou polomem, mozaikovitě se však na ní vyskytují rané fáze stadia dorůstání. Dřevinné složení se skoro nezměnilo, pouze klesl podíl smrku a nepatrně vzrostl podíl buku a klenu.

Přirozenou roli lýkožrouta smrkového (Ips typographus) lze seriózně zkoumat jen ve skutečném pralese. V České republice nenajdeme ve smrkovém vegetačním stupni nenarušený a člověkem neovlivněný prales. Nejzachovalejší porosty jsou: 1) plošně velmi omezené a obvykle je obklopuje hospodářský les, 2) strukturou se spíše blíží přestárlému stejnověkému hospodářskému lesu než věkově a prostorově rozrůzněnému pralesu, 3) v sedmdesátých a osmdesátých letech byly silně ovlivněny imisemi, 4) také zde se „zasahovalo proti kůrovci“. Pralesy pod Popem Ivanem nemají ani jeden z těchto kazů.

Pod kůrou všech smrkových souší jsme našli lýkožroutí požerky. Smrkové souše ⁴⁾ obvykle představují 10–20 % počtu živých smrků (výjimečně až 50 %). ⁵⁾ Nejvíce „kůrovcových souší“ bylo v nejvýše rostoucím smrkovém stupni. V těchto drsných klimatických podmínkách může být kůrovec jednou z příčin rozpadu dorůstajících porostů. Zdánlivě vyšší počty kůrovcových souší souvisejí s tím, že odumřelé stromy stojí v porostu. Trvá mnoho desítek let, než rozkladné procesy naruší kmen do té míry, že padne. Ve vegetačním stupni smrko-jedlo-bukovém je kůrovcových souší méně a rozdíly jsou po více než šedesáti letech méně výrazné.

Podíl kůrovcových souší kopíruje zastoupení smrku v dřevinné skladbě. Výskyt lýkožrouta je zcela přirozenou součástí přírodních lesních ekosystémů a jeho početnost nepodléhá gradacím jako ve stejnověkých hospodářských lesích, ale kopíruje dynamiku změn v početnosti smrku. Nepozorovali jsme ani zvýšený výskyt kůrovcových souší na porostech rozvrácených větrným polomem, jak bychom očekávali podle zkušeností z hospodářských lesů. Během vývoje přirozeného lesa se nejméně kůrovcových souší vyskytuje ve stadiu dorůstání, o něco více ve stadiu zralosti a nejvíce ve stadiu rozpadu. Nikde však nevznikají rozsáhlejší plochy napadené lýkožroutem. To je nejdůležitější a nejzřetelnější rys jeho chování ve všech přirozených porostech. Na výzkumných plochách ani nikde v okolí jsme neviděli žádná „kůrovcová oka“. Suché stromy se známkami žíru jsou náhodně a téměř pravidelně rozptýleny po celém pralese.

Lýkožrout je přirozeným obyvatelem všech pralesů s významnějším podílem smrku. Zejména nejstarší porosty pomáhá rovnoměrně prosvětlovat a rozvolňovat, a tím příznivě přispívá k obnově pralesa. Díky tomu se nemůže vytvořit silná vrstva surového humusu, bránící klíčení a ujímání semenáčků. K půdnímu povrchu může pronikat více slunečního záření, které zlepšuje mikroklima důležité pro přirozenou obnovu.

Střípky z rozbité vázy

Kdybychom srovnali velkolepý záměr profesora Zlatníka se vzácnou vázou, sesbíral opakovaný výzkum pouze několik střípků. Zlatníkova váza se rozbila na konci třicátých let 20. století, kdy mu politická situace nedovolila, aby pokračoval v započatých šetřeních. Na své plochy se již nikdy nemohl vrátit. Avšak i střípky nám mnoho napovědí…