Astronomie hledá budoucnost

Od počátku kosmického věku v pozdních padesátých letech jsme si zvykli dívat se na Zemi jako na jednu z devíti planet naší sluneční soustavy: krásnou modrou kouli, z více než sedmdesáti procent pokrytou oceány, plující v pustinách kosmu. Základní cíl astronomických výzkumů je porozumět struktuře našeho vesmíru a zakotvit naši Zemi a její obyvatele v prostoru a času. Jak vznikl vesmír a všechny objekty v něm – od hvězd a planet po galaxie a jejich skupiny? Jak se během vývoje kosmu zrodily atomy a molekuly, z nichž se vytvořila naše planeta a naše těla?

K tomu, aby mohli astronomové na tyto otázky odpovědět, potřebují mít na zemském povrchu i v kosmu dalekohledy vybavené přístroji, jež měří záření přicházející z vesmíru na různých vlnových délkách. Jde jak o záření, které je schopno proniknout zemskou atmosférou jako viditelné světlo a radiové vlny, tak o to, které atmosférou proniknout nemůže, například rentgenové záření nebo některá pásma infračervených vlnových délek.

Evropští astronomové si již před před více než 40 lety uvědomili, že investice do moderních přístrojů překračují finanční prostředky jednotlivých zemí a že evropská spolupráce je jediný způsob jak si zajistit přístup k nejpokročilejším optickým teleskopům a kosmickým přístrojům. To vedlo v šedesátých letech k založení Evropské jižní observatoře (ESO) a Evropské kosmické agentury (ESA). ESO, kterou zakládalo 5 zemí a která nyní má 12 členských států, umožňuje evropským astronomům přístup k největšímu pozemskému teleskopu pro viditelné světlo, k Velmi velkému dalekohledu (VLT) na hoře Paranal v severním Chile, kde je nesmírně průzračná obloha. A díky ESA s jejími 17 členskými státy mají evropští vědci a astronomové přístup k nejdokonalejšímu přístroji v kosmu, k Hubblovu kosmickému teleskopu, v němž je ESA jedním z partnerů. Kromě toho mají přístup také k doposud největším observatořím zachycujícím rentgenové záření, k satelitům XMM-Newton a INTEGRAL. Brzy také získají přístup k infračervené observatoři Herschel právě tak jako k misím bez lidské posádky na Mars (podobným, jako byla „Mars Express“) a ke kometám a asteroidům.

Zmiňované dalekohledy jsou technologicky velmi pokročilé, avšak budoucnost si vyžádá ještě dokonalejší přístroje. Hledání planet a života v blízkosti hvězd, původ galaxií v raném vesmíru a podstata temné hmoty a temné energie dominující vývoji vesmíru budou vyžadovat ještě citlivější teleskopy, než jsou ty současné. Například radioteleskop s nepoetickým názvem Čtvereční kilometr (SKA) se sběrnou plochou 1 km² nebo Extrémně veliký teleskop (ELT), optický teleskop s průměrem primárního zrcadla 30 až 100 metrů.

SKA a ELT byly v roce 2004 prohlášeny za dvě priority astronomie provozované ze zemského povrchu pro nadcházející desetiletí. Návrh a budování těchto zařízení bude trvat nejméně 10 až 20 let. Potřebné finanční náklady asi budou tak veliké, že je Evropa nebude schopna realizovat sama a budou zapotřebí celosvětová konsorcia pod vedením Evropy a USA.

V kosmu nejsou takové celosvětové spolupráce ničím novým. Typickými příklady jsou Hubblův kosmický teleskop a Mezinárodní kosmická stanice ISS. Co se týče pozemské astronomie, jeden příklad již máme: Velká milimetrová síť v Atacamě (ALMA) se má skládat z více než 50 radioteleskopů, které budou měřit v oblasti milimetrových vlnových délek. Staví se ve výšce 5000 metrů v chilských Andách a plně funkční bude v roce 2012. Je to společný projekt ESO a americké NSF; zapojí se do něj i několik dalších zemí, jako jsou Japonsko a Kanada, a každá z nich část projektu financuje.

ESO se snaží hrát podobnou roli při uskutečnění ELT. Její rozpočet pravděpodobně nebude stačit na to, aby pokryl celou část evropského finacování, a bude tedy nutno nalézt doplňkový zdroj financí. Zatím zcela nejisté je financování radiopartnera ELT – totiž SKA. Pro radioastronomii na delších vlnách neexistuje evropská organizace typu ESO nebo ESA. Založení takové organizace s přístupem k evropským infrastrukturním fondům je naléhavě nutné, jestliže si Evropa chce udržet v astronomii vedoucí postavení, které bylo v minulosti tak přesvědčivě prokázáno výsledky evropské spolupráce při výzkumu radiopulzarů.

Přeložil Ivan Boháček