Lidská revoluce: byla, nebo nebyla?

V roce 1987 proběhla v Cambridži konference o původu a šíření anatomicky moderního člověka a jeho kultury, nazvaná Lidská revoluce. Od té doby se konají vědecká setkání zaměřená na různé aspekty tohoto provokativního multidisciplinárního tématu. ¹⁾ Molekulární genetika vytyčuje vývojové linie a vzájemné vztahy mezi populacemi, paleoantropologie popisuje jejich fyzický vzhled, archeologie spolu s psychologií rekonstruují lidské chování a přizvány bývají geologie a paleoekologie, které vše rámují údaji o chronologii, klimatu a krajině. Ani tak není přístup zcela komplexní, perspektivní by byl dialog s jazykovědou, pokud by se v tomto stadiu poznatků mohla shodnout na novém stanovisku k původu evropských jazyků. ²⁾

V září 2005 se badatelé vrátili do Cambridže, aby „lidskou revoluci“ přehodnotili s odstupem 18 let. Posun v poznání za tu dobu shrnul Chris Stringer. Genetické studie vycházející z mitochondriální DNA byly r. 1987 ještě v plenkách, datování anatomicky moderních nálezů z jeskyně Qafzeh až k 90 tisícům let bylo nečekaným překvapením. Stále však ještě bylo únosné předpokládat, že Afrika nehrála při vývoji anatomicky moderního člověka podstatnější roli a vývoj probíhal nejen tam, ale paralelně také ve východní Asii a do určité míry i v Evropě.

Vzal jsem si k ruce devět let starou mapku šíření anatomicky moderního člověka z Afriky (Vesmír 76, 563, 1997/10) a sledoval, v čem se od té doby změnila. Přibyly nové nosné body (datované lidské fosilie) a starší nálezy byly nově datovány (tím ovšem některé definitivně vypadly ze hry). Je povzbuzující, jak dobře nové informace zapadají do schématu původně načrtnutého molekulárními genetiky, které předpokládá africký původ moderní populace.

Nová datování známých antropologických nálezů z Omo (formace Kibiš) v Etiopii dosáhla 195 tisíc let a potvrdila teoretický výpočet genetiků o pramáti Evě, která měla ve východní Africe žít někdy před 200 tisíci lety. Následoval nový objev tří anatomicky moderních lebek z Herto (v Etiopii), datovaný do doby před 160 tisíci lety. Nově byly datovány také nálezy archaických hominidů z Guomde (>150 tisíc let), Singa (>130 tisíc let) a další fosilie, ukazující variabilitu africké populace té doby. Poněkud se navýšila data z lokalit, které leží v přímém dosahu. Na jihu Afriky je to jeskyně v ústí řeky Klasies a na Předním východě jeskyně Schul.

Naproti tomu v Evropě několik lokalit odpadlo v důsledku nových datování radioaktivním uhlíkem (Vogelherd, Velika Pečina, Koněpruské jeskyně, jeskyně svatého Prokopa). Ty zbývající nepřesahují stáří 40 tisíc let: Mladeč na Moravě (kolem 33 tisíc let), Peşteracu Oase (38 tisíc let), Kent’s Cavern (33 tisíc let) a několik sporných nálezů z Ruska a Rumunska, např. Kostěnki (35 tisíc let), Peştera Muierilor (32 tisíc let) a Cioclovina (31 tisíc let). ³⁾ Teprve z doby mladší než 30 tisíc let máme ucelenější vzorky moderních populací, opět především z Moravy. Rok 2005 nás obohatil o nový objev hrobu dvou novorozeňat, bohatě zasypaných okrovým barvivem, z nedaleké rakouské lokality Wachtberg u Kremže. Nicméně všeobecný nárůst dat ze zámoří ukazuje osídlení Evropy jako velmi pozdní. Jako by se moderní lidé na její hranici na 80 tisíc let zastavili.

Genetika

Teorie, s níž dnes můžeme poměrně spolehlivě pracovat, vychází z genomu současné populace. Na prvém místě je mitochondriální DNA z různých kontinentů. Africké populace zřejmě vždy nesly vyšší genetickou (i morfologickou) variabilitu oproti ostatním částem osídleného světa (viz článek V. Černého v tomto čísle, Vesmír 85, 158, 2006/3). Jejich pestrost se interpretuje jako produkt delšího procesu. Odtud pochází odhad stáří hypotetické Evy (kolem 200 tisíc let) i úvahy o zrychlených expanzích do Eurasie před 100–50 tisíci lety a v posledních 20 tisících letech. Přestože kalibrace „molekulárních hodin“ zatím není jednoznačná, rámcovou orientaci tento odhad umožňuje.

V posledních několika letech se ukázalo, jak složité je identifikovat DNA z fosilií moderního člověka. Opakovaně se totiž lidská DNA nachází i v kostech jeskynních medvědů, mamutů a dalších, což naznačuje, že tyto vzorky byly silně kontaminovány DNA všech osob, které s nimi přišly do styku. Tato problematika se plně promítla v těch pasážích Sykesovy knihy, ⁴⁾ kde autor vyvozuje ze studia fosilní DNA závěry o evropské historii. Bylo nesporně dobrým rozhodnutím, že jsme před lety neumožnili (destruktivní) odběr vzorků ze vzácných fosilií z Dolních Věstonic a Pavlova. Bude rozumné ještě vyčkat.

Základním přínosem zůstává objev, že se mitochondriální DNA neandertálců od moderní populace liší. Poprvé byla identifikována v kostech z Neanderova údolí (Vesmír 76, 568, 1997/10) a genetický výzkum, který prováděla především laboratoř v Lipsku, to potvrzuje na dalších lokalitách z Chorvatska, Ruska a Uzbekistánu. Anatomicky moderní fosilie z více než čtyřiceti jedinců, které dosud byly analyzovány, neandertálskou mtDNA postrádají.

Neandertálci a ti druzí

Proměňovat se budou také představy o plynulosti šíření našich předků. Jistě, Homo sapiens byl moderní nejen anatomicky, architekturou lebky, štíhlou a svalnatou postavou, ale do urči té míry i svým myšlením a chováním. Mohl mít výhody, které mu poskytovaly představivost, plánovitost, a tím i vytvářené artefakty. Musíme však opustit představu, že z Afriky postupoval tak rychle, jak mu to dovoloval demografický růst, geografické vzdálenosti a schopnost překonat je. Ostatně měl-li větší představivost, pak mohl mít i větší strach.Na rozdíl od prvních lidí (Homo ergaster, H. erectus, H. heidelbergensis), kteří někdy před milionem let osídlovali dosud liduprázdný svět, vstupoval Homo sapiens příliš často na území, kde již byly zabydleny domorodé populace. Na severu byl silným konkurentem neandertálec (Homo neanderthalensis). Měl za sebou několik statisíciletí vývoje v chladném pásmu, na studené klima byl dobře adaptován menší a robustnější postavou, ale i svým chováním a předávanými poznatky. Dovedl přežít i výkyvy teplého klimatu, jež se na severu pravidelně opakovaly.

Jemnější chronologie, která je dnes vypracována pro jeskyně Předního východu, ukazuje, že nálezy tamních neandertálců (v jeskyních Amud, Kebara, Šanidar či Dederíja) jsou mladší než anatomicky moderní fosilie z téhož regionu (či dokonce jen mikroregionu historické Galileje). Že by v chladných fázích nastupující ledové doby neandertálci migrovali v protisměru, dosáhli Předního východu, žili tam současně s moderními populacemi, anebo je odtud dokonce dočasně vytěsnili? Lipská laboratoř identifikovala r. 2005 neandertálskou DNA u chlapce z jeskyně Tešik Taš v Uzbekistánu, což potvrzuje, že se tato populace šířila také k východu, minimálně do střední Asie (nejasné je dosud určení zlomků kostí z nalezišť dále na východě, například z Okladnikovy jeskyně na Altaji).

Neandertálci Evropy i Předního východu ukládali své mrtvé rituálně do prvních hrobů (La Ferrassie, Kebara, Saint Césaire ad.) a během přechodných oteplení poslední ledové doby nejen zdokonalovali technologii výroby kamenných nástrojů, ale v závěru svého vývoje vytvořili i první jednoduché ozdobné předměty (Arcy-sur-Cure). Francesco d’Errico a Joao Zilhao otevřeli r. 1998 vášnivou diskusi, zda to dokázali samostatně, nebo pod vlivem moderních lidí.

V jižnějších evropských refugiích, například v Chorvatsku (jeskyně Vindija), ve Španělsku (Zafarraya) či na severním Kavkazu (jeskyně Mezmajskaja) neandertálci přežívali ještě před 35–30 tisíci lety. ⁵⁾

Lidská revoluce

Navrhovatelé termínu lidská revoluce (Paul Mel-lars, Chris Stringer, Lewis Binford ad.) předpokládají, že asi před 40–35 tisíci lety došlo v Evropě k dramatickým změnám v lidském myšlení a chování, především v používání symbolů, jazyka, nových technologií a organizace lidských komunit. Uvažují o strukturovaném myšlení, lepší komunikaci a vyšším stupni plánovitosti, k čemuž bych připojil také definování času. V archeologickém záznamu tomu odpovídají velká členěná lovecká sídliště, efektivní a specializovaný lov stádních zvířat a existence určitých rituálů. Ne všechny tyto inovace jsou však natolik synchronizovány, jak by si autoři termínu lidská revoluce přáli. Archeologicky je nejprokazatelnější rychlý nástup paleolitického umění, tedy zobrazení se symbolickými významy, zhruba před 35 tisíci lety. Jev je nápadný také tím, že zobrazení jsou od samého počátku formálně dokonalá. Proč se však umění objevilo až tak pozdě a tak vysoko na severu? Moderní chování, tak jak je archeologie rekonstruuje, neprovázelo moderní populaci při velkých migracích napříč kontinety. Vzniklo až po osídlení Eurasie – a tedy i po kontaktu s neandertálci.

Afrika: revoluce se nekonala?

Pod tímto názvem zveřejnily Sally McBrearty a Alison Brooks r. 2000 článek koncipovaný z africké perspektivy. Pokud žili anatomicky moderní lidé nejprve v Africe, odkud se měli vítězně šířit, hledají autorky takové změny v chování, které je oddělily, popřípadě nadřadily ostatním tehdy žijícím lidským populacím už před počátkem migrace. A určité doklady se jim skutečně podařilo shromáždit. Jsou však poměrně skrovné a vůbec ne revoluční, naopak se vynořovaly pozvolna. Již před 200 tisíci lety se v Africe objevila čepelová technika, kamenná drtidla na barvivo i rostlinnou potravu a drobné kamenné hroty jako projektily střelných zbraní. Z doby před zhruba 100 tisíci lety k tomu přistupují doklady o rybolovu a sběru škeblí, dálkové výměně kamenných surovin a jejich dolování z těžebních jam, kostěné nástroje včetně harpun, předměty s vyrytými vzorci, snad záznamy či dekory, zvláštní kamenné hroty s obloukovitě otupeným bokem a provrtané ozdobné závěsky. Zdobení je jistě významný jev, můžeme-li je chápat jako projev symbolického myšlení a odraz sebeuvědomění.

Všechny opravdu nápadné fenomény, na prvém místě reprezentativní umění a hroby, se však v Africe objevily později než v Eurasii. Kolegové pracující v Eurasii rovněž namítnou, že některé z jevů uvedených jako africké u nás můžeme doložit zhruba ve stejné době jako v Africe. Mám na mysli čepelovou techniku, zpracování barviv a ojediněle i kostěné nástroje či jednoduché symbolické předměty. Africe by tak zbývalo prvenství především ve výskytu osobních ozdob a hrotů s otupeným bokem, které se v Evropě skutečně rozšířily až později.

Asie vstupuje do hry

Šíření anatomicky moderního člověka bylo dosud převážně chápáno jako jev odehrávající se na spojnici Afriky a Evropy – z toho vyplynula i role Předního východu jako přestupního uzlu. Dnes se zdá, že se ještě předtím oddělila významná větev, která překročila úžiny mezi východní Afrikou a Arabským poloostrovem a pokračovala dále k východu přes indický subkontinent a jihovýchodní Asii až po Austrálii. Proto se s takovým zájmem sledují průzkumy Mika Petraglii v dosud zcela neznámé Saúdské Arábii a v málo prozkoumané Indii, přinášející nové objevy (a to i přesto, že jde vesměs o lokality starší, než by bylo z našeho hlediska zajímavé).

Také některá starší, dosud nejasná zjištění by mohla dostat nový smysl. Například nález anatomicky moderní lebky z Liujiang (Liuyang) v jižní Číně r. 1958, jejíž nálezová vrstva byla s určitými rozpaky datována již na 63–70 tisíc let. A hlavně poměrně vysoká data, minimálně 60 tisíc let, pro první osídlení Austrálie. Po léta se vedly diskuse se zastánci teorie o multiregionálním původu, především s Milfordem Wolpoffem, proč mají nejstarší australské populace moderní rysy. A proč se moderní zdá být i jejich chování, jak snad naznačují některé z nejstarších skalních maleb. Wolpoff tím dokládal svou teorii, že se moderní obyvatelé Austrálie museli vyvinout na Africe nezávisle z čínských a jávských populací druhu Homo erectus. Avšak překlenující teorie prvního rychlého přesunu podél jižní Asie je pravděpodobnější, souhlasí s genetickou teorií a je i logická. Moderní lidská populace, vzniklá v afrických tropech a adaptovaná na tamní prostředí, se prostě šířila horizontálně, v rámci svého přirozeného pásma, a to bez ohledu na velké vzdálenosti. ⁶⁾

Průnik do severní Eurasie

Cestu moderního člověka do obrovské zóny na severu, dosud osídlené neandertálci (viz obrázek 3), zřejmě otevřela až série přechodných klimatických oteplení v posledním glaciálu, kterou nazýváme interpleniglaciál (asi před 60–24 tisíci lety). Model dvou populací, prvé expandující a druhé stahující se do refugií, souhlasí s teoriemi molekulární genetiky, které předpokládají rychlejší demografický růst mezi 100–50 tisíci lety. Očekávali bychom tedy, že archeologie, pracující s lidskými artefakty, tento obraz podpoří, nebo aspoň potvrdí, že expandující populace byla technologicky vyspělejší. Pokusy dát do vztahu technologii výroby artefaktů s výskytem lidských fosilií v čase a prostoru nejsou však jednoznačné a vyvolávají různé interpretace, kritiku a diskusi.

Archeologických lokalit z přechodného období je dnes (oproti vzácným antropologickým nálezům) dostatek. Už z prosté mapy je patrné (viz obrázek. 3), že mezi 50–35 tisíci lety se ve třech paralelních centrech (emirien na Předním východě, bohunicien ve středním Podunají a kultura Kara Bom ve střední a severní Asii) rychle rozšířila nová technologie. Originálním způsobem kombinuje archaické postupy výroby úštěpů z tvarově předurčeného jádra, typické pro střední paleolit (levalloiská technika), s prvky progresivní čepelové (leptolitické) techniky, tvarující jádro tak, aby umožnilo odštěpovat dlouhé a tenké čepele v celých sériích. Odhalit detaily této technologie dnes archeologům umožňuje metoda zpětného skládání úštěpů a čepelí do původních jader. Je nápadné, jak se její rozšíření kryje s předpokládanými směry šíření moderního člověka. Spolu s ní se šířily i skrovné artefakty ozdobného či obecně estetického významu (provrtané schránky měkkýšů z jeskyně Üčagizli v Turecku, kámen s pravidelnými rýhami z jeskyně Temnata v Bulharsku či provrtané přívěsky z lokality Kara Bom na Altaji).

Původ levallois-leptolitické technologie se hledá na Předním východě, popřípadě ve středním Egyptě, kde se podobné principy objevily již před více než 50 tisíci lety, a to (na lokalitě Taramsa) snad i v souvislosti s hrobem anatomicky moderního dítěte. V celém dalším areálu jejího rozšíření se však žádné další moderní kosterní pozůstatky nenašly. ⁷⁾

Tradičně se šíření moderního člověka spojuje s poněkud mladší, plně mladopaleolitickou kulturou, kterou nazýváme aurignacien a jež se rozšířila před 40–30 tisíci lety. Když se r. 2004 ukázalo, že anatomicky moderní pozůstatky z německé jeskyně Vogelherd, dosud považované za aurignacké, jsou podstatně mladší, Nick Conard na okamžik zapochyboval, zda aurignacien nemohli vytvořit poslední neandertálci (a tuto pochybnost záhy převzal i denní tisk). Nové datování přímo z lidské kosti z Mladče a dalších lokalit však znovu potvrzuje, že v době aurignacienu moderní lidé v Evropě žili. Právě aurignacien se mimo to pyšní prvním skutečným uměním vysokých estetických i informačních kvalit, a to hned v několika centrech svého rozšíření. Miniaturní řezby zvířat a lidí v mamutovině z jižního Německa, jednoduché rytiny ve vápencových deskách z Périgordu či dokonalé skalní malby v jeskyni Chauvet doplnily v posledních letech červené malby na kameni objevené v alpské oblasti severní Itálie.

Avšak i aurignacien má svou problematiku. Vyneseme-li do mapy data získaná pomocí radioaktivního uhlíku, ukazuje se, že nejstarší, dosud ojedinělé lokality s typicky aurignackou technologií se v Evropě objevily podél Dunaje, v Belgii a v Kantabrii. Teprve později pokryla Evropu souvislejší síť nalezišť, která zasáhla také na Přední východ – tedy v opačném směru, než bychom očekávali. To by znamenalo, že kulturu aurignacienu moderní člověk do Evropy nepřinesl, ale vytvořil ji až na místě, zřejmě v kontaktu s posledními neandertálci. Opak se pokoušejí dokázat současné výzkumy Marcela Otteho v íránských jeskyních (např. Yafteh), ale ani tam zatím aurignacká data nepřesáhla stáří dat evropských.

Poslední velká kultura mladého paleolitu, o níž se v těchto souvislostech diskutuje, je gravettien, který před 33–23 tisíci lety aurignacien vystřídal (viz obrázek 5). Gravettien se již spojuje s velkými soubory anatomicky moderních nálezů, a to na prvém místě z Moravy (z Předmostí, Dolních Věstonic-Pavlova), takže o jeho tvůrcích již není sebemenších pochyb. Tito moderní Evropané si dosud uchovali štíhlé tělo, adaptované na podmínky tropického klimatu. Postava se stávala menší a robustnější až v následujícím desetitisíciletí evropského pobytu.

Gravettien je obdobím technologického i kulturního rozkvětu, podmíněného efektivním lovem velkých savců, především mamutů, a komplexní společenskou organizací, kterou dokládají velká sídliště, opět především na Moravě (Vesmír 73, 137, 1994/3). Velká lovecká sídliště, nové technologie práce s organickými materiály, umění a symbolizmus vznikly nesporně v Evropě, jmenovitě v Podunají, a jsou projevem adaptace na zdejší podmínky. Zároveň však technologie výroby kamenných čepelí a hrotů s charakteristicky otupeným bokem zřetelně prozrazuje jihovýchodní původ této kultury. Na Předním východě (ahmarien a lagamien) a v severní Africe (dabba) vznikly srovnatelné technologie totiž asi o 10 tisíc let dříve.

Je zřejmé, a opět to zapadá do teorií genetiků, že příchod anatomicky moderní populace do Evropy nebyl jednorázový proces, ale opakoval se v několika vlnách. Paradoxně to byl až gravettien, poslední z velkých kultur a technologií přechodného období, kde tento proces můžeme sledovat nejzřetelněji.

I když náš současný přístup k původu a šíření moderního člověka rozhodně není evropocentrický, Evropa – coby nejzápadnější poloostrov Eurasie – nehrála jen pasivní roli příjemce příchozích populací. Stala se kolébkou nových typů chování, technologií, lovu velkých savců, rituálů a umění. Za současného stavu poznatků bychom mohli uzavřít, že šíření moderního člověka byl dlouhodobý proces a skutečná lidská revoluce se odehrála až poté, kdy anatomicky moderní lidé ovládli Evropu. Zbývá mnoho nezodpovězených otázek. Například zda sehrál nějakou roli kontakt s posledními domorodci, s neandertálci.

Další historie Evropy byla neméně dramatická. Vypráví o kolonizaci severu po ústupu maxima kontinentálního zalednění (před 22 tisíci lety), šíření zemědělství a sledu nejrůznějších, prehistorických i historických invazí a „stěhování národů“ většího či menšího rozsahu. Přesto se dnes předpokládá, že základ evropské populace položili již v paleolitu první anatomicky moderní lidé.