Aktuální číslo:

2020/7

Téma měsíce:

Klimatické změny

K čemu byly rohy bobruškám?

 |  16. 3. 2006
 |  Vesmír 85, 127, 2006/3

Severoamerická bobruška (Aplodontia rufa) je posledním žijícím zástupcem bobrušek (v nejširším pojetí nadčeleď Aplodontoidea), a představuje tedy jen nepatrný pozůstatek jejich někdejšího druhového bohatství. Čeledi bobruškovitých (Aplodontidae), do které patří i dnešní bobruška, je nejpříbuznější vymřelá čeleď Mylagaulidae. Její nejodvozenější miocenní až raně pliocenní zástupci rodu Ceratogaulus měli na zadním konci nosních kostí dva nápadné kostěné rohy, což je činí atraktivním příkladem bizarního vzhledu u hlodavců. Ačkoliv jsou tito rohatí hlodavci známí poměrně dlouho, o funkci jejich výrůstků se zatím jen spekulovalo. Až nedávno se objevila nová studie, která si vzala za cíl objasnit právě funkční aspekt těchto rohů. První z hypotéz, že rohy pomáhaly bobruškám při hrabání v podzemí, se zdá být velmi nepravděpodobná (především kvůli neefektivitě), a to hlavně vzhledem k zadní pozici rohů na lebce. Další teorie uvažovala, že rohy mohly sloužit k soupeření samců o teritoria či samice a kromě toho také k předvádění se před samicemi. Je však otázka, zda byly rohy výsadou pouze jednoho pohlaví (souběžný výskyt rohatých a bezrohých jedinců byl zaznamenán pouze na jedné lokalitě z mnoha). Omezená rotace krku a předpokládaná podzemní aktivita hovoří spíše proti této hypotéze. Navíc je také důležitý fakt, že tyto bobrušky měly pravděpodobně ještě redukovanější zrak (o polovinu menší otvor pro zrakový nerv) než dnešní bobrušky. Proto se nezdá příliš pravděpodobné, že samice mohly okukovat formu zápasících samců či se obecně navzájem druhově rozeznávat, což byla další teoretická hypotéza. Z fosilního záznamu vyplývá, že nejodvozenější zástupci rodu Ceratogaulus měli rohy největší. Tyto výrůstky tedy měly nějakou funkci (podléhaly selekci). A tak zbývá poslední teorie – obranná. Rohy zřejmě mohly díky své poloze a robustnosti chránit oči a krk před útokem predátora. Podobné kostěné rohy měl také vymřelý miocenní pásovec rodu Peltephilus, ale opět nevíme, k čemu ty rohy vlastně měl… (Proc. R. Soc. B 272, 1705–1713, 2005)

Ke stažení

RUBRIKA: Aktuality

O autorovi

Jan Robovský

RNDr. Jan Robovský, Ph.D., (*1980) se věnuje na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity evoluci savců a jejich ochraně. Od roku 2011 je externím vědeckým pracovníkem Zoo Liberec, kde kromě jiného koordinuje odbornou Komisi pro ovce a kozy (Caprini) při Unii českých a slovenských zoologických zahrad.
Robovský Jan

Doporučujeme

O mariánském sloupu, který se nevrátil na Staroměstské náměstí

O mariánském sloupu, který se nevrátil na Staroměstské náměstí

Eliška Fulínová  |  18. 7. 2020
Instalace neúplné kopie mariánského sloupu na pražské Staroměstské náměstí přišla ironií osudu ve zjitřené době, kdy se na různých místech po...
Na staré zkušenosti nezapomínejme

Na staré zkušenosti nezapomínejme

Eva Bobůrková  |  13. 7. 2020
Vladimír Vonka je uznávaný virolog v Česku i ve světě. Ač brzy oslaví devadesáté narozeniny, stále se věnuje vědě, konkrétně vývoji...
Komu se nelení…

Komu se nelení…

Petr Pokorný  |  13. 7. 2020
Jsou-li nějaké změny příliš pomalé, lidé je v subjektivním čase svých životů skoro nevnímají. Stačí se ale podívat na staré krajinomalby či...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné