Dobrodružství jako vědecká metoda

Správa Pražského hradu ve spolupráci se společností Gallery připravila k loňskému stému výročí narození Zdeňka Buriana skutečnou lahůdku pro milovníky paleontologické malby a dobrodružné literatury. V Jízdárně Pražského hradu měli totiž od začátku dubna do jedenáctého září možnost shlédnout Burianovu soubornou výstavu. Kurátor výstavy Vladimír Prokop se snažil, aby byly zastoupeny obě oblasti Burianovy práce.

První z nich jsou ilustrace – většinou kvašové – k nesčetným dobrodružným knihám, jejichž autoři jsou dnes známi spíše pamětníkům počátků českého trampingu. Burian samozřejmě neilustroval jen dobrodružný „brak“, ale své hyperrealistické vidění použil i pro ilustrace autorů, kteří daný žánr buď přesahovali jako J. Verne, nebo jej vycizelovali k dokonalosti jako K. May.

Druhou oblastí, jíž se Burian věnoval a v níž získal světovou proslulost, je paleontologická malba. Zásadní byla pro něj spolupráce s paleontologem V. Augustou, a později též s J. V. Špinarem a dalšími přírodovědci. Burianovo největší mistrovství spočívá ne tak ve schopnosti vědecké reokonstrukce celkových tvarů daných organizmů na základě drobných kostních úlomků, ale především v umění vrátit dávno vyhynulým organizmům život. Navíc zasadil tyto „oživené“ tvory do prostředí, které působí maximálně autenticky. Zlomyslně viděno: prostředí, které splňuje naše představy o prehistorických epochách.

Návštěvu Burianovy výstavy bylo možno doporučit i těm, pro něž jsou prostory galerií spíše noční můrou školních zájezdů než kulturním povyražením. Nejenže jsme mohli vidět hrdiny svých dětských let, ať už šlo Gigantopitéka či Posledního Mohykána, v plné kráse. Výstava nám navíc dala možnost pochopení Burianova významu ještě v jiném ohledu. Jde právě o možnost vidět ilustrace k dobrodružné literatuře a olejomalby zpracovávající paleontologická témata vedle sebe. Burian totiž používá v obou dvou oblastech stejné postupy, a někdy dokonce i kompozice (např. centralizování ústřední postavy a potlačení okolí), a tak dochází k poměrně zajímavému paradoxu. Jedna část díla je považována za nepříliš invenční (přestože výborně řemeslně zpracovanou), druhá se stala světově proslulou na poli vědecké kresby (resp. rekonstrukce).

Zásadním momentem je, že Burian nezůstává pouze u „suché“ vědecké rekonstrukce, ale – jak již bylo naznačeno – vdechuje prehistorickým tvorům život. Paleontologové mohou do určité míry rekonstruovat tvar lebky či celého těla. Na druhou stranu mají velmi omezené možnosti rekonstruovat povrchy organizmů. Lze například usuzovat na svalstvo podle úponů na kostře či na délku srsti podle předpokládaného prostředí, v němž daný živočich žil. Ovšem nic nevíme o barvě těla (srsti) či mimických výrazech daných organizmů. A zde se nabízí šance pro malíře, jíž se Burian chopil plnou vervou svého romantického založení. Přestože jsem viděl již řadu rekonstrukcí prehistorických příbuzných člověka, mám-li si náhodně vybavit obraz některého z nich, objeví se přede mnou vždy Burianův divoce vyhlížející australopiték či hrdě kráčející Homo habilis. Téměř výhradně jsou to Burianovy ilustrace, které si naše generace pevně vtiskla jako obraz skutečnosti o pravěku. Dostali jsme tak velmi živý obraz. Ten je natolik živý, že nás, podobně jako dobrodružné čtivo, plně vtahuje. Neumožňuje nám však alternativní pohled. To je problém, který sice nemusí příliš znepokojovat laika, ale pro paleontologa je na pováženou.

Úspěch Burianových postupů přenesených z ilustrace dobrodružné literatury do vědecké rekonstrukce tak ukazuje na obdobné emocionální podhoubí, z něhož obě aktivity vyrůstají. Samozřejmě že hlavním motorem každého vědce by mělo být dobrodružství z objevování. Na druhou stranu si musí držet od svého subjektu zkoumání jistý odstup. Je tedy na něj kladen nárok určité askeze. Burianův úspěch mezi biology a paleontology naznačuje, jak těžce se tyto dva protichůdné úkoly naplňují.