Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Jak císař Rudolf II. pozoroval Měsíc

 |  16. 2. 2006
 |  Vesmír 85, 107, 2006/2

Je všeobecně známo, že císař Rudolf byl velkým příznivcem věd a umění a vášnivým sběratelem všech možných artefaktů umění i přírody. Daleko lépe je známa jeho činnost v oblasti umělecké, o níž shromáždili naši i zahraniční kunsthistorici hodně konkrétního – jak před několika lety znovu ukázala bohatá, mezinárodně pojatá výstava „Rudolf II. a Praha“ – zatímco jeho zájmy vědecké jsou zpracovány nesrovnatelně méně. Většinou bývají zužovány jen na jeho mystické sklony k alchymii. Z tohoto hlediska může být zajímavá následující, v jeho biografii dosud neznámá epizoda, která jej předvádí v podstatně jiném světle, nejen jako příznivce a mecenáše vědeckého snažení, ale jako aktivního činitele, poměrně racionálního a v každém případě cílevědomého astronoma. Tato epizoda je spojena s počátky a prvým vědeckým využitím dalekohledu.

Objev dalekohledu, který se klade do druhé poloviny prvého desetiletí 17. století, je předmětem dlouholetých sporů, v nichž dosud asi nepadlo poslední slovo. S největší pravděpodobností jej však lze připsat některému z nizozemských či belgických výrobců brýlí. Již r. 1608 se prvé dalekohledy údajně prodávaly na frankfurtském podzimním veletrhu – sotva to však byly vědecké přístroje, daleko spíše by se daly připodobnit k našim divadelním kukátkům. V tomtéž roce se objevily také ve Francii, v roce 1609 i v Itálii. Když přišla o dalekohledu prvá zpráva do Benátek, byl zde náhodně na návštěvě Galileo Galilei, profesor na proslulé univerzitě v nedaleké Padově. Z podání svých přátel se tehdy o dalekohledu mnoho nedověděl, jen to, že jeho podstatou má být kombinace dvou čoček. Záležitost jej neobyčejně zaujala. Návštěvu ihned přerušil a vrátil se do Padovy, kde začal intenzivně experimentovat s cílem vyrobit vlastní dalekohled. Práce rychle postupovala, pomohla tomu jistě i mechanická dílna s několika zkušenými řemeslníky, kterou měl k dispozici – ta mu byla zdrojem dodatečných příjmů k nevalnému profesorskému platu. Dosáhl nejprve trojnásobného, později osminásobného, a když použil čočky z benátského skla, dokonce třicetinásobného zvětšení. Koncem léta 1609 byl s prací hotov a 21. srpna mohl svůj aparát předvést na kampanile San Marco benátským patricijům. O několik dnů později jej předal jako dar tamní signorii.

Poté jako by nastala přestávka, v níž se zdánlivě nic nedělo. Galilei vyráběl další dalekohledy, které vzbudily veliký společenský zájem (do jisté míry mu však bránilo vedení benátského státu, které chtělo nový vynález utajit a využít pro vojenské účely), vnitřně se chystal i k tomu, že opustí vysokoškolskou kariéru, vrátí se do rodné Florencie a vstoupí do služeb medicejského velkoknížete Cosima II. K novému kroku v dějinách dalekohledu došlo podle Galileova sdělení v noci ze 6. na 7. leden 1610, kdy namířil svůj dalekohled poprvé k hvězdnému nebi. Výsledky pozorování, jimž se věnoval po další tři měsíce téměř každou noc, byly více než překvapivé: Měsíc, který měl být podle ptolemaiovských představ jako nebeské těleso dokonalý, byl nerovný a zdaleka ne kulatý – byl zvrásněn, pln kráterů a horských hřbetů; Galilei objevil i řadu dosud neznámých stálic; Mléčná dráha se mu v zorném poli dalekohledu rozpadla do mnoha jednotlivých hvězd a kup. Za nejvýznamnější však považoval Galilei – a s ním i mnoho dalších vědců – zjištění, že kolem Jupitera obíhají čtyři malé planety.

Se zveřejněním svých objevů Galilei dlouho neotálel: v polovině března 1610 vyšel v Benátkách jeho spisek Sidereus nuntius (Hvězdný posel), kde byla jeho pozorování podrobně popsána. Náklad 550 kusů byl rozebrán během několika dní.

Galileiho objevy vyvolaly veliký rozruch, jejich přijetí však nebylo zdaleka jednoznačné. Velmi rezervovaně až odmítavě se chovaly zejména univerzitní kruhy, v nichž stále přežíval tradiční aristotelizmus. Částečně se principiálně nedůvěřovalo možnostem dalekohledu podávat zvětšený obraz pozorovaného předmětu, ještě větší obavy však vyvolávaly možné světonázorové důsledky nových astronomických objevů. Galilei se chtěl proti této atmosféře bránit: aby přesvědčil o své pravdě, měl v plánu zaslat mocným tohoto světa svůj spisek a s ním i dalekohled (což bylo nákladné i technicky obtížné, a proto se mu to podařilo jen částečně). Svou důvěryhodnost pak chtěl podtrhnout i jakousi, moderně řečeno, expertizou, o niž požádal tehdejšího nejrenomovanějšího astronoma Johanna Keplera, působícího na pražském císařském dvoře. Jeho názor chtěl ostatně znát také Rudolf II. a řada dalších osob z Prahy i zahraničí.

Kepler s dalekohledem sice dosud nikdy nepracoval, ke Galileovi měl však dobrý vztah (před lety si v korespondenci vzájemně přiznali své koperníkovské přesvědčení), a tak se dal bez velkých odkladů do práce. Během necelých dvou týdnů napsal Galileovi obšírnou odpověď, která vyšla v krátké době i v podobě spisku „Rozprava s Hvězdným poslem“ (Dissertatio cum Sidereo nuncio, Praha 1610). Shrnul v něm výsledky dosavadního rozvoje astronomie a naznačil, že mnohé z Galileových objevů již bylo připraveno: na možnost zkonstruovat zvětšující dalekohled poukázal již v r. 1597 neapolský učenec G. B. Porta, o skvrnách na Měsíci pozorovaných pouhým okem se zmiňovala od starověku až do nové doby řada autorů. Keplerův přístup ke Galileově spisku byl jednoznačně pozitivní, dokonce se dal unést k domýšlení některých skutečností a podrobností: například byl přesvědčen, že Měsíc je obydlen živými bytostmi, že přijde doba, kdy bude možné k němu plout, 1) opravoval si i některé vlastní světonázorové představy (poprvé třeba připustil, že mezihvězdný prostor asi bude muset být vzduchoprázdný). Celý spisek, v celých dějinách astronomie jeden z nejpozoruhodnějších, je uveden provokativním řeckým mottem, které si Kepler vypůjčil od Galilea a potažmo od antického Alkinoa: „Ten, kdo chce filozofovat, musí mít svobodného ducha.“

V tomto spisku jsme nalezli překvapivě i zprávu, která až dosud unikala pozornosti keplerovských specialistů i vydavatelů a komentátorů jeho děl. Poměrně brzy, hned na začátku spisku, ještě dříve, než se začne zabývat Galileiho objevy na Měsíci, sděluje Kepler:

Jsou tomu tři měsíce, co mi nejmilostivější císař položil různé otázky týkající se skvrn na Měsíci, věřil, že se na Měsíci odrážejí jako v zrcadle obrazy zemí a kontinentů a že viděl nejspíše obraz Itálie se dvěma přilehlými ostrovy; v příštích dnech nabídl svůj dalekohled k týmž pozorováním, což však zůstalo naprosto nevyužito. Takže ty, Galilee, který nosíš ve svém jméně Kristovu vlast, jsi při svých oblíbených pozorováních napodoboval monarchu křesťanského světa (který je veden týmž instinktem neúnavného ducha jdoucího za objevováním přírody).

Tato zpráva je poměrně stručná, je mimořádně zajímavá – obsahuje ale řadu momentů, které vyžadují bližší diskusi. Sledujme je v pořadí, v němž je text přináší. Nejprve tedy k časovému zařazení. Keplerův dopis (a následně i jeho „Rozprava s Hvězdným poslem“) nesou datum 19. dubna 1610. Odečteme-li tři měsíce, o nichž Kepler mluví – tento údaj musíme přitom brát jako hrubý odhad – dostaneme se někam k 19. lednu, což je tedy téměř o dva týdny později než datum, které sám Galilei označil za počátek svých astronomických pozorování dalekohledem (noc ze 6. na 7. ledna). Sotva lze proto uvažovat o tom, o čem mluví Kepler v závěru zprávy, jako by Galilei napodoboval Rudolfova pozorování – musíme tato slova interpretovat spíše jako jakýsi malý hold, úlitbu císařovi. Pokud se pozorování obou v něčem shodovala, byla to jistě shoda nezávislá, kde nikdo nikoho nemohl ovlivnit. Nedávné historické bádání přineslo ostatně ještě jiné zajímavé zjištění (je to mimochodem krásná ukázka toho, jak i nejmodernější věda může svými metodami vstoupit do zpracování historického materiálu). Galilei pořídil při svém pozorování několik náčrtů měsíčního povrchu, aby zaznamenal polohu hlavních skvrn a nerovností. Tyto náčrty byly v posledních letech analyzovány výkonnými počítači a přinesly pozoruhodný výsledek. Ukázaly, že postavení Měsíce na skicách neodpovídá lednovému datu, které Galilei uvádí, ale postavení z 30. listopadu 1609, brzy poté, co vstoupil do novu. To by znamenalo, že velký učenec zahájil svá pozorování dalekohledem více než o 5 týdnů dříve, než sám udal, ale držel je v tajnosti (prvá zpráva z jeho korespondence je datována 7. ledna). Přitom je možné si dobře představit, že nešlo jen o samotné utajování, že se sám Galilei musel se svými objevy nejdříve vnitřně vyrovnat. To dodáváme také proto, aby bylo tím zřejmější, že nějaké napodobování císaře Galileem nepřicházelo nikterak v úvahu.

Z Keplerova textu vyplývá, že tedy někdy kolem poloviny ledna 1610 věděl císař o existenci měsíčních skvrn a vyptával se na ně svého dvorního matematika, snažil se zřejmě o jejich bližší pochopení. Kepler sám uvádí v textu své „Rozpravy“, že o měsíčních skvrnách se zmiňují již starověcí autoři, jmenovitě Pythagoras a Plutarch, znal je i jeho učitel M. Maestlin (1550–1631) – to vše samozřejmě z pozorování pouhým okem. Byly to však jen ojedinělé, rozptýlené znalosti, které přežívaly na okraji oficiální vědy, ta jejich existenci neuznávala.

Zajímavý je Rudolfův názor na to, co tyto skvrny vlastně představují. Podle něj jsou to jakoby obrazy zemí a kontinentů, které se odrážejí na měsíčním disku jako v zrcadle. I tato laická představa pochází už ze starověku, Plutarch se zmiňuje o tom, že ji zastával Aristotelův údajný žák Klearchos, později např. Kleomedes, Lukianos nebo Simplicius. Byl to také Plutarch, kdo zároveň ukázal na její neudržitelnost: kdyby měsíční skvrny zobrazovaly kontinenty a oceány, musel by se jejich tvar s pohybem Měsíce měnit. Tak tomu ale není. Představa o Měsíci jako zrcadle přežívala až do středověku, jeho hlavní autority ji však vesměs odmítaly. Platí to jak o arabském Alhazenovi, tak o církevních otcích, jako byli třeba Albertus Magnus nebo Tomáš Akvinský, ale i o pozdějších myslitelích a astronomech, jako byl např. Robertus Anglus, Buridanus nebo Oresmus. Pro nás zbývá k řešení nelehká otázka, zda Rudolf tuto problematiku a tyto autory znal, nebo zda jeho představa byla jen výtvorem jeho vlastní spekulace – obraz Itálie a ostrovů, který údajně v dalekohledu spatřil, by tomu tak trochu napovídal.

Jednou z dalších otázek je, jakým dalekohledem císař nebe pozoroval a jak dalekohled vlastně získal. Objevil se názor, že Rudolf, zajímající se o nejrůznější kuriozity (a k těm tehdejší společenské povědomí muselo dalekohled samozřejmě počítat), si jej dal opatřit hned poté, co se tzv. holandské dalekohledy objevily na podzim 1608 na frankfurtském veletrhu. Není to doloženo, je to však velmi dobře možné. V létě 1609 nabízel dalekohledy v Benátkách jakýsi francouzský kupec. Jeho jméno nám prameny nezachovaly, z korespondence Galileových přátel je však známo, že jeden z nich zakoupil za tři zecchini, benátské zlaté, „maestro della posta di Praga“. Tímto „maestrem“ byl Ferdinand Taxis, který sídlil v Benátkách a odtud řídil císařskou poštu mezi Benátkami a Prahou – nadbytečné je snad připomínat, že Praha byla v té době sídlem císaře i jeho dvora. Tento styk byl velmi čilý: každé pondělí vyrážel z Prahy jízdní kurýr, cesta mu trvala zhruba týden; v neděli se kurýr, jistě nějaký jiný, protijedoucí, zpravidla vracel.

V letech 1607–1611 byla provedena jakási inventura, soupis předmětů shromážděných v Rudolfově tzv. kunstkomoře, v jeho sbírkách. Překvapivě se ukázalo, že kapitolka dalekohledů, nazývaných zde „stravederi“, obsahuje na dvě desítky přístrojů. U třech z nich je poznámka, že je z Benátek dal poslat Taxis – dva zcela odlišné prameny se tedy „sešly“ a navzájem potvrdily. Vedle Taxise žádal císař o získání dalekohledu i další osoby, doložen je např. Ottavio Panfilio nebo císařův vyslanec Georg Fugger. Dalekohledů bylo nakonec v Praze poměrně velké množství. Problém však nebyl v jejich kvantitě, ale v kvalitě – zdejší dalekohledy byly málo účinné. Zdá se, že tím nějak žil celý císařský dvůr. Toskánský vyslanec v Praze Giuliano Medici si na to v dubnu 1610 například stěžoval Galileovi a žádal jej o zaslání dobrého dalekohledu pro císaře. O ten žádal Galilea ostatně i Kepler. Jejich očekávání ale nebyla naplněna: Galilei měl sice již pro císaře několikrát reklamovaný přístroj připravený, ale shodou okolností jej dostal kardinál Scipione Borghese. Když se to později Rudolf dověděl, strašně se rozzuřil a vyslovil se – přes své katolické vychování – o kléru velmi nelichotivě. Nedočkal se ani Kepler, ten mohl se slušným dalekohledem poprvé pracovat až na přelomu srpna a září 1610. Zapůjčil mu jej kolínský kurfiřt a arcibiskup Arnošt, který se vracel z Vídně domů a zastavil se na určitou dobu v Praze – ano, byla to doba, kdy významný politik a hodnostář cestoval do ciziny s dalekohledem. Chtěl se s ním ve Vídni asi spíše pochlubit, než že by sám vedl pozorování, byl to totiž jeden z prvých aparátů, jež Galilei zaslal významným osobnostem do ciziny.

Vraťme se však do poloviny ledna roku 1610, do níž Kepler Rudolfova pozorování Měsíce situoval. Byla tedy provedena s dalekohledem, který Rudolfa příliš uspokojit nemohl, byla však zřejmě opakována vícekrát – Kepler mluvil o tom, že pozorování se konala i „v příštích dnech“. Zvláštní moment asi nastal, když císař nabídl svůj přístroj ostatním osobám a vyzval je „k týmž pozorováním“. Nevíme bohužel přesně, kdo byl při pozorování přítomen, nevyužití císařovy nabídky je však přesto trochu udivující. Můžeme se dohadovat, že se asi netýkalo Keplera. Měl-li s císařem o měsíčních skvrnách diskutovat, musel se zřejmě podívat, co že to jeho pán v dalekohledu vlastně viděl. Autor těchto řádků se však přiznává, že nerozumí motivům, které ostatní osoby vedly k tomu, že nechtěly do dalekohledu pohlédnout. Vybavuje se mu kuriózní epizoda, která je zaznamenána v biografii Galilea Galileiho: Jeho kolega na padovské univerzitě profesor Cesare Cremonini také odmítl pohlédnout do dalekohledu a vysvětloval, že by tím urazil Aristotela (natolik byla silná tradice, natolik se obával případné novinky) a že to, co by popřípadě viděl, by musel stejně odmítnout. Takovou filozofickou předpojatost u císařovy suity přece jen neočekával…

V závěru naší pasáže Kepler Galileovi sděluje, že při svých pozorováních vlastně napodoboval Rudolfa – tím, jak to ve skutečnosti bylo, jsme se už zabývali. Za povšimnutí však stojí závěrečná charakteristika císaře Rudolfa. Kepler jej vidí jako neúnavného ducha, který se vždy snaží objevit něco, co v latině označuje Kepler slůvkem „natura“. Jeho význam není jednoznačný, na jedné straně je to podstata věcí, na druhé straně příroda. Ať tak či onak, jsou to vlastnosti, které zdobí velkého vědce. Ironický kritik může tato slova zlehčit a říci, že je Kepler napsal sice v dopise Galileovi, nicméně byla určena především k tomu, aby zalichotila oku a uchu samotného císaře. Kepler však nepatřil k devótním dvořanům, po více než desetiletí, které strávil v Praze po boku císaře Rudolfa, si zachoval svou vnitřní nezávislost. A tak i když připustíme, že náš kritik má přece jen trochu pravdy, její notný kus zbývá ve slovech Keplerových. Ta ukazují, že Rudolf II. nebyl jen příznivcem alchymie a okultních věd, jak jej povětšinou zjednodušeně líčí zejména popularizační literatura, ale ukazují jej i v daleko racionálnější podobě, jako širokou pozdně renesanční osobnost, která měla i seriózní, skutečně vědecké zájmy.

Poznámky

1) Pozn. red.: Viz Vesmír 83, 355, 2004.

Ke stažení

O autorovi

Josef Smolka

RNDr. Josef Smolka, CSc., (*1929) vystudoval matematiku a fyziku na Přírodovědecké fakultě UK. V Historickém ústavu SAV se zabýval fyzikou 17. století (zejména J. M. Marcim) a 18. století (zejména P. Divišem).

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné