Energie pro 21. století

Česká ekonomika a energetika se staly nedílnou součástí globálního světa. Světovou situaci a možnosti vývoje proto musí respektovat nejen vedení státu a energetických společností, ale měly by tak činit i sdělovací prostředky a veřejnost. Poznání světových úspěšných i neúspěšných energetických politik i praxe je pro nás zdrojem poznání.

Česká společnost nepoznala až dosud z vlastní zkušenosti delší přerušení dodávky elektrické energie. Proto obyvatelé České republiky považují spolehlivou trvalou dodávku energie kamkoliv za své přirozené právo. ¹⁾ Přes polarizaci názorů organizací i jednotlivců na různé zdroje energie si lidstvo nemůže dovolit žádnou energetickou volbu idealizovat ani zatracovat. Diverzifikace snižuje závislost. V tomto směru mají jednotlivé země své priority a výzvy. Budeme mít ale odvahu připustit, že jaderná energie nemůže být ignorována? Není jaderná fúze pro 21. století fikcí, na kterou se odborníci upínají jako na zdroj energie pro miliony let? Budou obnovitelné zdroje realisticky hodnoceny jako doplňkové v současném i viditelném časovém horizontu? Naleznou se prostředky k dosažení rozhodujícího pokroku v technologii čistého uhlí? Uvědomí si provozovatelé uhelných elektráren, že technologicky lze zvýšit účinnost elektráren zhruba o 15 %, ovšem jen tehdy, když se provede finančně nákladná rekonstrukce nebo výstavba nových bloků? Podpoří vlády takové změny, které budou šetřit uhlí i životní prostředí? Získá výzkum a vývoj nových energeticky orientovaných technologií podporu, která by svým potenciálem snížila pravděpodobnost výskytu rizikových jevů? Jak se bude řešit dilema tržně orientované společnosti: na jedné straně vytvářet využíváním energie podmínky pro podnikání nesoucí zisk, na straně druhé povzbuzovat zákazníka, aby spotřebovával méně (nejen) energie?

Sdělovací prostředky u nás nepřispívají k vytváření reálných názorů na očekávaný vývoj spolehlivé dodávky energie. Výroba elektřiny se stala spíše předmětem kritických poznámek ze zorného úhlu Zelených nebo zastánců rozvoje obnovitelných zdrojů. Uhelné a jaderné elektrárny jako spolehlivé zdroje levné energie jsou pojímány jako samozřejmost, někdy jako nutné zlo. Přeceňování možností obnovitelných zdrojů se stalo pravidlem. Ohrožení životního prostředí odpady produkovanými v důsledku průmyslových, dopravních a sociálních činností je vnímáno jako hrozba velmi vzdálená. Procitnutí z iluze o dostatku energie, oprávněně očekávané i u nás již v první polovině 21. století, může znamenat přechod z iluze do velmi tvrdé reality. Proto je dobré poznat reálně očekávaný vývoj a vytvořit nástroje k omezení rizik, která se vynořují za viditelným časovým horizontem několika desítek let. Věcná a číselně doložená informace se může stát podkladem pro politická jednání, zdrojem poznání pro širokou veřejnost i pozváním k věcné diskusi podložené fakty.

Vysvětlení energetické budoucnosti České republiky se neobejde bez pochopení širších souvislostí se světovou a evropskou situací. Výroba elektřiny je pouze částí energetického hospodářství a neřeší souvislosti s koncem uhlovodíkového věku, tedy s vyčerpáním ropy a zemního plynu v 21. století. Dostatek elektřiny může přechodem na vodíkové hospodářství poskytnout náhradu kapalných paliv pro dopravu i průmysl. Pokud by ale každý dopravní prostředek měl v období několika let přejít na vodíkové palivo, byl by takový zásah celosvětově nejrozsáhlejší změnou technologie, kterou lidstvo zažilo, a náklady na ni by přesáhly dnes rozumně myslitelné meze.

České problémy je nutné promítat perspektivou Evropské unie. Zelená kniha EU otevřeně konstatuje: „Energetická soběstačnost EU není dosažitelná.“