Sir Thomas Stamford Raffles

Letos uplyne 225 let od narození a 180 let od úmrtí muže, jehož jméno je určitě dobře známo historikům a snad i přírodovědcům. Thomas Stamford Bingley Raffles se narodil 6. července 1781 v poněkud nestandardních podmínkách na zámořské lodi v blízkosti Jamajky. Přesto nikdo nemohl tušit, jak silně ovlivní budoucí rozkvět Britského impéria.

Raffles – úředník na státnické úrovni

Svou kariéru započal r. 1795 v Londýně jako úředník Východoindické společnosti, odkud byl později vyslán do jihovýchodní Asie, do oblasti dnešní Malajsie. Kdyby to byl kdokoliv jiný, mohl zde jako spokojený úředník bez většího emočního vypětí vytvářet a podepisovat dokumenty, brát za to slušný plat a užívat si plnými doušky koloniální život. To však nebyl Rafflesův styl, a tak se kromě poctivého vyřizování spousty úřednických záležitostí učil malajštinu a seznamoval se s historií a přírodou této části asijského kontinentu.

Po celý život ovšem zároveň bedlivě prosazoval zájmy Britského impéria. Zvláště se snažil o to, aby Británie – zejména ve vztahu k Holanďanům – neztrácela vliv v oblasti Sundských ostrovů. Nejenže se postavil za zachování britské působnosti ve významném malajském přístavu Melaka, ale hlavně reformoval poměry na Jávě a Sumatře. V letech 1811–1816 působil jako diplomatický a všeobecně prospěšný zástupce guvernéra na Jávě a později jako zástupce guvernéra na Sumatře. Za jeho nejzdařilejší počin lze považovat založení Singapuru (1819) a přípravu zázemí pro jeho bouřlivý rozkvět. Ještě za svého života byl Raffles povýšen do šlechtického stavu, byť jeho činnost byla v celém rozsahu doceněna spíš až po jeho smrti.

Sir Raffles v zájmu impéria nikdy nepostupoval proti původnímu obyvatelstvu a samosprávě. Patřil mezi diplomaty v tom nejlepším smyslu slova a své reformní snahy směřoval k zlepšení podmínek domorodců. Jako příklad může posloužit zrušení otroctví na Jávě, zakládání škol, nabádání učitelů, aby se děti učily též ve své mateřštině, apod. Zajímal se o historii svěřených oblastí, o zvyklosti a jazyk. Není proto divu, že na něj lidé (dokonce i někteří holandští úředníci) v dotyčných oblastech nostalgicky vzpomínali.

Raffles – přírodovědec

Výsledkem Rafflesových zálib byla mimo jiné kniha History of Java (1817), v níž shrnul řadu pramenů s novými poznatky. Raffles byl také opravdu nadšeným přírodovědcem. Jeho sídlo na Sumatře zahrnovalo kromě muzea i menší zoologickou zahradu, kde byla k vidění doposud nepopsaná zvířata (medvěd malajský, gibon siamang apod.). Dobové dokumenty zmiňují, že „věnoval často větší pozornost chovanému siamangovi než vlastním dětem“, a líčí jeho nadšení z rostlin a živočichů. Spolupracoval s přírodovědci zvučných jmen (např. Josephem Arnoldem, Thomasem Horsfieldem, Pierrem-Médardem Diardem či Alfredem Duvaucelem), kterým platil za sběry přírodnin. Tím si nejenom rozšiřoval znalosti o fauně a flóře Sund, ale také vlastně povzbuzoval přírodovědné bádání v oblasti.

Například Arnold r. 1818 napsal Rafflesovi, že objevil úžasnou rostlinu, kterou by chtěl po něm pojmenovat. Nešlo o nic menšího než o parazitickou raflesii, která se vyznačuje páchnoucím obřím červenavě zbarveným květem (Vesmír 80, 521, 2001/9). Bohužel Arnold rostlinu vědecky popsat nestihl, protože po návratu z terénu zemřel. Popsal ji nakonec až r. 1822 význačný botanik Robert Brown z Britského muzea ¹⁾ a přiřkl jí jméno gentlemansky vzdávající hold oběma přírodovědcům – Rafflesia arnoldi. K nejlepším Rafflesovým spolupracovníkům patřil také T. Horsfield, který popsal řadu nových druhů a později byl sekretářem Zoologické společnosti a kurátorem Muzea Východoindické společnosti v Londýně.

Oproti výše uvedeným přírodovědcům je pověst Francouzů Diarda a Duvaucela značně pošramocená, a to právě v důsledku jejich vztahu k Rafflesovi. Místo aby shromažďovali sběry pro svého zaměstnavatele, zasílali je do pařížského muzea. Jestli Rafflesovi kradli materiál přímo z jeho muzea, či mu nedodávali přírodniny ze svých cest, je v principu jedno. V této smutné záležitosti existuje i přímá vazba na věhlasného paleontologa G. Cuviera (který byl mimochodem Duvaucelovým nevlastním otcem). Detailně tuto nečistou hru popisují J. Volf a J. Felix v knize Zvířata nad propastí (1971), v níž je vylíčen případ ukradení popisu tapíra čabrakového.

Sběratelská činnost nebyla pro tehdejší odborníky nijak ponižující, protože jim finančně zabezpečovala živobytí a podporovala jejich přírodovědné nadšení. Zajišťovala jim také nesmrtelnost, neboť jejich jména pronikala do vědeckých názvů nově objevených druhů. A tak má Arnold po sobě pojmenovanou například raflesii, Horsfield bělozubku, netopýra, kaloně, poletuchu, želvu, timálii, drozda, lejska, kukačku a také jeden rod stromu, Diard zas má trogona, bažanta preláta, kukačku, slepáka a mřenku a Duvaucel jelena barasingu, také jednoho trogona, čejku či oliheň. Ani Raffles nebyl nikterak ochuzen, neboť jeho jméno nese třeba krásná mořská klipka (Chaetodon rafflesii), datel Rafflesův (Dinopium rafflesii) či vousák pestrobarvý (Megalaima rafflesii). On sám popsal nové druhy velkých a poměrně atraktivních zvířat. ²⁾

Po svém návratu do Anglie r. 1824 Raffles inicioval vznik slavné Londýnské zoologické společnosti (Zoological Society of London) a londýnské zoologické zahrady (jedné z nejstarších v Evropě). Ještě za svého působení v Asii oživil činnost Královské batavské společnosti pro umění a vědy (Koninklijk Bataviaasch Genootschap van Kunsten en Wetenschappen) a též podporoval vznik knihovny a muzea v Singapuru (ne nadarmo se zoologický sborník této instituce nazývá Raffles Bulletin of Zoology). Tím připravil úrodnou půdu pro další zoologické nadšence, ať již v jihovýchodní Asii či přímo v Británii.

Rafflesův život však nepřekypoval jen úspěchy, vědeckými objevy a slávou. Čelil také závistivým výpadům svých soků, a především ho tropické nemoci připravily o první ženu, několik dětí a řadu velkých přátel. Sám zemřel ve věku necelých 45 let (5. července 1826 v Londýně ³⁾ ), plný plánů, které bohužel zůstaly nenaplněné.

V souhrnu lze na sira Rafflese pohlížet jako na přírodovědce s výborným managerským talentem, patrně bezkonkurenčním mezi zoology. I jiní biologové získali vysokou politickou prestiž a vědecký věhlas (za všechny lze jmenovat paleontologa G. Cuviera za vlády Ludvíka XVIII., Karla X. a Napoleona Bonaparte), ale málokdo toho dosáhl tak poctivými nástroji jako Thomas Stamford Raffles.