Co loví aneb stonožky?

Zdá se, že Češi, Slováci, Němci, Angličani, Italové ani Maďaři ¹⁾ neumějí počítat – žádná stonožka totiž nemá sto nožek. Ani mít nemůže, jelikož tito živočichové mají vždy (pokud jim je někdo „neotrhá“) lichý počet párů nohou. ²⁾ Zástupci této velmi zajímavé třídy se na naší planetě objevili zhruba před 410 miliony let. Jsou to převážně draví živočichové, kteří žijí pod kameny, kůrou, v opadance, mechu a ve svrchních vrstvách půdy.

Umíte-li počítat, stonožky jsou nezaměnitelné – mají podlouhlé tělo, jehož jednotlivé články nesou po jednom páru končetin. Nohy prvního článku jsou přeměněny na kusadlové nožky (forcipuly), sloužící k lovu nebo k obraně před nepřáteli (predátory). Také poslední pár, označovaný jako vlečné nohy, ztrácí funkci kráčivých končetin a má funkci smyslovou, někdy i obrannou (představuje jakýsi zadní pár tykadel, popřípadě bodců). A jak je to s počtem nohou? Počet končetin je variabilní mezi jednotlivými řády a také v rámci některých z nich; dospělci mají od 30 nohou (řády Lithobiomorpha, Scutigeromorpha a Craterostigmomorpha) do 382 (fidžijská zemivka Gonibregmatus plurimipes).

Zrozeny k lovu

Součástí hlavy stonožek je kousací ústní ústrojí složené z páru kusadel (mandibul), který je schovan za dvěma páry čelistí (maxil). Celé ústní ústrojí bývá zakryto již zmíněnými kusadlovými nožkami. Ty jsou zakončeny mohutnými drápy s vyústěním jedové žlázy. Při lovu kořisti se na její znehybnění využívají i ostatní páry nohou – z takového úchopu se hned tak něco nevysmekne. Jedem usmrcená kořist je kousacím ústním ústrojím rozmělněna a pozřena, nikoliv vysáta, jak tomu bývá u pavouků.

Vedle kusadlových nožek je další významnou adaptací stonožek na ulovení kořisti jejich značně rychlý pohyb. U strašníků byla zjištěna rychlost až 42 cm/s. Vzhledem k velikosti těla (zhruba 2,5 cm) to odpovídá téměř gepardímu sprintu. ³⁾ Aby však stonožky mohly tak rychle běhat, došlo u nich během vývoje k různým adaptačním změnám ve stavbě těla. Problémem rychlého pohybu je vlnění jejich dlouhého těla, a tím i ztráty pohybové energie vytvořené nohama. Jednou z možných adaptací je střídání malých a velkých hřbetních štítků a jejich částečné překrývání. Touto cestou se vydaly řády Lithobiomorpha a Scolopendromorpha, u kterých se tak zpevňuje, a navíc i relativně zkracuje tělo při zachování stejného počtu párů nohou. Jinou formu adaptace si vybrali zástupci řádu Scutigeromorpha. Nejenže mají silnější tělo, ale navíc jejich hřbetní štítky splývají nebo aspoň do sebe zapadají a tělo tak stabilizují. Další adaptací strašníků je způsob transportu kyslíku v těle. Krátké vzdušnice ústí v blízkosti hřbetní cévy, která pumpováním udržuje tělní oběh hemolymfy s krevním barvivem. Není divu, že jsou strašníci nejrychlejší, ostatní stonožky krevní barvivo nemají a jejich dlouhé trachey rozvádějí kyslík po celém těle (maximální rychlost u Lithobiomorpha je 28 cm/s). Úplný opak představují poměrně pomalé zemivky, které mají ohebné a pružné tělo přizpůsobené pro život a pohyb v půdě, kde žije kořist, jejíž možnosti rychlého úniku jsou ve stísněném prostředí značně omezené.

Co stonožky žerou…

Stonožky jsou nespecifičtí predátoři. Ověřením publikovaných údajů můžeme zjistit, že požírají téměř vše, co se vyskytuje v jejich prostředí. Vezměme to podle taxonomického postavení: velké druhy stonožek požírají různé plže, kteří nedokážou vyprodukovat dostatečné množství slizu na obranu; dokonce je vyžírají i z ulit a poměrně běžně se také přiživují na jejich vajíčkách. Z kroužkovců se zaměřují na roupice, ale jsou schopny ulovit i žížaly až dvojnásobné velikosti, než jsou samy. Z členovců pak stonožky loví vše přiměřené velikosti, od suchozemských stejnonožců přes menší druhy pavouků, sekáčů a roztočů až po mnohonožky a různý hmyz (chvostoskoky, mšice sající na kořenech, larvy brouků ad.). Samostatnou kapitolu si zaslouží létající hmyz. Může se to zdát překvapivé, ale stonožky loví i motýly či dvoukřídlý hmyz. Za kořist jim přitom nepadnou jen jejich letu neschopné larvy, ale také dospělci, kteří se v opadu schovávají. Některé druhy strašníků, obývající jeskyně či domy, se tímto hmyzem živí výlučně. V Japonsku je například strašník Thereuonema hilgendorfi docela oblíbený, protože loví komáry. Strašníci mají velmi dobře vyvinuté pseudofacetové oči, orientují se opticky a rychle běhají, mohou proto být v lovu hmyzích trapičů výrazně úspěšnější než pavouci číhající v pavučinách.

Velké druhy tropických stonoh (rod Scolopendra) se mohou živit také obratlovci, hlavně drobnými druhy a mláďaty savců, ptáků, plazů i obojživelníků. Ne všechny stonožky jsou však výhradní masožravci. Omnivorie je prokázána u některých stonožek rodu Lithobius, zemivky se poměrně běžně živí měkkým ovocem a dalšími částmi rostlin, druh Stigmatogaster subterraneus bývá dokonce označován za škůdce kořenové zeleniny v zahradách (bez obav, žije v západní Evropě). Kromě ulovené živé kořisti stonožky konzumují i mrtvolky bezobratlých. V zajetí tak lze stonohy naučit, aby přijímaly dokonce i syrové maso.

…a co žere je

Titulek článku je záměrně poněkud dvojsmyslný, jelikož pozornost si jistě zaslouží i predátoři stonožek. Stonožky proti nim po užívají několik způsobů ochrany a obrany. Nejúčinnější ochranou je jejich skrytý život i jejich převážně noční aktivita kombinovaná se schopností rychlého běhu. Nezanedbatelnou roli v ochraně před predátory hraje i kryptické zbarvení – většina našich stonožek z rodu Lithobius je hnědorezavá a dokonale splývá se spadaným listím. Naopak u tropických jedovatějších druhů slouží jako ochrana jejich výrazné výstražné (aposematické) zbarvení. Některé stonožky k obraně používají i výhružné postavení, kdy zvedají vlečné nožky a snaží se tak nepřítele zastrašit optickým zvětšením i výrazným zbarvením této části těla. Před predátory se stonožky brání kusadlovými nožkami a pomocí vlečných nohou – drápy na vlečných nohách velkých tropických a subtropických druhů stonoh dokážou proniknout i lidskou kůží. Navíc některé druhy zemivek mají k dispozici chemickou obranu, ze sternálních žláz vylučují odpudivý lepivý sekret, který u řady druhů dokonce světélkuje.

Přesto jsou stonožky častou potravou mnoha živočichů – vedle různých pavouků, štírů, střevlíků či drabčíků i stonožek samotných, ať už jiných druhů či druhu stejného. Z obratlovců byly stonožky nalezeny v žaludcích žab, mloků, ještěrek, gekonů, ale i hadů a želv. Významnou část potravy tvoří u našich hmyzožravců (ježků, krtků, rejsků, bělozubek ad.), drobných lasicovitých šelem a hmyzožravých ptáků. Za pozornost stojí i doložené příklady požírání stonožek letouny, například netopýrem pláštíkovým (Antrozous pallidus) či nykterií egyptskou (Nycteris thebaica). Na oplátku je však nutno zmínit, že role predátora a kořisti se může občas změnit – stonohy Scolopendra gigantea ve Venezuele loví v jeskyních netopýry (viz obrázek 2). Nakonec jsme si nechali dva příklady „predátorů“ stonožek, které by mohly být lehce opomenuty. Jde o masožravé rostliny, jako jsou rosnatky, láčkovky (viz Vesmír 82, 559, 2003/10) či mucholapky, a také bychom neměli zapomínat na člověka – v jihovýchodní Asii lze v tržnicích vidět „stonohé delikatesy“ na špejlích či naložené v pálence (velmi chutné!).

Ať už stonožky zařadíte do svého jídelníčku nebo ne, můžete si jich všimnout na procházce – v našich lesích dosahují početnosti řádově desítek až stovek jedinců na metr čtvereční. Takto početná skupina predátorů se svým apetitem výrazně podílí na fungování půdního ekosystému.