Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Bílá místa

A. MATALOVÁ, J. SEKERÁK: Genetika za železnou oponou / Genetics behind the iron curtain, Moravské zemské muzeum, Brno 2004, 120 stran, cena v češtině 110 Kč, v překladu do angličtiny 140 Kč, ISBN 80-7028-239-8 a 80-7028-246-0
 |  7. 12. 2006
 |  Vesmír 85, 767, 2006/12

Název knihy snad nepotřebuje upřesnit: míní se peripetie genetického bádání na naší straně železné opony, a to v období od konce války do začátku šedesátých let, tedy v době vlády lysenkizmu. Autoři líčí politické tlaky, které byly na biology vyvíjeny po neslavném Lysenkově referátu v r. 1948, 1) a ukazují nám, jak se v této atmosféře formovaly a deformovaly charaktery předních českých biologů, zejména těch v Brně. Jeden se k lysenkizmu přidal z kariérizmu, jiný v zápalu mladického nadšení, dalšímu slíbili ústav a někteří se prostě sklonili před krutým osudem – v průběhu jediného desetiletí museli nějak přežít pod dvěma různými diktaturami, které hrály o jejich duši. Medailony protagonistů tohoto zápasu (V. Růžičky, E. Bauera, J. Kříženeckého, A. Klečky, F. Hořavky, F. Herčíka, B. Sekly, A. Kolmana, M. Haška aj.) považuji za nejzdařilejší části textu, spolu s odstavci Kritika lysenkismuObhajoba lysenkismu. Také jsem ocenil dva dokumenty podané in extenso: Seklovu přednášku, která patrně vyšla tiskem vůbec poprvé (s. 41–45) a článek F. Olšanského ze šedesátých let (s. 83–89). V tomto smyslu autoři osvětlili řadu bílých míst v nedávné historii naší vědy, do níž se zatím málokomu chce posvítit (jak říká známé klišé, historik potřebuje odstup; jinými slovy musí počkat, až protagonisté umřou).

Bílá místa však míním i v jiném smyslu. V první řadě je to kniha sama: hlavní text zabírá 97 stran, ale počítám-li dobře, je 22 stran prázdných (abych byl přesný, některé obsahují 2–3 řádky z předchozí strany) a 10 stran zabírají zmíněné převzaté texty. Na zbylých 65 stran se vejde 31 „kapitol“ (míním tím tituly uvedené v obsahu): nejkratší z nich má lákavý název Tzv. vegetativní hybridizace jako nástroj a metoda, ale celé téma se autorům vejde do 5 řádků. Podobně stručné jsou další kapitoly, zejména ty, které následují po s. 55: Weismannismus je pojednán na půlce strany, Morganismus na 8 řádcích, charakteristika lysenkizmu zabírá tři čtvrtě stránky apod. Text je tedy neuvěřitelně řídký a graficky i obsahovým zpracováním trestuhodně odbytý. Jako by si autoři dělali v archivu poznámky o různých dokumentech či publikacích, a pak ty kartičky s poznámkami seřadili a bez dalšího vydali jako knihu. Nasvědčují tomu i zvláštní odkazy typu „Archiv Mendeliana“. (Představoval bych si, že jde opravdu o archiv, tj. že dokumentů je v něm mnoho, a proto jsou roztříděny a mají svá evidenční čísla, podle kterých je lze najít, popřípadě požádat kurátora o kopii. Proč nám autoři tato čísla tají, je mi záhadou.)

Vytýkat něco takto ledabyle koncipované kratičké studii je jako kopání do mrtvoly, přesto si několik krutostí neodpustím:

Nenajdeme zde odkazy na biografie 2) ani vzpomínky pamětníků; jistě by také vrhly zajímavé světlo na onu dobu.

Především však z pozadí jako by prosakovalo schéma „good boys – bad boys“, a to zejména kolem „dědičnosti získaných vlastností“ – psáno důsledně takto v uvozovkách, i když vlastně nevysvětleno, co se tím míní (jistě špičkuji, ale koneckonců i v darwinovské evoluci se dědí vlastnosti, které byly nějak „získané“ – nebo ne?). Podle tohoto schématu už od doby Weismanna (konec 19. století, tj. ještě před vznikem genetiky) víme, jak to je, a zdá se, jako by se mohly podobnými problémy zabývat jen osoby nevyrovnané. Přitom vůbec nejde jen o tragickou postavu P. Kammerera: zápas mezi genetiky, darwinisty, vývojovými biology a dalšími směry byl urputný a zklidnil se až s nástupem tzv. nové syntézy koncem třicátých let. Je otázka, nakolik tento vývoj ještě mohli sledovat naši biologové – chodily k nám vůbec za války vědecké časopisy z anglosaské oblasti? Dost o tom pochybuji.

Také by stálo za to zmínit, že nejen lysenkizmus byl zneužit politicky, a nedělo se tak pouze v SSSR. Například eugenické hnutí přece vycházelo z mendelovské genetiky a věru je řada tenkrát ceněných prací, ke kterým se dnešní genetik hlásit nebude! Nešlo pouze o nacistické Německo: tam měli podle mého soudu jen drobný náskok – mnozí anglosaští genetici otočili, až když si uvědomili, k jakým hrůzám to vede. 3) Medailony genetiků uvedených v knize cudně mlčí o tom, co ti pánové dělali a jaké postoje zastávali za protektorátu – a to v té době u nás měli nacisté přímo centrum rasových studií. Není právě toto období klíčem k jejich chování po válce, ať už je vedl stud, snaha dělat něco jiného, anebo byli prostě vydíratelní? Každá věda je politicky zneužitelná, a dokonce si toho ani nemusíme všimnout. Například na s. 25 je citován Lysenko: „Vědecké řešení praktických úkolů je nejspolehlivější cestou k hlubokému poznání zákonitostí přírody.“ Usmějeme se, anebo nás to přinutí k zamyšlení nad tím, proč je dnes vyvíjen takový tlak (zatím spíše jen v médiích) na akademická pracoviště, aby vypracovávala a podávala patenty? K oddělení vědy od státu dochází jen málokdy…

Všechny tyto nanejvýš zajímavé otázky nadále čekají na své zpracování, a prvních šedesát let 20. století se k tomu obzvlášť nabízí.

Poznámky

1) O tomto referátu viz např. A. Markoš: Lysenko, prorok a ideolog, Vesmír 77, 686, 1998/12; překlad (O situaci v biologii) lze najít v souboru Lysenkových prací Agrobiologie, Brázda, Praha 1951, s. 529–571.
2) Např. Otakar Poupa, Vesmír 77, 467, 1998/877, 527, 1998/9
3) Viz např. S. J. Gould: Jak neměřit člověka, Nakl. Lidové noviny, Praha 1997; viz tam i polemiku se směry poválečnými.

Ke stažení

RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Anton Markoš

Doc. RNDr. Anton Markoš, CSc., (*1949) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK. Na katedře filozofie a dějin přírodních věd PřF UK se zabývá teoretickou biologií. Napsal knihy Povstávání živého tvaru (1997), Tajemství hladiny (2000), Berušky, andělé a stroje (spolu s J. Kelemenem, 2004), Život čmelákův (spolu s T. Daňkem, 2005), Staré pověsti (po)zemské (spolu s L. Hajnalem, 2007), Profil absolventa (2008), editoval sborníky Náhoda a nutnost (2008), monografii Markoš a spol.: Life as its own designer (Springer, 2009), Jazyková metafora živého (2010).
Markoš Anton

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné