Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Jak moc zkušenostní je novověká přírodověda?

 |  9. 11. 2006
 |  Vesmír 85, 688, 2006/11

Pozdní fáze evropského humanizmu i reformace přinesly jeden mimořádně důležitý myšlenkový obrat – defi nitivní skepsi z interpretace Svatých písem, po dlouhá staletí nejdůležitějšího zdroje poznání i toho, co středověký svět vlastně konstituovalo. Návrat k hebrejským a řeckým originálům sice přinesl spoustu poznatků lingvistického i textově kritického typu, nikoli ale kýžený cíl – „správný“ způsob jejich interpretace, na němž by se celé křesťanstvo (a nejlépe i pohanstvo) shodlo a který by byl konstitutivní pro teorii i praktické fungování člověka ve světě. To vedlo v pozdní renesanci k teorii „dvou knih“ – Písma svatého a „Knihy přírody“, které obě přinášejí zásadní informace o Stvořiteli. Zatímco první z nich, psaná lidským jazykem a literami, je sice snadněji čitelná, ale skýtá tisíc a jednu rozdílnou interpretaci, je druhá, psaná planetami, horami, krystaly, stromy, zvířaty atd. mimořádně těžká k rozluštění, zato při správném pochopení skýtá jeden jediný neomylný obraz o božském řádu, který je za světem.

Tím se vlastně rodí novověká věda jako nová forma zbožnosti, nespoutaná už obrovským břemenem textově interpretační tradice, zato mimořádně náročná na množství výzkumné práce. Tato nová věda měla být zkušenostní, podložená empirií, nikoli zjevenými pravdami. Empirie se však brzy velmi vzdálila od zkušeností běžného typu. Svým způsobem byla mnohem zkušenostnější naukou alchymie, předchůdná možná v něčem spíše biologii než dnešní chemii – její pohled na svět byl zřetelně „biomorfní“. Představa transmutací, přeměn jedné látky – či, jak se tehdy říkalo, chemického „těla“ – v druhou, byť ne třeba právě olova ve zlato, je triviální každodenní zkušeností: šťáva z hroznů se kvašením mění ve víno a to dlouhým stáním v ocet, železo rezaví, máslo žlukne. Každodenní zkušenosti nikterak nepotvrzují základní představy novověké vědy – zákon zachování hmoty, její atomární strukturu apod. Svíčka vyhoří a je pryč a je třeba prohlásit za „plnoprávnou“ formu hmoty plyny a v posledku i energii, aby kýžený zákon platil. 1) Rovněž onu zmíněnou kostku másla lze v praxi neomezeně dělit, aniž narazíme na poslední máselný „atom“. Proměnlivý svět, který nám stále prchá pod rukama a nekontrolovaně metamorfuje, si žádá v naší mysli, toužící po spočinutí, nějakého záchytného bodu, nějaké roviny, na které už se nemění nic. 2)

Též je k tomuto účelu nutno převést kvalitativní vlastnosti a změny na kvantitativní. Jablko, původně zelené, kyselé, tuhé a pevně na stopce visící zráním červená, měkne, sládne, a posléze odpadává. Je třeba velikého umu a myšlenkové investice, chceme-li převést tento proces kvalitativní proměny na kaskádu chemických reakcí, kde atomy jednotlivých prvků – uhlíku, kyslíku, vodíku, dusíku ad. – představují rovinu konstantnosti a celý děj je vysvětlen jako jejich vzájemné spojování a rozpojování. Nejen živé organizmy samy, ale i substance, které se z hlediska každodenní zkušenosti zdají jednoduchými a prostými, třeba půda, představují z tohoto hlediska neobyčejně komplexní a nepřehlednou směs. Je dobře si připomenout, že např. C. G. Jung zdůrazňoval na alchymické tradici především její psychologickou dimenzi, jakési modelování metamorfóz alchymistovy duše na proměnách substancí v křivulích a navozování tohoto procesu opakovanými laboratorními ceremoniály trochu na ten způsob, jako bušidó (cesta válečníků) či šadó (cesta čaje v japonském zenovém buddhizmu) přinášejí kýžené osvícení mnohočetným opakováním cvičení v bojových uměních nebo čajového obřadu. 3)

Kvalitativně pojímané změny mají také téměř nutně hodnotící, pokud ne přímo etický aspekt celého procesu – čerstvé maso je lepší než zkažené, intaktní šavle než rezavá, ryzí kov než hromada rudy, cukr než alkohol zatemňující mysl (nebo naopak). Původně vedla zkušenostní cesta k „prodlužování“ smyslových percepcí, u zraku třeba pomocí mikroskopů či dalekohledů – je zajímavé, že třeba všeobecné prohlížení objektů mikroskopy doznalo nesrovnatelně většího významu nežli jejich „oposlouchávání“ fonendoskopy, mikrofony, hydrofony aj. – zrak je nepochybně ze všech smyslů „nejvědečtější“. Později už přímá smyslová evidence nebyla nutná či se děla nějak nepřímo metodou „zviditelňování“ elementárních částic, atomů či molekul. K tomu je zajisté potřeba vynaložit nesmírný důmysl a v žertu si lze představit i jeho napření jiným směrem – na obrazovce démonoskopu se objevuje neurčitá skvrna v místě, kde se právě nachází Belzebub.Věda se takto v průběhu dějin stává novou metafyzikou, výkladem o skrytém, protizkušenostním a protiintuitivním řádu za světem, který je zřejmý pouze zasvěceným. Jen knihy pro lid obsahují při pojednání o rostlinách barevné obrázky květů – ty pro zasvěcence operují s formulemi a vzorci, ať už dříve květními či dnes biochemickými. Prostý lid obchází lehké mrazení a řekněme periodická soustava prvků co do své formální stránky nápadně připomíná třeba raně novověké tabulky andělských a ďábelských hierarchií – jména jako „praseodym“ či „Marbuel“ znějí uchu laika stejně tajemně jako třeba jména proteinů signálních kaskád či novoplatonských archontů.

Novověká věda je tedy vše jiné než prvoplánově zkušenostní – je v posledku novou metafyzikou, navazující nevědomě na tradici metafyzik starých. Skrývá se v ní samozřejmě obrovská moc a vyžaduje dlouholeté zasvěcování – jen k doktorátu minimálně jednadvacet let. Je to ona, co vedla k atomové bombě, reaktoru i genovým manipulacím. Zajisté lze říci, že „staré“ metafyziky byly naivní, a teprve dnes víme, „jak je to doopravdy“. Je to ovšem podobná představa, jako že prvokřesťané očekávali brzký zánik světa z hlouposti, zatímco dnes nějakou ekologickou katastrofou hrozí „doopravdy“. Představa, že to jediné autentické v dějinách se odehrává za našich životů, je v nás hluboce zakořeněná, před naším narozením svět jaksi „nebyl“.

Možná to se starými metafyzikami a mocí v nich sídlící nebylo až tak zlé – Jungova maxima wirklich ist das, was wirkt 4) ukazuje, jak důležitá je preformace lidské mysli nějakou „zásvětní“ doktrínou. Je celkem jedno, zda sdílíme či nesdílíme staroegyptskou víru o bytí duše po smrti – pyramidy stojí doposud. Ani cyklotron by nevznikl bez kolektivně lidského přičinění a kolektivně lidských věr. I na světových financích je patrné, jak mocný je pouhý chomáč důvěry – zlato, sen alchymistů, bychom ve většině bank hledali marně.

Poznámky

1) Je pozoruhodné k tomu sledovat i jiné „zákony zachování“: „zákon zachování viny“ v hinduizmu a buddhizmu a zákon zachování hodnoty v novověké ekonomické doktríně – oba jsou starší a mají také spoustu předpokladů.
2) Právě proto, že se nemění, se zlato těšilo takové pozornosti a úctě alchymistů – objevení lučavky královské vedlo k veliké senzaci.
3) Z hlediska pozdější chemie se proto řada alchymických laborací jeví jako absurdní a málo účelná.
4) Česky zhruba: skutečné je to, co působí.

Ke stažení

O autorovi

Stanislav Komárek

Prof. RNDr. et Dr. rer. nat. Stanislav Komárek, Ph.D., (*1958) vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK. Zabývá se dějinami biologie, vztahem mezi přírodou a kulturou a také biologickou estetikou. V nakladatelství Vesmír vyšly jeho knihy Sto esejů o přírodě a společnosti (1995), Dějiny biologického myšlení (1997), Lidská přirozenost (1998), Hlavou dolů (1999) a rovněž dvě publikace týkající se problematiky mimikry: Mimicry, Aposematism and Related Phenomena in Animalis and Plants – Bibliography 1800–1990 (1998), Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy (2000). Recenzi jeho poslední knihy Ochlupení bližní: Zvířata v kulturních kontextech (Academia 2011)

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné