Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Starý pán se zlobí

IRENÄUS EIBL-EIBESFELDT: Člověk – bytost v sázce. Přírodopis lidské pošetilosti, Academia, Praha 2005, z orig. Human Ethology (Aldine de Gruyter, New York 1989) přeložil Marco Stella, 236 stran, doporučená cena 195 Kč, ISBN 80-200-1329-6
 |  12. 10. 2006
 |  Vesmír 85, 632, 2006/10

S malou mírou patetizmu by se dalo zvolat: „Tak konečně jsme se dočkali!“ Koncem minulého roku se na knihkupeckých pultech objevil první český překlad rozsáhlé produkce Irenäa Eibl-Eibesfeldta, který je alespoň ve střední Evropě považován za zakladatele etologie člověka. Etologie jako obor se dostala do obecnějšího povědomí v šedesátých letech (u nás kvůli cenzuře mnohem později) zásluhou popularizačních prací Konrada Lorenze o agresivitě. Ovšem Lorenz se i přes tyto výlety do antropologie vždy cítil daleko více zoologem. Eibl-Eibesfeldt, který je jedním z jeho mnoha žáků, se brzy po dokončení studia biologie specializoval na výzkum lidského chování. Používal při tom obdobné techniky (především strukturované pozorování) a interpretační rámec (evoluční biologii) jako jeho kolegové při výzkumu chování němých tváří. Jedním z významných východisek etologie je tvrzení, že člověk je většinou svých adaptací přizpůsoben pro život v malých kmenových společenstvích lovců a sběračů. Proto se Eibl-Eibesfeldtovy výzkumy neomezily na Evropany. Opakovaně pobýval např. u kmene Eipo na Nové Guinei, u !Kung-Sanů 1) v Namibii či u Yanomamů v pralesích Venezuely a Brazílie. V rámci těchto výzkumů natočil unikátní filmový materiál převážně o nonverbálních projevech, který jasně ukazuje, že například některé mimické výrazy jsou v zásadě shodné a srozumitelné bez ohledu na kulturu, v níž daný jedinec vyrůstal.

Kromě mnoha odborných prací a jedné klíčové monografie (Die Biologie des menschlichen Verhaltens) šel ve stopách svého učitele a s přibývajícím věkem se na plný úvazek začal věnovat popularizaci vědy. Knížka „Člověk – bytost v sázce“ patří spíše k pozdním dílům. Autorova východiska a motivy jsou velmi podobné jako Lorenzovy či ty, které se objevují u J. Diamonda (viz Vesmír 84, 620, 10/2005). Všichni zmínění se domnívají, že svět není v pořádku, a jako jednu z šancí jak předejít záhubě vidí osvětu na téma naší přirozenosti.

Samotnou knihu je možné rozdělit na dvě části. V první z nich (kapitola 1–7) autor ve stručnosti vysvětluje logiku evolučního myšlení a etologickou interpretaci chování. Polemizuje také se sociobiologií, která popírala význam skupinového výběru, Eibl-Eibesfeldt je naopak jeho zastáncem. Podle této teorie mohou jedinci do určité míry obětovat vlastní prospěch pro blaho skupiny. I když byly tyto koncepce opakovaně kritizovány především pro nestabilitu, dnes se řada evolučních teoretiků skupinového výběru zastává (ovšem v poněkud sofistikovanější verzi, než je zde prezentována). Autorův výklad je striktně v mezích klasické etologie, což ovšem přináší dva důležité problémy. Klasická etologie se soustředila především na typy chování, které bylo z velké míry pevně naprogramované (vrozené) a podíl učení se obvykle blížil nule. Tomu tedy odpovídala i terminologie, např. „vrozený spouštěcí mechanizmus“ a další. Tak jednoduchých typů chování je ale u člověka (a určitě i u dalších savců) poměrně málo a nejdůležitější roli hrají brzo po narození, kdy ještě nebyl čas získat potřebné zkušenosti. Autor sice důležitost učení nepopírá, ale používá uvedenou terminologii, která je pro vysoce tvárné lidské chování spíše nepříhodná. Tím nemá být řečeno, že lidská psychika, a tedy ani chování, nemá svůj genetický podíl. Má ho ve smyslu určitých tendencí, schopnosti naučit se jedno lépe než druhé apod., ale obvykle ne ve smyslu pevného naprogramování.

Přestože evoluční biologie je pro Eibl-Eibesfeldtův způsob výkladu klíčová, překvapivě se ukazuje, že autor opakuje několik starých nepochopení, která se táhnou snad už od Darwina. Jde například o představu, že chování organizmů je motivováno zachováním vlastního druhu. Dalším typickým nedorozuměním je představa, že evoluce je nutně progresivní a vyvíjí se od jednoduchého k složitějšímu. Domnívá se například, že „pokud člověk nebude nadále připraven riskovat, začne jeho druh stagnovat“ (s. 41). Nebo na jiném místě: „Můžeme si stanovovat cíle, které by možnosti dalšího vývoje a vzestupné evoluce udržely otevřené“ (s. 208).

Ve zbytku knihy se autor věnuje problémům současného světa. Zlý jazyk by řekl „problémům, které ho napadají při čtení Süddeutsche Zeitung“. Jmenovitě jde o strach, ochotu k indoktrinaci, touhu po moci, přistěhovalectví a samozřejmě válku a násilí. Ponechme teď stranou, že jde o věčné problémy, nad kterými se rozhořčovaly už minulé generace a zřejmě se budou rozhořčovat i ty následující. Co je však mnohem důležitější a podle mého názoru i nebezpečnější, je zaměňování evolučních „hodnot“ za hodnoty lidské: např. „protože v evoluci je nejdůležitější rozmnožit se, je i pro nás morální povinností se množit“. Chování, o kterém se domníváme, že vzniklo jako evoluční adaptace, nás neospravedlňuje, abychom ho kvůli tomu považovali za správné. Argumentace evolucí při morálních soudech je přímou cestou k sociálnímu darwinizmu. Autor samozřejmě neobhajuje zvěrstva národního socializmu a opakovaně vyzývá k naplnění humanistických ideálů, ovšem při čtení kapitoly o přistěhovalcích čtenáři postupně padá čelist a nemůže se ubránit dojmu, že čte bulletin sdružení z krajního konce pravé části politického spektra. Například: „Očekávat, že přistěhovalec ve vlastním zájmu omezí svou reprodukci, je naivní… Pro zajištění vlastní existence musí získat moc, aby se zbavili nadvlády domácích“ (s. 162). Navíc autor jaksi nereflektuje fakt, že kultura není pevně spjata se svými fyzickými nositeli. Jinými slovy představa potomka tureckých přistěhovalců v bavorském kroji je pro něj nepředstavitelná. Řešení etnických konfliktů pak vidí v možnosti každého etnika žít na vlastním území. Na tomto místě také jasně vysvítá, proč autor tolik horuje pro skupinovou selekci. Domnívá se totiž, že „lidé se sice mohou křížit, nicméně přirozenými jednotkami jsou rozdílné, od sebe oddělené populace“. Jak tradiční antropologické postupy, tak molekulární metody jasně ukazují, že míšení populací není žádným výdobytkem všeobecné globalizace, ale bylo běžné i v paleolitu. Jak by se vytyčovaly hranice a provádělo rozdělování na základě etnické příslušnosti při vytváření etnicky homogenních států, autor naštěstí podrobně nerozebírá. I při velmi chabých historických znalostech si člověk nemůže odpustit pocit, že takové sociální experimenty již byly provedeny a nevedly zrovna k humanistickým cílům.

V knize je samozřejmě načrtnuto i několik velmi zajímavých témat, např. vnímání automobilu jako symbolu sociálního statusu. Také úvahy o tom, jak sociální stát vede k infantilizaci svých obyvatel, jsou přinejmenším inspirativní. Na druhou stranu obě zmíněná témata rozebírají podstatně elegantněji i autoři domácí provenience, konkrétně Václav Bělohradský a Stanislav Komárek. Nabízí se tedy otázka, zda by pro změnu nebylo přínosné obohatit německý knižní trh o eseje těchto autorů.

Přestože po přečtení některých kapitol zůstává čtenáři nepříjemný pocit v ústech, byla by myslím velká škoda, kdyby se tento pocit přenesl na jiné autorovy odborné práce a v konci na samotný obor etologie člověka. Ono se totiž dopředu dá těžko odhadnout, jaké nepravosti budou trnem v oku nám v pokročilém věku. Co však knize nelze vytknout, je vynikající překlad Marca Stelly s citlivými poznámkami v místech, kde originál dával více možností výkladu.

Poznámky

1) !Kung-Sanové používají jazyk s předopatrovou mlaskavkou (značí se !).

Ke stažení

RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Jan Havlíček

Mgr. Jan Havlíček (*1979) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. Na katedře filozofie a dějin přírodních věd UK se zabývá teoretickou biologií.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné