Ve výběhu

Když jsem navštívil Hagenbeckovu zoologickou zahradu v Hamburku a zhlédl obsáhlou výstavu historických fotografií z minulých ér jejího fungování (původní stavby byly za války téměř všechny rozbombardovány), vyvstal přede mnou zcela jiný svět. Carl Hagenbeck, druhý v řadě populárních obchodníků se zvířaty a vlastně i zakladatelů novodobého „zoologického zahradnictví“, koupil okolo přelomu 19. a 20. století velikou volnou plochu na okraji města, kam přestěhoval zvěřinec a obchodní firmu, která do té doby sídlila v samém centru města. Z obchodu s herinky a jinými rybami jeho otce Gottfrieda Hagenbecka, který v roce 1848 dostal několik tuleňů a živé je před svým krámem vystavil, se firma za více než půl století povznesla k světové slávě a v atmosféře „fin de siecle“ se pustila do obrovské investice. Carl Hagenbeck platí podnes za vynálezce nového typu expozic divokých zvířat – jako první odstranil mříže dělící diváky od exotických objektů, nahradil je příkopy či svislými stěnami a významně zvětšil velikost vnitřních prostor. S trochou fantazie se diváci mohli cítit účastni života třeba v africké savaně, nejen spatřit např. lva v kleci. Tato inovace, která se záhy rozšířila po celém světě, byla zajisté na prospěch i zvířatům, ale zcela zásadně pomohla lidem – přestali vnímat zoologickou zahradu jako kriminál – a umožnila cestu od starodávných menažerií k zahradám nového typu. Je otázka, zda původní verze bezmřížových výběhů byla pro své osazenstvo zrovna rájem – v Hagenbeckových expozicích se probíhala na ne zas až tak velkém prostoru pestrá směs druhů napodobující třeba africké pláně, dnes bývá zvykem chovat druh jen jeden, nanejvýš dva. Když byla nová zahrada v roce 1907 slavnostně otevřena, objevilo se před diváky něco, co nebylo na světě nikdy dříve vídáno, kromě divé zvěře se vystavovaly také „divoké“ mimoevropské národy. Na zažloutlých fotografiích lze vidět několik párů indiánů u jejich týpí, celou sinhálskou vesnici se „spontánně“ si hrajícími dětmi, Eskymačku s mláďaty, dvě skupiny Somálců zuřivě na sebe útočící, a pak vyjednávající o míru, hrající a tančící Javánce a spoustu dalších podobných atrakcí. V dobách, kdy film teprve čerstvě začínal, to byla pro většinu Němců jediná možnost jak vůbec mimoevropská etnika uvidět jinak než na rytinách dobových cestopisů. Celý podnik měl do značné míry charakter show – mnoho zvířat se prezentovalo při rozmanitých drezurách, i lidé se předváděli „v akci“ při různých oslavách či každodenním životě, někdy v kombinaci se zvířaty své domoviny, třeba při fingovaném lovu. (Protože ani v tak velkém městě by se vysoce nákladná podívaná neuživila, vyrážela její část pod vedením Hagenbeckova bratra Lorenze v podobě cirkusu po celé Evropě.) Stálá expozice byla doplněna i replikami dálněvýchodních zahrad a betonovými modely dinosaurů v poměru 1 : 1 podle dobových paleontologických představ. (Dinosaurárium přežilo všechny hrůzy bombardování a straší na svém místě dodnes.) Návštěvník náhle pochopí, že Hagenbeckův podnik ležel v jakémsi uzlovém bodě, z něhož se rozešly cestičky jednak k rozmanitým Disneylandům, jím nepochybně inspirovaným, jednak k zoologickým zahradám dnešního typu, kde se předvádí „Tier an sich“ bez drezur a pochopitelně se nepředvádějí lidé. (Budiž poznamenáno, že lidé, zejména různí mrzáci, byli vystavováni i v Montezumově zoo v Tenochtitlánu a poslední Tasmánka dožila v Britském muzeu jako živý exponát – seděla ovšem spořádaně na židli, tance či otloukání pěstních klínů by tato vážná instituce nestrpěla.) Dnes by Carl Hagenbeck narazil ve svých počinech na celou houšť paragrafů a prudkou změnu veřejného vkusu. Ve své době nebyl ale sám – čteme-li jinak půvabnou historii přivezení Fričova indiána Čerwuiše do Prahy v roce 1908, kde autor bezelstně líčí několik případů, kdy byl nucen přivést svůj suvenýr k poslušnosti těžkým zmlácením, vyneslo by mu to dnes zřejmě obvinění ze zavlečení, omezování osobní svobody a týrání svěřené osoby. Rovněž Hagenbeck ve svém počínání nepochybně neviděl nic zavrženíhodného, vždyť s „divochy“ nepochybně dobře zacházel stejně jako s prodávanými zvířaty. Jen dobře ošetřovaný Pygmej ochotně pobíhá v trávové sukýnce, stejně jako výhodně prodáme jen správně krmenou a ustájenou žirafu. Co se asi bude jednou soudit o zavlékání zvířat? Není mi blíže známo, zda, za jak dlouho a jak Hagenbeck své lidské exempláře vracel do původního biotopu – z Hamburku ostatně plulo dost lodí do všech stran. Jak známo, Fričův Čerwuiš, svými evropskými zážitky zcela uchvácený, dožil vyobcován z kmene Čamakoko pro nestydaté lhaní a přehánění. Hagenbeckův podnik byl nepochybně institucí zcela krotkou a chvalitebnou ve srovnání s tím, co v Německu cajtgajst již chystal v podobě obou světových válek. Toho se však Carl Hagenbeck, zemřelý 1913, už nedožil a neviděl své dílo válkou a krizí upadající a posléze srovnané se zemí. Jeho dědicové pořádali ještě další odchytové výpravy do všech koutů světa, tu definitivně poslední v roce 1954, tentokrát už jen na zvířata. Jak mnoho se změnilo za sto let a co by asi dnešní vzdělanec řekl k Hagenbeckově zahradě na vrcholu její slávy, v celé té kombinaci bizarnosti, rafinovanosti, dětinskosti, bezohlednosti a umu?