Hať, záhať a zhacené zdraví

Co je hať, to většina lidí tuší, zvláště ti, kteří občas navštěvují rašeliniště, do jejichž nitra lze vstoupit po haťové naučné stezce (chodníčku zpevněném kulatinou). Původně se tak nazývala cesta přes močálovitou, nepevnou půdu, na niž byly příčně nakladeny trámce, silné větve nebo svazky proutí. V dobách, kdy krajina ještě oplývala mokřinami, byly hatě velmi důležité, zpevňovaly se jimi přístupové cesty k hradištím či tvrzím. Později se tak nazývaly i všelijaké další zpevňující prvky z téhož materiálu – proutěné ohrady, hráze, jezy nebo různé křoviny a živé ploty, jimiž se zahatil (zahradil) pozemek. Odtud pak vzniklo hatit ve významu mařit – vydat se zhacenou cestou, která nikam nevede. V některých nářečích se zatarasené cestě mezi staveními říkalo záhata. V českých zemích to slovo přežívá jen v pomístních jménech – leckde se místo za chalupou jmenuje Na záhati či Záhata, aniž majitelé chalupy tuší, jak jméno vzniklo. Zato na Slovensku dodnes mají záhatě (zátarasy) na potocích a přeneseně pak třeba i v slovním projevu – nie každý vie hvoriť bez záhatí (bez zábran).

Jednu záhať – zatarasenou cestu – však čeština přece jen zná a její výskyt je dnes bohužel hojnější než v době, kdy dostala název. Mám na mysli „ucpání krevního oběhu“ (lékaři nechť mi prominou). Zprvu byl význam tohoto termínu širší – znamenal ucpání tkáně či orgánu nepatřičným nahromaděním nějaké látky. Později to bylo především ucpání cévy nahromaděním sražené krve neboli trombóza (z ř. thrombos – sraženina), popřípadě ucpání cévy putujícím vmetkem – embolie (z ř. embolé – vnikání, vmetávání). A záhy se termín přenesl na důsledek zmíněného ucpání – infarkt (odumření tkáně po zamezení přívodu krve z uzavřené tepny). Pokud se dnes český termín záhať ještě vůbec používá, pak už jen výhradně pro infarkt myokardu (odumření tkáně srdečního svalu). Etymologicky ostatně termín infarkt vychází z latinského slova infarcire (napěchovat, nacpat), tedy z téhož jevu jako záhať.

Víme již, že záhať je „místo zatarasené hatí“, ale odkud se vzala hať? Zdá se, že ji v minulosti znali všude. Nějaké ty mokřiny se rozprostíraly téměř po celém slovanském světě, snad kromě Bulharska a Makedonie, kde toto slovo patrně nepadlo na dostatečně vlhkou půdu. Takové rozšíření slova svědčí o předslovanském původu a jako prazáklad hatě byl rekonstruován indoevropský kořen gá-, jíti. S chozením zkrátka hať souvisela, ať už se hatí ošetřil močál, aby se přes něj chodilo, nebo pozemek, aby se přes něj nechodilo. V každé zemi se to pak vyvíjelo trochu jinak, chorvatský gat je jez či hráz, dolnolužický gat byl rybník (tedy opět něco přehrazeného), slovenská hať je hráz, jez i mez (zarostlá křovím).

Vraťme se ale k srdci. Kdysi jsem se zmínila o tom, jak si Češi oblíbili zdrobnělinky. Nejlepším důkazem tohoto faktu je asi skutečnost, že i tak zásadní orgán užíváme v zdrobnělé podobě. Nelze se ani divit, když našinci tento gramaticky zmenšený orgán občas spadne do gatí, někdy až do holínek. Nejsme v tom ovšem sami, mají to tak i ostatní Slované, již v dobách slovanské jednoty jsme si zdrobnili indoevropský kořen kerd-, od nějž se odvíjí nejen ř. kardia, lat. cor (gen. cordis), angl. heart či něm. Herz, ale i náš střed. Neboť srdce je uprostřed, místně i významově, ať už jde o srdce zvonu nebo o srdce člověka. Naši předkové dokonce věřili, že v srdci sídlí duše a veškerý duševní život včetně lásky i nenávisti, odvahy i zbabělosti. Dnes pro změnu věříme, že Čechy jsou srdcem Evropy. Statistika však mluví o nadměrném středoevropském výskytu srdcí ohrožených záhatí a o reálném nebezpečí zhaceného zdraví. Někomu srdce usedá, jinému z něj před chvílí spadl kámen, další se bojí, že má srdce na jazyku, ale i ten, kdo je „úplně bez srdce“, může mít poněkud choulostivý myokard.