Ad Lidská vajíčka z tělních buněk

Prof. Ing. Jaroslav Petr, DrSc., ve svém příspěvku „Lidská vajíčka z tělních buněk“ velmi pozitivně komentuje článek A. Bukovského a spol. (2005), který je flagrantní ukázkou toho, jak nelze dělat seriózní vědu. Autoři článku neznají základy oboru, v němž se rozhodli publikovat, a nedodrželi základní pravidla experimentální práce. Prof. Petr navíc článek moc pozorně nečetl, protože například o buňkách pokožky, které zmiňuje, není v článku ani slovo a o co opírá větu „Vajíčka vypěstovaná Bukovského technikou nevypadají zle“, opravdu nevím. Na příkladech chci své výhrady k článku Bukovského a spol. konkretizovat:

1. V článku není řádně definován ani dokumentován výchozí materiál. Šlo o jakousi kaši oškrábanou z povrchu vaječníku nebo opláchnutou z jeho řezu. Autoři neselektovali ani nedefinovali přítomné typy buněk, nevyfotografovali je, nespočítali. Není tedy zřejmé, co bylo v miskách na začátku a jak se to lišilo od toho, co v nich bylo po 5 až 6 dnech. Byla použita ovaria 3 pacientek zpracovaná různou technikou, ovaria dalších 2 pacientek byla vyřazena, protože v nich nevyšlo, co autoři hledali.

2. Neodborně je jako estrogenní stimul použita místo 17-beta-estradiolu fenolová červeň. Není vůbec jisté, zda fenolová červeň nějaký estrogenní účinek má (Moreno-Cuevas a D. A. Sirbasku). Pokud by i měla, vědec by použil skutečný hormon v definované koncentraci, zejména když chce vyvracet ověřené poznatky.

3. Nejsou dokumentována vývojová stadia oocytu a folikulárních buněk, autoři zprvu alibisticky hovoří o jakýchsi „cells of oocyte phenotype“ nebo „cells of granulosa phenotype“, z nichž se potom najednou a bez důkazu stávají oocyty a granulózové buňky.

4. Autoři nerozpoznají základní buněčné typy ani buněčné struktury (např. buněčné jádro), zcela libovolně s těmito pojmy manipulují. Neuvědomují si rozdíl mezi interpretací cytologických nálezů na řezu a na celých rozprostřených buňkách.

5. Autoři si nevšimli, že na obrázcích označených jako výsledek imunohistochemického průkazu ZP proteinu jsou znázorněna intermediární filamenta cytoskeletu, což je absurdní nález, který svědčí pro nepořádek v obrázcích nebo při provedení experimentu (velmi pravděpodobná je záměna s průkazem cytokeratinu, který také prováděli).

6. Na prezentovaných obrázcích není zachycena ani jedna buňka, která by vzhledem odpovídala oocytu nebo se lidskému oocytu alespoň podobala, natož aby byl proveden důkaz toho, že o vajíčko na jakémkoliv stupni vývoje skutečně jde.

Podobných nesrovnalostí je možno v publikaci Bukovského a spol. nalézt mnoho. Pokud si čtenář klade otázku, jak něco, co má tak málo společného s vědou, mohlo vyjít v odborném časopisu, napovím. Jeden ze tří spoluautorů je šéfredaktorem a druhý členem redakční rady a v inkriminovaném časopisu už práci podobné úrovně publikovali (Bukovský a spol. 2004).

Pavel Trávník

Odpověď autora

Vědec má právo bádat a následně povinnost publikovat výsledky svého bádání. Jen tak má šanci zjistit, zda bádal správně. Šanci, nikoli záruku. V tom, aby se dobral pravdy, mu pomáhá oponentní řízení, jímž jeho výsledky před zveřejněním ve slušném vědeckém časopisu projdou. Oponenti jsou anonymní a neberou si servítky. Často vrátí autorovi z jeho díla „škubánky“. K výhradám profesora P. Trávníka ke kvalitě publikace A. Bukovského a spol. si dovoluji zdůraznit, že tato publikace oponentním řízením úspěšně prošla. To, že je Bukovský šéfredaktorem časopisu, kde svou stať publikoval, je možná „nezvyklé“, ale neznamená to automaticky, že svou stať do časopisu „protlačil“. Oponentní řízení lze zorganizovat tak, že i šéfredaktor dostane nekvalitní článek zpět ve „škubánkách“. Navíc byly další výsledky Bukovského týmu řešící stejnou problematiku po oponentním řízení přijaty v časopisu, kde autoři žádné „konexe“ nemají.

V souvislosti s oponentním řízením panuje v českých a moravských luzích a hájích řada předsudků. První spočívá v tom, že negativní posudek nechápeme jako podanou pomocnou ruku, ale jako facku. Zahraniční oponenti jsou vesměs velmi ostří, ale korektní a jejich výtky pomáhají badateli zkvalitnit práci. Čeští a moravští oponenti takoví vždy nebývají. Bohužel, až příliš často hledáme i za zahraničním zamítavým posudkem osobní zášť, jež nebývá naší vědecké komunitě cizí. Přijetí cizí práce připisujeme naopak protekci, na kterou jsme z domácích podmínek rovněž uvyklí.

Oponentní proces je ten nejlepší ze všech špatných postupů hodnocení kvality vědecké práce. Oponent není delfské orákulum a není neomylný. Proto se můžeme často střetnout s publikacemi, jež si protiřečí. To, co jedni našli, druzí nenacházejí. Pravdu může mít nejvýše jeden. Mýlit se mohou oba. Proto je zcela normální, když se vědci přou. Naopak vědecké debaty a spory patří k tomu nejkrásnějšímu, co lze ve vědě zažít. Zvláště když jsou vedeny s nadhledem a noblesou a když v nich své odpůrce automaticky neprezentujeme jako mentálně zaostalé pitomce. Nádherné je na vědeckých sporech to, že v nich nevládne princip demokracie. Pravdu si nelze odhlasovat. Léty ověřené pravdy, na něž přísahala celá pokolení badatelů, se hroutí. Nejednou vítězí vysmívaná kacířská menšina, která bývá ještě v předvečer svých výher viněna z „ignorování vědecky prokázaných faktů“.

Každý vědecký výsledek totiž musí být nakonec potvrzen nezávislým bádáním. A tady mají všichni kritici volné pole působnosti. Platí tu starořecké: „Zde je Rhodos, zde skákej!“ Na žádné „kdybych já…“ se nehraje. Nelíbí se vám závěry či teorie toho či onoho vědce nebo vědeckého týmu? Tak proveďte vlastní výzkum a názorně jim ukažte, kde byli krátkozrací či přímo slepí. Dostane se vám „potlesku na otevřené scéně“ v podobě citačního ohlasu vaší vědecké práce, jež napravila jeden z nesčetných omylů provázejících vědecké bádání. Pokud jsme však neprovedli vlastní výzkum fenoménu, jenž je předmětem sporu, měli bychom být ve svých odsudcích hodně opatrní. Nejčastěji se totiž mýlí ti, co „mají ve všem jasno“.

Omyl ve vědě není prohra, protože omyly jsou organickou součástí poznávání. Prohrou je, když si někdo svůj omyl nepřizná a odmítá přijmout nové poznatky třeba jen proto, že byl celá léta slepý a nechával si je proklouznout pod rukama. Takže jestli se Bukovský nemýlí, je to dobře. Pokud se mýlí, jak naznačuje profesor Trávník, není to žádná tragédie.

A pokud bychom měli vést diskusi o tom, kdo četl Bukovského stať pozorněji, bylo by dobré si ujasnit, o jaké stati je řeč. Zatímco profesor Trávník důsledně cituje starou provizorní verzi, já vycházím z verze definitivní (Bukovský A., Caudle M. R., Světlíková M., Upadhyaya N. B.: Origin of germ cells and formation of new primary follicles in adult human ovaries), která je aktuálně dostupná na www.rbej.com/content/2/1/20.

Jaroslav Petr