Sebevědomé mýty

Představte si, že přijímáte nového pracovníka a máte dva uchazeče se stejnými znalostmi i zkušenostmi. První z nich je ovšem přesvědčen, že práci v pohodě zvládne, tvrdí, že má spoustu zkušeností, v kolektivu bývá oblíben, ničeho se nebojí. Druhý kandidát je skromnější, omlouvá se, že nemá praxi přímo v oboru, snad s pomocí ostatních – které by ovšem nechtěl příliš obtěžovat – by se časem dokázal zapracovat. Jistě tušíte, který z kandidátů je Čech a který Američan. Občané Spojených států jsou důrazem na sebeprosazení a sebevědomí pověstní. Svým způsobem je tato jejich snaha logická. Vysoké sebevědomí je příjemné a lidé intuitivně chápou jeho důležitost pro psychické zdraví. Proto se snažíme zachovávat a podle možností zvyšovat mínění o sobě samých. Tak je to ovšem všude na světě. Vysoké sebevědomí si užívají lidé v Americe stejně jako v Evropě i jinde.

Americká bublina

Vysvětlení vysokého sebehodnocení Američanů je pochopitelně složitější kulturněhistorický fenomén. Nelze se zde zabývat celou jeho šíří – podíváme se na jeden jeho aspekt: na přesvědčení, že nízké sebevědomí stojí u zrodu všech individuálních, a tudíž i společenských problémů. Na základě tohoto názoru se zvyšování sebevědomí jedinců stalo v Americe obecným zájmem. Kampaněmi prosazujícími zvyšování sebevědomí se to začalo jen hemžit. Kalifornie si na sklonku osmdesátých let od posilování sebevědomí svých občanů neslibovala málo, důsledky měly sahat od snížení kriminality přes zlepšené životní prostředí až po redukci počtu těhotenství adolescentů. John Vasconcellos, člen tamějšího zákonodárného shromáždění, si od zvyšování sebevědomí občanů sliboval i výpomoc státnímu rozpočtu, což opíral o pozorování, že lidé s vysokým sebevědomím vydělávají více peněz, a tudíž platí větší daně.

Výzkumná zjištění ověřující platnost takových proklamací jejich propagátory nikdy moc nezajímala. Společenský jev plošného zvyšování sebevědomí však zaujal vědce. Výzkum tohoto psychologického fenoménu za posledních patnáct let značně pokročil. Podívejme se, co bylo zjištěno, jaké důsledky může míra sebevědomí mít.

Předně je nutné zdůraznit, že výzkum sebevědomí není tak jednoduchou záležitostí, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jedním z hlavních problémů je, že sebevědomí se zjišťuje téměř výhradně pomocí sebeposouzení zkoumaných osob. Výzkumníci se prostě dotazují, co o sobě lidé soudí. V tom je skryto hned několik zádrhelů. Prvním z nich je obecná lidská snaha ukázat se v co nejlepším světle. Psychologové sice doplňují dotazníky o takzvaný lži-skór, který jim pomáhá tuto tendenci odfiltrovat – pro inteligentní respondenty však zpravidla nebývá obtížné příslušnou snahu odhalit a obejít. Oceňování sebe sama navíc nemusí být zcela vědomé: někteří výzkumníci rozdělují sebevědomí na explicitní a implicitní. Základ implicitní části přitom leží mimo respondentovo vědomí a jako takový je jen velmi těžko zjistitelný. Například osobnosti se silnějšími narcistickými rysy mohou vykazovat velmi vysoké explicitní sebevědomí, pod nímž se však skrývá nízké sebevědomí implicitní – na méně vědomých rovinách o sobě takoví lidé pochybují. To může vést na jedné straně k rozvinutí psychických obran (popření, racionalizace, projekce…) a na druhé k nestabilitě explicitního sebevědomí. Metoda sebeposouzení tak sloučí do jedné kategorie jak ty, kteří sami sebe skutečně cení vysoko, tak ty, kteří si to pouze myslí. A aby toho nebylo málo, tak se zde ocitnou i ti, kteří si ani nemyslí, že sami sebe vysoko cení, ale snaží se (z jakéhokoli důvodu) vyvolat takový dojem. To může výzkumná zjištění pochopitelně dosti zkreslovat.

Lepší metodu než sebeposouzení však psychologové k měření sebevědomí nemají. Je to škoda, neboť u řady podobných osobnostních vlastností se ukázalo, že sebehodnocení respondentů neodpovídá skutečnosti. Příkladem může být vztah sebehodnocení a tělesné přitažlivosti. Mnoho studií poukazuje na pozitivní korelaci mezi sebevědomím a atraktivností. Zdá se logické, že přitažliví lidé jsou oblíbenější a svými partnery či milenci výše cenění – což zvyšuje jejich sebevědomí. Jenže z pouhé korelace kauzalita nevyplývá, může to být i přesně naopak, že se sebevědomí lidé chovají způsobem, který zvyšuje jejich přitažlivost. Teoreticky pak existuje ještě třetí eventualita, a to další proměnná stojící za nárůstem obou měřených – například přesvědčení o dokonalosti vlastní osoby. Člověk, který vnímá sebe sama jako úžasnou bytost, bude pravděpodobně skórovat vysoce jak v udávané míře sebevědomí, tak v přesvědčení o vlastní přitažlivosti. Nakonec se však ukázalo, že je to celé ještě jinak. Když badatelé neměřili fyzickou atraktivnost osob jejich sebehodnocením, vytratila se i prostá korelace. Například Edward Diener s kolegy nechal posuzovat fotografie respondentů osobami, které je neznaly – a korelace mezi sebevědomím a přitažlivostí klesla téměř na nulu. Jednoduše řečeno, lidé s vysokým sebevědomím jsou krásní ve vlastních očích, což ovšem neznamená, že je tak vnímá i jejich okolí. To, co se zpočátku jevilo jako silná souvislost mezi vzhledem a sebevědomím jedince, se ukázalo jako jednota pozitivního hodnocení sebevědomých lidí sebe sama z různých hledisek. Podobná jednota se pak objevuje i u lidí se sebevědomím nízkým: v různých rysech o sobě smýšlejí negativisticky. A zdá se dokonce, že tento pesimizmus u vlastní osoby nekončí.

Přátelství a milostný život

Jestliže si psychologové vysvětlovali korelaci sebehodnocení a přitažlivosti tím, že přitažlivost vyšší mínění o sobě samém vyvolává, u sociální úspěšnosti naopak předpokládali, že oblíbenost je důsledkem vysokého mínění o sobě samém. Dobrý sebeobraz měl svému nositeli pomoci k oblíbenosti u ostatních lidí. Předpokládalo se, že kontakt se sebejistým, pozitivním jedincem je příjemnější nežli styk s někým, kdo o sobě pochybuje. V souladu s touto domněnkou sebevědomí lidé uvádějí, že jsou oblíbení, a hodnotí svá přátelství jako kvalitnější nežli lidé, kteří mají se sebevědomím potíže. Avšak i zde studie, v nichž se autoři ptali na oblíbenost nikoli pouze respondentů samotných, ale i lidí v jejich okolí (spolužáků, kolegů), souvislost mezi zmiňovanými vlastnostmi neobjevily. Ačkoli sebevědomí vysokoškolští studenti udávali, že jsou otevřenější, asertivnější, lepší v podpoře druhých, v navazování kontaktů a přátelství i v řešení konfliktů, jejich spolubydlící měli na věc jiný pohled. Korelace všech sociálních dovedností se sebevědomím spadly téměř na nulu, jen u schopnosti navazovat nové vztahy zůstala zachována signifikantní souvislost.

Některé studie dokonce poukázaly na to, že příliš sebevědomí lidé bývají vysloveně neoblíbeni: jejich okolí je totiž považuje za nafoukané. Celkově můžeme říci, že sebevědomí lidé se v současné době jeví sociálně úspěšnější pouze v navazování kontaktů.

Schopnost lehkého navazování nových vztahů je pro své nositele jistě přínosná. Je ovšem možné, že ji tolik neoceňují jejich životní druhové. Partnerskému životu lidí v závislosti na jejich sebevědomí se v posledních letech věnovala například Sandra Murrayová z Newyorské státní univerzity v Buffalu. Ukázala mimo jiné, že lidé, kteří o sobě pochybují, mají tendenci považovat se ve vztahu za méněcenné a nedůvěřovat projevům lásky a podpory svých partnerů. Jednají tak, jako by neustále očekávali odmítnutí. Murrayová pak přišla i na to, že tuto nevyrovnanost ve vztahu lze ovlivnit, a to jak upozorňováním na kvality jedince, jehož sebehodnocení je nízké, tak poukazováním na chyby jeho partnera. Lidé s nízkým sebevědomím po takové „terapii“ oceňovali sami sebe výše a zároveň si užívali i vyšší ocenění ze strany partnera, vnímali jeho vyšší oddanost. Dá se tedy říci, že snížením partnerova sebevědomí mohou lidé zvyšovat svou vlastní jistotu ve vztahu. Laického pochopení tohoto vztahu zneužívají mnozí původci domácího násilí.

Sociální souvislosti sebevědomí jsou však složitější, než můžeme ukázat, a nové výzkumy přinášejí odpovědi stejně tak, jako formují nové otázky. Například ve studii zaměřené na žárlivost mezi kamarády bylo zjištěno, že dospívající s nízkým sebevědomím jsou žárlivější. Žárlivost není zrovna příjemná vlastnost, a tak se zákonitě vynořují otázky: Způsobuje nízké sebevědomí žárlivost přímo, nebo je zde třetí proměnná? Pomůže zde prosté zvýšení sebevědomí? Jakým způsobem by k němu mělo dojít?

Pracovní úspěchy – nepotvrzeno

Vraťme se však k Vasconcellosovi, jenž působí v kalifornské Státní asociaci pro sebeocenění (NASE). Podstatou přínosu, který mělo vysoké sebevědomí občanů Americe přinést, nebyly sociální úspěchy, ale úspěchy pracovní, respektive školní.

Roy Baumeister s kolegy o tom píše: „Na počátku jsme měli všechny důvody se domnívat, že v posílení sebevědomí nalezneme silný nástroj pomáhající studentům.“ Bylo logické se domnívat, že vysoké sebevědomí posílí studentovu snahu i vytrvalost a pomůže mu neupadnout do omezujících pochybností o sobě. Tuto úvahu podporovaly i starší studie, prokazující souvislost mezi mírou sebevědomí a akademickou úspěšností. Nové studie, korelující proměnné ve dvou časových okamžicích, však nastíněnou kauzalitu zpochybňují. Některé z nich dokonce naznačují, že pouhým umělým zvýšením sebevědomí můžeme následnou akademickou úspěšnost zkoumané osoby snížit. A podobné je to i s úspěšností pracovní. Některé studie sice hovoří o mírné korelaci mezi pracovními úspěchy a zvýšeným sebehodnocením jedince, naznačená souvislost je však jen malá, a navíc není jasné, zda je zde míra sebevědomí příčinou či následkem.

Ani další slibovaný efekt pozitivnějšího sebeoceňování – redukce rizikového chování mládeže – se nepotvrdil. Idea byla taková, že teenageři, kteří o sobě pochybují, hledají v drogách, sexu a dalších rizikových aktivitách útěchu. Vzhledem k závažnosti následků existuje na toto téma veliké množství výzkumných prací z různých kulturních prostředí. A výsledky? Velmi rozporuplné. Například u zneužívání psychotropních látek existují jak studie prokazující kladnou korelaci mezi výší sebevědomí a braním drog, tak studie, v nichž vyšla korelace záporná. Vysvětlení je možné hledat v rozličné motivaci různých uživatelů: někdo hledá útěchu, jiný vzrušení a další prostě nechce „trhat partu“. Podobné výsledky se ukazují i u dalších rizikových aktivit, od účasti v dopravních nehodách až po nechráněný sex.

Ze společenského hlediska se dále jevila jako výhodná nižší náchylnost k předsudkům, která byla s vysokým sebevědomím spojována. Starší studie, v nichž respondenti jednoduše hodnotili různé náboženské, rasové a jiné skupiny, tuto domněnku zdánlivě potvrzovaly: lidé s nízkým sebevědomím totiž hodnotili různé skupiny, do nichž nepatřili, negativněji nežli lidé se sebevědomím vysokým. Jenže se ukázalo, že tento jev je způsoben již zmíněným všeobecnějším rysem pesimistického pohledu na svět u lidí s nízkým sebevědomím. Jinak řečeno, když někdo hodnotí všechno a všechny (včetně sebe sama) negativně, těžko jej můžeme prohlásit za předsudečného jen proto, že tak hodnotí i skupiny, k nimž nepatří. Následné studie, v nichž byl vzat v úvahu rozdíl mezi vlastní skupinou a skupinami ostatními – a nikoli pouze absolutní hodnocení cizích skupin – přinesly dokonce zcela opačné výsledky: náchylnější k předsudkům se nyní jeví lidé s vysokým sebevědomím.

Vysoké sebevědomí tedy zřejmě nepůsobí proti předsudkům, nesnižuje rizikové chování a nejspíš ani nepřináší pracovní úspěchy. Lidé s vysokým sebevědomím navíc mohou vyžadovat přednostní zacházení či využívat ostatní pro svůj prospěch. Ze společenského hlediska se proto americká kampaň za plošné zvyšování sebevědomí jako výhodná neprokázala.

Je tedy sebevědomí vůbec k něčemu dobré? Jistě – minimálně pro jedincův dobrý pocit. Když se totiž podíváme na celou záležitost nikoli z hlediska společnosti, ale očima jednotlivce, vysoké sebevědomí se začne jevit jako vysoce žádoucí. V souladu se zkušeností laiků ukazují i výzkumné studie téměř jednoznačně, že vysoké sebevědomí úzce souvisí s pocitem štěstí. Naopak nízké sebevědomí může předznamenávat úzkostnost, depresivní sklony – a dokonce koreluje i se sebevražedným chováním.

Zlatá střední cesta

Obecným nešvarem psychologických sporů je hledat nejlepší možnost v extrému. Odborníci se dohadují, zda je lepší vysoké či nízké sebevědomí, laici se zase přou třeba o to, zda jsou příjemnější extroverti nebo introverti: extroverti vyčítají introvertům, že s nimi není řeč, introverti extrovertům to samé. Neuvědomují si přitom relativitu a subjektivitu obojího. Pokud snad lze v uvedených příkladech říci něco obecného, pak snad to, že oba extrémy jsou poměrně nepříjemné. S mimořádně extrovertní i příliš introvertní osobou se žije velmi těžko. A podobné je to i u extrémně sebevědomého, či naopak zakomplexovaného člověka.

Vraťme se nyní k imaginárnímu pracovníkovi, jehož jsme přijímali v prvních řádcích tohoto textu. Kterého si máme vybrat? Asi bude záležet na tom, o jakou pozici jde a s kým bude dotyčný spolupracovat. Ve většině případů se však vyplatí vyvarovat se extrémů: jak s mimořádně sebevědomým jedincem, tak s osobou, která si absolutně nedůvěřuje, bychom to zrovna nevyhráli.

Ani z hlediska jedince tedy nemůžeme říci, že „čím více, tím lépe“, čím větší sebevědomí, tím spokojenější člověk. Domnívám se, že ideálem by mělo být zdravé sebevědomí – čímž ovšem nemyslím pouze jeho absolutní míru, ale i to, o co se sebevědomí opírá. Například postoj: „Vážím si sebe sama, protože dělám užitečnou práci, chovám se ekologicky, odpovědně a s láskou se starám o své blízké“ považuji za zralejší a žádoucnější nežli stejnou absolutní míru sebevědomí vycházející kupříkladu z postoje: „Jsem fakt dobrej, protože se oblíkám nejlíp z celý ulice a každej se mě bojí.“ Zdravé sebevědomí by se mělo opírat o etiku, morálku, šířeji pojaté hodnoty. Zdravě sebevědomý člověk může být i vyloženě skromný. Zpravidla oceňuje lidi ve svém okolí a přispívá k jejich vyššímu sebehodnocení. Opakem je sebevědomí založené na moci, na snižování sebevědomí blízkých lidí, se skromností se vylučující.

Co však určuje, z čeho lidé své sebevědomí odvodí? Jennifer Crockerová s Lorou Parkovou (2004) hovoří o důležitosti snahy, podle nich lidé opírají své sebevědomí o úspěchy a ocenění v oblastech, do nichž investují úsilí. Naopak oblasti, v nichž se jedinec o úspěch nesnaží, zůstávají emočně neutrální a jako takové nemají na sebevědomí vliv. Například šachového velmistra (trávícího dlouhé hodiny denně nad šachovnicí) může zdrtit porážka od mistra světa, aniž by mu jakkoli vadilo, že neovládá žádný cizí jazyk a neumí vařit (patrně to nikdy nezkusil). Zatímco tedy neúspěch v subjektivně nedůležité oblasti nemá na jedince prakticky žádný vliv, nezdar v oblasti vysoce ceněné může vážně ohrozit jeho sebevědomí a následně psychické i fyzické zdraví. Rozložení schopností tedy pravděpodobně ovlivňuje míru celkového sebeocenění úměrně tomu, jak je která oblast pro daného jedince důležitá, nakolik si jí cení. Sebevědomí společensky neobratného osaměle žijícího vědce (vynikajícího badatele) bude pravděpodobně záviset na tom, zda jsou pro něj blízké vztahy s lidmi důležité, zda se o jejich navázání snaží a kolik úsilí věnuje jejich udržení.

Malebnou ilustrací skutečnosti, že sebevědomí lze odvozovat skutečně od čehokoli, může být onen pán z filmu Knoflíkáři, který zakládal své sebevědomí na tom, že dokáže „plivnout přesně na osmičku“. Svým způsobem se není co divit: nikdo jiný na světě by to totiž nedokázal. Manželka tohoto pána si mimochodem zvyšovala své sebevědomí shazováním svého muže. Věta „Neživíš, tak nepřepínej!“ budiž toho ilustrací.

Domnívám se, že důležitější otázkou než zda zvyšovat sebevědomí občanů je otázka způsobu tohoto zvyšování. Rozvíjeny by měly být prosociální praktiky, omezovány způsoby vysloveně nebezpečné: povyšování nad ostatní, „shazování“ druhých a tak podobně.

Sebevědomí se jeví jako velice důležité pro pohodu, spokojenost a potažmo i zdraví lidí. A ukazuje se i jeho důležitost pro celou společnost. Představme si například, jak by se mohla celá naše společnost ozdravit, kdyby vrcholní politici občas zapochybovali o své dokonalosti, nebo kdyby si mocí nad námi neléčili své komplexy méněcennosti.