Na tváři lehký smích

Nad článkem Pavly Koucké o sebevědomí (v tomto čísle na s. 380) mne napadla řada pozoruhodných a objevných myšlenek, určitě by vás zajímaly, ale radši nic neřeknu. Nemám dost sebevědomí, abych své moudré nápady vystavil veřejné kritice.

A už máme problém. Je nechuť vystavit se kritice znakem nízkého, anebo vysokého sebevědomí? Jsem-li si něčím jist, nepotřebuji kritiku. Nejsem-li si něčím jist, raději si to nechám pro sebe: kritika by zbytečně ohrozila mé sebevědomí. Mimochodem, poslední věta předpokládá, že o svém sebevědomí vůbec vím. Vím?

Napadá mne, že bohulibější než sebevědomí je vědomí sebe. Myslím tím sebereflexi. Vážím si psychologických výzkumů, dokonce i těch, které se opírají o dotazníky. Avšak čím více v takových výzkumech jde o niternou povahu lidské duše, tím méně se dovíme o sobě. Přesněji řečeno, dovíme se cokoliv, včetně věcí protichůdných, jak je trochu vidět i z citovaného článku Pavly Koucké. Zvlášť je třeba být opatrný (i to je vidět) tam, kde se ukrývá jakýsi kruh: ve snaze poznat tu či onu lidskou vlastnost se ptáme lidí, zda ji mají, k čemuž jim předem vždy musíme říct, jak ji poznají. Řekl bych, že tradiční psychologie pomáhá lidské sebereflexi jen nepřímo, například tím, že jí svým tříděním lidských duší nabízí pojmy a témata.

Za vším lidským je jedno neodmyslitelné: bytostný zájem člověka o jeho vlastní zdravé bytí, kde „zdravím“ míním něco velmi obecného, a přitom individuálního. Vážíme si sebe a chceme, aby si nás vážili i druzí a v tomto dvojím vážení aby byla rovnováha. V tom smyslu mluvíme o zdravém sebevědomí a (přidávám) zdravém vědomí sebe. Kdo je si zdravě vědom sebe, umí zkrotit i své sebesilnější sebevědomí tím, že je umně skryje (což je jedna z mála rozumných přetvářek).

Nezapomeňme však na ony ledva zmíněné druhé. Hrají totiž v tom všem velkou roli, možná roli klíčovou. Jsou nejen mými diváky, jsou též mým zrcadlem, a skrze ně i spolutvůrcem mne samotného, mých vlastností. Jsou magickým zrcadlem, do něhož hledím jako ta královna v pohádce a mlčky se táži: Jaký jsem? Kdo jsem? K sebereflexi patří i tato zpětná reflexe skrze druhé.

Napadá mne, že bohulibější než sebereflexe je sebeironie. Ta totiž sebereflexi obsahuje – a ještě něco navíc: humor. Sebeironii totiž najdeme vždy a jen právě tam, kde se kříží sebereflexe se smyslem pro humor. Smysl pro humor – toť vlastnost vpravdě vzácná! Mám ovšem na mysli jemný, citlivý, inteligentní a vynalézavý humor a nikoliv prázdně bujaré rozjaření u piva. Jiskra v očích a cukání koutků úst jsou mi milejší než hlučný řehot.

Smysl pro humor má dvě verze, tvořivou a vnímavou. Někoho vtip napadne, jiný jej ocení. ¹⁾ Druhý vypukne smíchem, zatímco prvý se snaží nesmát, nehodí se to. A opět máme problém. Byl by smích nad vlastním vtipem znakem nízkého, anebo vysokého sebevědomí? Pochybuji-li o své schopnosti být vtipný, mohl bych se smát z radosti, že se mi konečně nějaký vtip povedl. Mám-li naopak pocit, že dokáži vždy výborně vtipkovat, proč bych se nezasmál svému povedenému vtipu?

Podobně jako humor má i sebeironie dvojí podobu: mohu žertovat na svůj vlastní účet a mohu se smát, když na můj účet žertují jiní. V druhém případě by to ovšem neměl být smích obranný, hraný a přehnaný, zakrývající dotčení. Rozdíl se přece pozná.

Vzpomínám, jak jsme před lety pořádali první konkurz na postdoka v našem Centru. Sestavil jsem tehdy seznam několika hlavních vlastností, které bychom se měli snažit u uchazečů odhalit. Mezi celkem pochopitelné požadavky (jako je například hloubka a šíře odborných zájmů, schopnost nadhledu, otevřenost k názorům druhých) jsem připojil i smysl pro humor. Soudil jsem (a soudím stále), že je to lepší příznak inteligence než kdejaký IQ test, lepší vybavení pro učenou debatu než sečtělost či výřečnost a že je to i nejlepší záruka sebevědomého zdraví.

Smysl pro humor se nedá nacvičit ani předstírat (a proto nevadí, že si to tady budoucí uchazeči přečtou). Jak jej však seriózně zkoumat? Otázkou „Máte smysl pro humor?“ asi ne. Leda že by odpověď byla vtipnější, než si já sám dovedu představit.