Co se stalo s českou biologií před 50 lety?

Můj článek, který byl otištěn v říjnovém čísle minulého ročníku (viz Vesmír 83, 593, 2004/10), vyvolal diskusi o E. Rádlovi. Asi proto, že Rádlovo výročí bylo připomenuto v podtitulu a snad i jeho obrázek upoutal pozornost. Již ve 12. čísle minulého ročníku upozornil I. Hrdý na to, že Rádl byl také entomolog, a otázal se, proč se místo „reálné“ vědě věnoval filozofii. Ve 2. čísle tohoto ročníku upozorňuje P. Eliáš na potřebu nového zhodnocení Rádlova díla, zejména jeho stanoviska k darwinizmu. A ve 4. čísle tohoto ročníku se přihlásili J. Janko a S. Štrbáňová jako historici vědy s poznámkami k mému „líčení vývoje naší biologie 19. století a Rádlova přínosu“. Rádlovi vytýkají „scestné úvahy o vědě Purkyňově a Masarykově“, mně pak povrchnost závěrů, omyly a dezinterpretace. Přitom diskutují jen k tomu, co je ve 3. odstavci, resp. k tomu, co tam není.

Vzhledem k tomu, že mi o biologii století 19. nešlo a že nejsem historik, netíží mne otázka, zda biologie a věda vůbec byla tehdy česká. (Sám jsem poukázal výslovně na to, že šlo o jazyk a o národ.) V diskutovaném oboru není též důležité, co bylo české a co „böhmisch“; spíše se rozlišuje, kdo byl Rakušan a kdo Němec. Johann Gregor Mendel (opravdu světoznámý oproti Rochlederovi a Sachsovi) je pro každého na světě augustinián a Brňák. Sem tam někdo ví, že se narodil ve Slezsku; že v Heizendorfu, to už méně. Američané jej zmiňují jako „moravského (československého) biologa“! S autory diskutovaného příspěvku se patrně shodneme, že Rádl byl oproti zmíněným obrozencům také postavou v Evropě známou a významnou. Též u nás. J. Janko a S. Štrbáňová (jako historici vědy) nicméně „nerozumějí mé závěrečné úvaze o českých biolozích, kteří na něj navazovali počátkem 20. století“ a ptají se, zda takoví byli. Inu byli. Mezi následovníky a žáky biology patřili Bělehrádek i Bohumil Sekla, o nichž jsem psal; dále i Bohumil Krajník a Bohuslav Bouček, farmakolog. V čem návaznost českých biologů na Rádla spočívala, rozebral jsem dostatečně v citované knížce i jinde. A kdo jsou filozofičtí následovníci Rádlovi, není obtížné zjistit. Ale i z tohoto hlediska bych rád doplnil tento souhrn několika odkazy.

Bělehrádkovi šlo při koncepci teoretické biologie o pojem celku a formulaci celostní biologie v návaznosti na vědecké a filozofické předchůdce i současníky. Zdůraznil, že u skladebných celků – oproti sumačním – jde o jejich „nadsoučtovost“ a o vztah celku k času. Odklon od výlučné rozbornosti byl Rádlem zmíněn a Bělehrádkem popsán s odvoláním na H. Höffdinga a J. Krále. Ve Francii to byl v 19. století Emil Durkheim, který psal o celostním myšlení, v Německu Othmar Spann („univerzalizmus“ s popřením výlučné příčinnosti), a posléze i W. Burkamp (příčina a smysl se nevylučují). V Anglii S. Alexader a ovšem Alfred North Whitehead. Ze světových fyziků té doby to byli Ernst Mach, ¹⁾ s nímž nesouhlasil Max Planck, ale jejž popřel Albert Einstein (1905) potvrzením souvislosti mezi časem a prostorem. Toto čtyřrozměrné kontinuum (čtyřrozměrnost světa) vyzvedl už v 19. století Hermann Minkowski, spoluzakladatel speciální teorie relativity. O tyto a další autory (jako byli R. Ardigo, G. H. Lewes, C. L. Morgan, W. Köhler a W. Wund) se opíral J. Bělehrádek ve svém díle o celostní biologii a všichni jsou též diskutováni ve stejné souvislosti s Rádlem. Jaké důsledky ze svého konceptu biologie odvodil Bělehrádek pro myšlení i praxi, zejména v medicíně (ale i jinde), bylo shrnuto několikrát.

Je pochopitelné, že toto pojetí biologie bylo v padesátých letech minulého století (přesně řečeno po roce 1948) v českých zemích a na Slovensku, jakož i v zemích „východního bloku“, nejen nepřijatelné, nýbrž nepřípustné. Otázka byla vzhledem k vyspělosti myšlení našich přírodovědců vysloveně česká – ostatní svět to nezajímalo, tam už se biologie ubírala jiným směrem, protože geny nebyly popřeny! Filozoficko-historicky je to zajímavé, protože vývoj myšlení šel od synopse přírody k izolovaným celkům, vycházíme-li od primitivů a starověku. Nejdřív bylo „veškerenstvo“ – např. obloha; teprve pak přišly „jednotlivosti“ – celky, např. hvězdy. A jak postupovala „rozbornost“, analytičnost, rozvíjela se i „ničivost“. Nevím, jak dalece je to v historii sociologie rozebráno, ale nepatří to již do našeho uvažování. Nicméně Bělehrádek to věděl – a před ním Rádl.

Vraťme se však k závěru J. Janků a S. Štrbáňové: Víme už, že existují Rádlovi následovníci. Jde ještě o přístup k věci; hodnocení a způsob myšlení. Autoři píší: „Historikovi vědy jde o zhodnocení reálného vývoje, ne o jakousi rekonstrukci či dekonstrukci ex post“, ke které jsem se uchýlil. Co je to ,reálný vývoj‘ a jeho zhodnocení? To je souhrn toho, jak to dopadlo. Nikoli jak tomu skutečně bylo. Formulace je vyjádřením pojetí („školy“), uznávající historii jako jedinou vědu, protože ,pravé vědění je poznání vývoje světa‘! Jenže jak to skutečně bylo, znamená jak to bylo v dané (v našem případě tehdejší) situaci. Protože vše se mění = je jiné v jiné situaci, je termín „reálný vývoj“, na který se autoři odvolávají, konstrukcí, fikcí, invencí. Whitehead, původně matematik, kterého Bělehrádek i Rádl opakovaně citují, pochybuje o adekvátnosti dogmatických tvrzení a ptá se, kde je jejich důkaz. Píše: „Ve skutečnosti neexistuje ani věta, ani slovo, které by měly smysl nezávisle na okolnostech, v nichž jsou proneseny. Výklad filozofického myšlení nemůže být založen na exaktních údajích, tvořících základ speciálních věd.“ A dodává: „Exaktnost je podvod“ (v orig. fake).

Jakkoli to zní paradoxně, je to jen jednoznačná formulace závěrů, ke kterým dospívají moderní přírodovědci-filozofové; a je založena na stejné rozvaze a zaměřena stejně, jako to formuloval Ivan M. Havel v úvodníku březnového čísla Vesmíru: „Při všem respektu k vědeckému poznání soudím, že my, lidé, potřebujeme něco víc než pravdu.“ (Celé to stojí za znovupřečtení.) Jde o poznání fakt i myšlení-hledání smyslu. Whitehead mluví také o idejích. Mají dvě podoby, faktu a hodnoty. Také Rádl hovořil o idejích a udělal si (pro vlastní porozumění tomu, co učil Descartes a Locke) dva obrazy. Ten druhý je často citován:

„Známý loupežník, pocházející z rodiny loupežnické, jde na výpravu a skolí každého, kdo se mu postaví do cesty. Náhle mu z ničeho nic napadne, že loupež je hanba a že by se měl oddat slušné práci. Ostatně snad mu ta myšlenka nepřišla, ale měla přijít. To byla idea.“ (Dopsáno 1942.)

Úplně na závěr tedy otázka pro historiky vědy: Domnívají se, že Božena Němcová, na kterou Rádl „klidně zapomněl“, přinesla české kultuře více svými botanickými příspěvky, nebo svým dílem slovesným (básnickým, vyprávěčským a novinářským)?