Od poruch řeči k narušení komunikační schopnosti

„Logopedie jest soubor nauk, které si všímají všech složek lidské řeči a všemi prostředky pečují o její zdokonalení, zušlechtění, zkrátka o její kulturu,“ napsal před nějakými osmdesáti lety Hubert Synek. ¹⁾ A nezaškodí ani dnes – v době, kdy základním úkolem logopeda je zajistit komunikaci, popřípadě komunikaci alternativní či augmentativní ²⁾ – jestliže se k této až poeticky formulované definici přihlásíme. Logopedie, laicky nazíraná jako pouhá náprava výslovnosti, dozrála od časů Huberta Synka v samostatný interdisciplinární obor, profesi a studijní disciplínu. Takto trojrozměrně ji r. 1991 ve stati Logopédia na prahu tretieho tisícročia charakterizoval prof. PhDr. Viktor Lechta, Ph.D., vedoucí katedry logopedie Pedagogické fakulty UK v Bratislavě. Článek zásadního významu byl – ku škodě věci – otištěn pouze v sešitovém sborníčku Česká logopedie 1991. Nedostatečné šíření tohoto poselství v posledních letech úspěšně kompenzuje nakladatelství Portál, které vydalo překlady jak Lechtových monografií (r. 2002 Symptomatické poruchy řeči u dětí, r. 2005 Koktavost), tak odborných publikací, v nichž V. Lechta figuruje jako vedoucí autorského kolektivu.

Po titulu Diagnostika narušené komunikační schopnosti (2003) vydává Portál v logickém sledu Terapii narušené komunikační schopnosti. Rok 2005 lze považovat pro československou, resp. českou a slovenskou logopedii za jubilejní. Probíhají přípravy důstojného připomenutí nedožitých 100. narozenin Miloše Sováka, který až do závěru osmdesátých let minulého století zásadním způsobem utvářel stav a směřování oboru nazývaného nejprve podle sovětského vzoru defektologie a od poloviny šedesátých let speciální pedagogika. Pravděpodobně menší pozornost bude věnována kulatým výročím spojeným se jménem Sovákova učitele, zakladatele čs. foniatrie prof. Miloslava Seemana. Zemřel před třiceti lety. V roce 1955 – tedy již v době, kdy genetika byla „prodejnou děvkou imperializmu“ – vydal Poruchy dětské řeči. V této publikaci byly mj. v kapitole věnované koktavosti naznačeny směry etiologických výzkumů (např. vlivu biochemických faktorů), na desítky let určené k zapomnění a opuštění.

Viktor Lechta chápe logopedii jako vědní obor interdisciplinárního charakteru, který se zabývá širokou a rozmanitou oblastí narušení komunikační schopnosti. Je příznačné, že všechny odborné práce generované pod Lechtovým vedením (tj. s výjimkou monografií) jsou v titulu označeny jako publikace autorského kolektivu, většinou mezinárodního. Něco takového v českých zemích postrádáme, i když samozřejmě akceptujeme nezbytnost užší specializace např. na narušení vývoje řeči, afáziologii, dysartrii a další (okruhů narušení komunikační schopnosti existuje v moderním pojetí celkem deset).

I téměř čtyřsetstránkový rozsah Terapie narušené komunikační schopnosti byl pro podání terapeutických konceptů všech okruhů omezením. Lechta přiznává, že se z toho důvodu zaměřil pouze na nejfrekventovanější okruhy. Především se chtěl v logopedii přihlásit k emancipačnímu trendu, který logopedickou terapii nepředkládá jako nějakou „kuchařku“ receptů jak se zbavit poruchy. Lechtovou specializací je problematika koktavosti (balbutologie), kterou pokládá za syndrom komplexního narušení orgánů podílejících se na mluvení, jenž se projevuje hlavně nedobrovolným a nekontrolovatelným narušením plynulosti řečového projevu. Doba koktavosti jako pouhé funkční poruchy se zdviženým prstem vůči nesprávným výchovným postupům nešťastných rodičů je pro skutečné odborníky, reflektující nové poznatky, v nenávratnu. Stejně tak dnes hodnotíme pojetí koktavosti jako poruchy řeči dětského věku, s útěšným konstatováním „on z toho vyroste“ (viz Vesmír 77, 187, 1998/4).

Detailního poučení se zájemci domohou v Lechtově monografii Koktavost – komplexní přístup. ³⁾ V publikaci Terapie narušené komunikační schopnosti na stránkách zaměřených výlučně na logopedickou intervenci u vady řeči silně narušující psychiku je Lechta systematický, věcný, a především realistický, nesentimentální, nenabízející těšínská jablíčka. Kdybychom neměli české překlady (pro mladé lidi už bohužel často nezbytné) slovenských logopedických titulů, naši studenti logopedie by se stále učili z knih, kde „poručíme větru, dešti“, poruchu řeči prostě odstraníme. A když ne – inu, jsou zde přece vždycky ještě rodiče, které je tak jednoduché obvinit, že neudělali, co jsme jim nařídili! Je až s podivem, jak tento paternalistický, vrchnostenský způsob jednání s klientem rychle nasávají i studující už v průběhu logopedické praxe.

Lechta se nebojí u chronické koktavosti nabídnout komiksovou formou deset přikázání, v nichž rovněž bez ostychu užívá sloveso koktat, nic netabuizuje. Na druhé straně se odborně nevyhýbá označení balbutik, což je na české straně mnohdy nestravitelné.

Zcela otevřeně je diskutována otázka úspěšnosti terapie koktavosti. Problém spatřuje Lechta v jednotné aplikaci jediného „zaběhnutého“ terapeutického postupu, tkvící svými kořeny jak v pohodlnosti, tak v neinformovanosti logopedů. Co dodat? Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá zdůvodnění. I v logopedii nastupuje éra programů šitých na míru (tailoringu). Bude to chtít více poznávat, shakespearovsky řečeno nepřikládat mast lichotek na českou logopedickou duši. Překlady Lechtových publikací jsou bezesporu dobře započatou cestou i inspirací.