Doporučená četba pro barbary

Krátce předtím, než mě oslovil Ivan Boháček z redakce Vesmíru s žádostí o zamyšlení nad novou knihou E. Droberjara, jsem se v jednom z pražských hostinců zúčastnil neformálního setkání několika historiků působících na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Řeč se stočila mimo jiné i na současnou historickou literární produkci, a to nejen na nové časopisecké studie a odborné monografie, ale také na problematiku jejich hodnocení. Jeden z kolegů v této souvislosti prosazoval názor, že psaní pochvalných recenzí je ztráta času a zbytečné znehodnocování papíru. Po přečtení Věku barbarů jsem si na debatu vzpomněl a na chvíli jsem zaváhal. Nakonec jsem se rozhodl požadovaný komentář napsat i za cenu rizika, že v očích některých kolegů upadnu v nemilost. Droberjarův Věk barbarů se mi totiž líbí.

Zatímco v knize Příběh o Marobudovi a jeho říši se autor soustředil jen na jednu z nejvýznamnějších epizod našich dějin, ve Věku barbarů se zabývá souhrnně celou dlouhou historickou epochou. Z hlediska naší tradiční archeologické periodizace jde o dva chronologické úseky – dobu římskou a dobu stěhování národů. Z hlediska dějinného a v souvislostech evropských však lze dát autorovi za pravdu, že oba archeologicky definované časové úseky byly součástí jednoho velkého a vleklého procesu postupného rozkladu pozdně antického světa a formování nového politického a kulturního obrazu Evropy.

Připomínáme-li formální rozdíly archeologické a historické periodizace, měli bychom v souvislosti s knihou Věk barbarů připomenout specifický pojem protohistorie. V archeologické terminologii se tak nazývá rozhraní mezi prehistorií (k níž neexistují písemné prameny) a plnou dobou historickou. Protohistorie je období, k němuž „písemné prameny jsou již známy, ale hmotné ¹⁾ nadále převažují“ (K. Sklenář). Touží-li čtenář po skutečně komplexním obrazu věku barbarů, potom mu lze doporučit, aby kombinoval Věk barbarů s dalším Droberjarovým dílem – Encyklopedií římské a germánské archeologie v Čechách a na Moravě. ²⁾ V obou knihách zpracoval autor stejně obsáhlé téma – dobu římskou a dobu stěhování národů na našem území. V každé však nabízí jiný úhel pohledu. Zatímco Encyklopedie se soustřeďuje především na archeologické prameny, ve Věku barbarů tvoří hlavní osu „příběhu“ barbarů výpověď pramenů písemných a rovina archeologická je odsunuta až do druhého plánu, do role prostředí, v němž se popisované události odehrávaly a specifickým způsobem odrážely.

Věk barbarů se hlásí do kategorie populárněvědecké literatury. V rámci tohoto širokého proudu však nepochybně patří do odnože literatury nejen mimořádně kvalitní, ale zároveň i značně náročné, nabité informacemi a hojnými odkazy na vědecké teorie či hypotézy podepřené odkazy na obsáhlý soubor výběru písemných pramenů a odborné literatury. Množstvím faktů a citovaných pramenů evokuje Věk barbarů například Turkovy Čechy v raném středověku, ³⁾ knihu naplněnou informacemi až k hranici čitelnosti. Droberjarův Věk barbarů je však o poznání čtivější. Přispívá k tomu nejen častější střídání pohledu historického s pohledem archeologickým, ale také autorovy sympatické občasné „úlety“ mimo oblast přísně populárněvědeckou, např. citát z díla Rainera M. Rilkeho použitý jako motto, Tigridův citát, intimní autorova poetická vize vyvolaná zvláštním osobním zážitkem v blízkosti pohřebiště z doby stěhování národů v Záluží u Čelákovic či závěrečné autorovo vyznání osobního vztahu k studované problematice. Příjemným osvěžením, které navíc dokresluje kolorit doby, jsou časté citáty z děl přímých účastníků pohnutých časů doby římské a doby stěhování národů.

Vyprávěcí osou Věku barbarů je podrobné líčení dějů povýtce politického a vojenského rázu. E. Droberjar začíná markomanskými válkami, „jimiž začal pozvolný úpadek světové římské říše a současně i první velké pohyby národů“. Po stručném vylíčení dějů ve 3. a 4. století (v oddílech s výmluvnými názvy Barbarikum a krize římské říše a Germánie a agónie provincií) pokračuje hunskými nájezdy, které byly v sedmdesátých letech 4. století jedním z nejdůležitějších impulzů počátku vlastní epochy stěhování národů. Dále se zabývá dílčími etapami a epizodami stěhování národů, přičemž zvláštní pozornost věnuje otázce postupu Langobardů, posledních představitelů germánského živlu na našem území před příchodem Slovanů (viz kapitolu Langobardské intermezzo). Pozornost si zasluhuje i závěrečná kapitola Příchod Slovanů, v níž autor polemizuje především s historikem D. Třeštíkem, resp. s jeho teorií příchodu Slovanů na naše území již v prvé třetině 6. století. E. Droberjar se přiklání k názoru dalších českých i zahraničních archeologů (M. Lutovského, D. Jelínkové, I. Pleinerové, K. Godlowského) a v souhlase s nimi datuje první slovanskou vlnu až do druhé poloviny či poslední třetiny 6. stoletía druhou vlnu do první poloviny 7. století. V kapitole V dosahu moci merovejské civilizace, zvláště v oddílu Zrod moci franských králů, podrobně popisuje proces vzniku nového státního útvaru „na troskách římského impéria“.

Kulturněhistoricky či antropologicky smýšlející badatele možná v Droberjarově knize zarazí zjevná převaha politických a vojenských dat. Na druhé straně je třeba zdůraznit, že archeolog je při studiu doby stěhování národů značně limitován charakterem archeologických pramenů. Autor opakovaně připomíná, že převahu archeologických pramenů z doby stěhování národů tvoří hroby a pohřebiště, z jejichž specifické a jednostranné výpovědi lze jen s obtížemi vytvářet komplexní obraz zaniklé kultury.

Věk barbarů lze mimo jiné chápat také jako další příspěvek k diskusi jak při studiu určitého tématu skloubit svébytné diskurzy různých, byť tradičně blízkých vědních disciplín. Nejde jen o to, že archeologické a písemné prameny odrážejí odlišné úrovně zaniklé skutečnosti. Mezioborový přístup klade nemalé požadavky také na otázky terminologické. Odborné termíny, které jsou v souvislostech určité specializace běžné, mohou v jiném oboru působit odlišně. Zmíněná převaha funerálních pramenů vedla autora k nutnosti používat termíny kostrový a žárový pohřeb. V archeologické literatuře to nepůsobí nikterak rušivě, v historicky laděném textu však nabývají věty typu „Naše země se postupně stávaly svědky nově se rozmáhajícího kostrového způsobu ukládání zemřelých do země“ místy až groteskního rázu.

Následující nelichotivou poznámku k ilustracím je třeba připsat na vrub nakladatele: V publikacích opírajících se zvýšenou měrou o archeologické prameny hraje obrazový doprovod vždy mimořádně významnou roli, zcela srovnatelnou s rolí psaného slova. Málokterý nakladatel si však dnes dovolí luxus – soubor ilustrací vytvořených speciálně pro určitou publikaci. Běžně se setkáváme s knihami doprovázenými ilustracemi zcela nesourodými, nezřídka přetiskovanými z prací řady jiných autorů. Je škoda, že renomované nakladatelství Paseka nebylo ochotno investovat do ilustrací tak kvalitního textu, jakým nesporně Věk barbarů je, více energie a více peněz. Propastné rozdíly v kvalitě ilustrací (na jedné straně např. bravurní kresebné rekonstrukce na s. 128 až 129, na druhé straně prosté kresby na s. 74, 75, 181, 182 či neumělá kresbička na s. 77) zbytečně autora poškozují.

I přes dílčí náměty k diskusi nebo možná subjektivně pociťované nedostatky si však Věk barbarů zaslouží vysoké ocenění. Domnívám se, že nejnovější kniha E. Droberjara vrchovatou měrou naplňuje známé rčení o umění ocitnout se ve správný čas na správném místě. Začíná-li autor svůj text slovy „Zřejmě každá doba měla své barbary“, pak velmi výstižně postihuje i charakter naší doby (viz např. výtečný kanadský film Invaze barbarů). Naše doba není (zatím) tak bohatá na kruté, násilné činy, jako byly doba římská a doba stěhování národů. To však neznamená, že bychom se vyrovnávali s menšími společenskými, kulturními a politickými změnami. I nám se doslova před očima rozpadá svět, na který jsme byli po dlouhou dobu zvyklí. Dědictví antické kultury, která navzdory dávnému věku barbarů tvoří základ evropské civilizace až do našich dnů, prochází opět zatěžkávací zkouškou dějin. Po desetiletí pěstovaný racionální pohled na naši nejstarší minulost je opět atakován vzedmutou vlnou živočišné iracionality v podobě bratrstev novodobých Keltů a dalších nesmyslů.

I my se musíme vyrovnávat s narůstající intenzitou společenských pohybů a nikdo z nás si dnes nemůže být jistý, v které části světa se on sám nebo jeho potomci v blízké budoucnosti ocitnou. Poselství Věku barbarů však hovoří jednoznačně – všeho do času, žádný chaos netrvá věčně, rozum to v souboji s hloupostí nemá jednoduché, ale to neznamená, že musí bez boje vyklidit pole. Lidská schopnost obnovit dočasně ztracenou stabilitu je silnější než jakékoliv rozkladné tendence. A přinejmenším pro tyto myšlenky stojí za to Věk barbarů doporučovat, číst a opakovaně se k němu vracet.