Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Živěna půdní dnes

MILAN GRYNDLER a kol.: Mykorhizní symbióza, Academia, Praha 2004, 366 stran, 68 obr. v textu, 32 barevných fotografií, doporučená cena 295 Kč, náklad 1200 výtisků, ISBN 80-200-1240-0; vydání knihy je podporováno grantem GA ČR
 |  14. 4. 2005
 |  Vesmír 84, 236, 2005/4

Dlouhá léta po vydání knihy Václava Mejstříka Mykorrhizní symbiózy (Academia, Praha 1988) vychází publikace Milana Gryndlera 1) a kol., která přináší základní přehled současných poznatků o tomto významném pedologickém fenoménu. Není třeba příliš rozvádět, že od záslužného vydání Mejstříkovy knižní publikace se v oboru mnohé změnilo, a tím odůvodňovat či vyzdvihovat autorský i nakladatelský počin.

Kniha je rozčleněna do dvou částí: Mykorhizní symbióza jako způsob soužití hub a rostlin (půdní prostředí mykorhizních hub, arbuskulární mykorhizní symbióza, orchideoidní mykorhizní symbióza, erikoidní mykorhizní symbióza, arbutoidní mykorhizní symbióza, ektomykorhizní symbióza, ekologie mykorhizní symbiózy, praktický význam mykorhizní symbiózy pro člověka) a Některé metody práce s mykorhizními houbami a rostlinami. Doplněna je slovníčkem méně známých termínů, rejstříkem a seznamem použité literatury.

Žijeme na povrchu planety Země. Povrch souše je pokryt půdou, která je oživena společenstvem obrovského množství nejrůznějších organizmů. Celý soubor půdních organizmů, jejichž jednotlivé skupiny jsou na sobě různě biologicky závislé, se nazývá podle mnichovského biologa R. H. Francého edafon. Náš významný půdoznalec a agrometeorolog V. Novák mu však dal krásný český název živěna půdní. Půdní organizmy se účastní většiny půdních přeměn organické hmoty, jsou účastny při biologickém zvětrávání a přeměnách minerální části půdy. Podmiňují pochody, které probíhají uvnitř jejich těl nebo vně, působením enzymů a nejrůznějších výměšků a exkretů. Především je živěna půdní hlavní příčinou toho, že je půdu nutno chápat jako autonomní přírodně historický útvar, který se svými vlastnostmi výrazně liší od původních matečných substrátů a u kterého lze shledávat četné organizačně propojené vlastnosti vnitřních procesů, jež se podobají vlastnostem živé hmoty.

Nezanedbatelnou část souboru půdních organizmů (mikroedafon) přitom dodnes dostatečně neznáme, natož abychom o nich věděli, jak přesně žijí, jak ovlivňují své okolí a jaký pro nás ve skutečnosti mají význam (viz též Vesmír 83, 684, 2004/12). Je to zneklidňující, neboť na tom, jak půda „pracuje“, závisí bez nadsázky mnoho stránek našeho života.

Podle Lynn Margulisové žijeme a vyvíjíme se pod ochranou „mikrobiální kolébky“. Bez ní by se během několika měsíců zhroutila i atmosféra planety Země, která je sama o sobě také biogenním produktem. Mikroorganizmy jsou v pozemských ekosystémech všudypřítomné. Ani lidský organizmus se bez nich neobejde. Ve střevním traktu každého člověka žije až 1,5 kg bakterií střevní flóry, což funkčně vydá za důležitý lidský orgán. Za neméně důležitý samostatný orgán rostliny vydá svými funkcemi i mykorhizní symbióza (ř. mykes – houba, rhiza – kořen), tj. soužití s houbou. Toto soužití, jehož existence se předpokládá u 95 % druhů cévnatých rostlin, se významně podílí na minerální výživě rostlin, neboť hyfy hub mají schopnosti, které kořenové vlášení postrádá. Dovedou mobilizovat i ty formy živin, které by jinak rostlinám zůstaly nepřístupné. Houba proto často rostlinu zásobuje fosforem, dusíkem, za přísušků i vodou. Rostliny naopak ve většině případů vyživují houbu organickými látkami.

Za autora termínu symbióza a původního definičního vymezení tohoto pojmu bývá považován A. deBary (1879), který tak obecně označoval dlouhodobé těsné soužití dvou různých organizmů pokrývajících široké spektrum vzájemných interakcí, tedy od symbiózy mutualistické (oboustranně prospěšné) po symbiózu parazitickou. Postupem doby začal být termín symbióza chápán a používán v užším významu, pouze jako ekvivalent mutualistické symbiózy. Z této publikace může čtenář zjistit, že se v poslední době začíná opět prosazovat širší chápání termínu symbióza.

Mezi mykorhizní houby náležejí četné druhy hub, na jejichž plodnice chodíme do lesa. Mnohem významnější jsou ale méně nápadné druhy hub, skrývající se pod nejrůznějšími lesními, polními, lučními a jinými kulturami fotosyntetizujících rostlin. Tyto rostliny, zakořeňující v půdě, jsou nejdůležitějšími zdroji výživy člověka – a nejen člověka. Mykorhizní houby, které fotosyntetizující rostliny kolonizují, jsou bezprostředně u zdrojů energie, se kterými rostliny hospodaří, a mohou toto hospodaření významně ovlivňovat. S trochou nadsázky: téměř celá kniha je z různých hledisek popisem různých forem a způsobů tohoto „ovlivňování“.

Kniha je určena přírodovědcům, zemědělcům, lesníkům, ovocnářům, půdoznalcům i studentům těchto oborů. V druhé části obsahuje popisy způsobů kultivace mykorhizních hub i složení některých kultivačních substrátů. Do jisté míry tedy může plnit také úlohu solidní uživatelské příručky. Některé zmiňované metody a návody byly dosud popsány pouze v původní zahraniční literatuře.

Poznámky

1) Dílem M. Gryndlera (Mikrobiologický ústav AV ČR) je konečná textová podoba všech kapitol. Jan Jansa (ETH v Curychu) zpracoval většinu pasáží z molekulární genetiky arbuskulárních mykorhizních hub, Miroslav Vosátka (Botanický ústav AV ČR) přispěl k zpracování textu, který se týká možností praktického využití očkování rostlin mykorhizními houbami, Milan Baláž (Masarykova univerzita v Brně) napsal významné části kapitol o mykorhizní symbióze, jež se vyskytuje pouze u orchidejí, Hana Hršalová (Mikrobiologický ústav AV ČR) je spoluautorkou rozsáhlé metodické části textu.

Ke stažení

RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Zdeněk Vašků

Doc. Ing. Zdeněk Vašků, CSc., (*1944) vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze (dnes Česká zemědělská univerzita v Praze) a geobotaniku na Přírodovědecké fakultě UK. Zabývá se kulturně-technickým inženýrstvím v krajině, klimatologií a půdoznalstvím. Přednáší na Fakultě životního prostředí ČZU v Praze. Napsal knihy Velký pranostikon (1998, 2002), Základní druhy průzkumů pro krajinné inženýrství, využití a ochranu krajiny (2008 a 2012), Umění pojmenovat (2011) a spolu s V. Cílkem a J. Svobodou Velkou knihu o klimatu zemí Koruny české (2003) a Hold slunci, dešti, půdě a pluhu (2014).
Vašků Zdeněk

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné