Kdo spasí naše duše?

Množící se debaty o oprávněnosti či nepřípustnosti umělých zásahů do genetického vybavení člověka – ať už jedince, jeho potomstva či celého druhu – se většinou pohybují, řekl bych, jaksi jen po povrchu rozvlněné hladiny, kde se lze setkat s konkrétními příklady a protipříklady, kde lze být jednou pro, jindy proti, jednou čekat odpověď v laboratoři, jindy řešení v legislativě. Jen zřídka se někdo nadechne a ponoří k samé podstatě problému, kde již jde o něco víc – o sám vztah vědeckého poznání k smyslu lidského bytí, či chcete­li, o vztah vědy a filozofie.

Myslím, že příspěvek Marka Váchy v tomto čísle (s. 168) k takovému hlubšímu zamyšlení vybízí, ať již přímo („je nejvyšší čas na reflexi celé věci“) či nepřímo (v řečnických otázkách). Prvé, co si uvědomíme, je, jak v běžném životě snadno a bez váhání odlišujeme vlastnosti těla, za něž jaksi nemůžeme, od způsobů chování a jednání, které jsou ve sféře našeho vlivu. Moje krevní skupina je jedna věc a můj sklon filozofovat je věc jiná. A tu přicházejí biologové s názorem, že obojí je možná předem a čitelně uloženo v mém genomu! Jak se s tím vyrovnat?

Vácha identifikuje čtyři oblasti, v nichž lze nacházet zdroje vlivu na chování člověka: geny, prostředí, šum a svobodu. Připomíná mi to první tři „mohoucnosti“ přírody (kauzalitu, náhodu, svobodnou vůli), které jsem zde již jednou rozlišil. ¹⁾ Na geny a prostředí hledíme jako na součást kauzální sítě (i když obojí v odlišných doménách diskurzu), šum (dokud o něm nevíme víc) považujeme za „čistě“ náhodný a svobodu pociťujeme v rozhodování, zda něco konat či nekonat. Mnozí by rádi svobodu redukovali na kauzalitu nebo náhodu, zapomínajíce na rozdíl mezi vinou a nevinou. Vácha z toho všeho považuje za předmět filozofie pouze svobodu, ostatní oblasti přenechává vědě; já zase myslím, že tématem filozofie se stávají všechny zmíněné oblasti, jakmile je začneme promýšlet.

A ihned se ocitáme hluboko pod hladinou. V nedávné úvaze „Závidění filozofii“ ²⁾ vytýká americký filozof Richard Rorty některým současným biologům a kognitivním vědcům, že si myslí, že „jejich mimořádná přísnost je kvalifikuje k přivlastnění úlohy, která dosud náležela filozofům a jiným humanitním badatelům – totiž být kritikem kulturnosti, morálním rádcem, strážcem racionality a prorokem nové utopie“. Rorty nepopírá, že vědci možná již brzy odhalí, které geny jsou odpovědny za který typ našeho chování a které nás přitom odlišují jednoho od druhého, nic z toho však dle něj neposkytne návod, o jakého člověka či o jaký lidský druh máme usilovat. Nic z toho nepovede k nějaké normativní „teorii lidské povahy“.

Citoval jsem Rortyho, který je naším současníkem, ale o stejných věcech podobně a obratněji psal již před šedesáti lety český (přesněji moravský) myslitel Josef Šafařík. ³⁾ Protože „vědec myslí ve světě, ve kterém nežije“ (na rozdíl například od umělce) a protože je „jednou z hlavních zásad vědeckého hledání pravdy vystříhat se všeho, čím žijeme, a svěřit se jen tomu, čím myslíme a pozorujeme, ba dnes už jen tomu, čím měříme a počítáme“, proto dle Šafaříka věda nemůže člověku poskytnout spásu. Co však je spása? Šafařík píše: „Kdybychom chtěli rozmnožit počet definicí člověka jako tvora odlišného od zvířete, mohli bychom říci, že člověk je tvor potřebný spásy, ať již každý z nás vkládá v toto slovo cokoliv.“ Dobrá, chápejme spásu jako něco, co je možným zdrojem smyslu pro každý okamžik lidského života. S Šafaříkem můžeme konstatovat, že „člověk poučený moderní vědou a vědoucí, že život není než ,rej elektronů‘, než, konglomerát ,fyzikálně-chemických reakcí‘, […] ví, že poznání pravdy a spása jeho duše jsou věci neslučitelné“.

Churavost moderní přírodovědy Šafařík vidí právě v neslučitelnosti pravdy, o niž ona usiluje, s lidským prahnutím po spáse: „Není-li člověk v tomto světě zrůdou, pak pravda a život nemohou jít proti sobě; pak skutečnost je nejen otázkou pravdy, ale i otázkou spásy.“

Při všem respektu k vědeckému poznání soudím, že my, lidé, potřebujeme něco víc než pravdu. Něco, co není sevřeno snahou o výlučně objektivní, obecně platné vědění, a co proto neuhýbá před lidskou individualitou. Zda se to může zrodit z vědy, umění, filozofie, náboženství nebo něčeho dalšího, není už podstatné.

Čekám, že čtenář, který poctivě zasvětil svůj život vědeckému bádání, se bude při čtení trošku ošívat. Tím lépe. Úmyslně jsem se pustil do poněkud provokativního rozjímání nad vztahem vědy a člověka, a to tváří v tvář převratným objevům – v případě, z něhož jsme vyšli, dokonce objevům, které nabízejí člověku možnost programovat nejen své tělo, ale i duši.