Aktuální číslo:

2022/7

Téma měsíce:

Rovnováha

Kdo spasí naše duše?

 |  17. 3. 2005
 |  Vesmír 84, 123, 2005/3

Množící se debaty o oprávněnosti či nepřípustnosti umělých zásahů do genetického vybavení člověka – ať už jedince, jeho potomstva či celého druhu – se většinou pohybují, řekl bych, jaksi jen po povrchu rozvlněné hladiny, kde se lze setkat s konkrétními příklady a protipříklady, kde lze být jednou pro, jindy proti, jednou čekat odpověď v laboratoři, jindy řešení v legislativě. Jen zřídka se někdo nadechne a ponoří k samé podstatě problému, kde již jde o něco víc – o sám vztah vědeckého poznání k smyslu lidského bytí, či chcete­li, o vztah vědy a filozofie.

Myslím, že příspěvek Marka Váchy v tomto čísle (s. 168) k takovému hlubšímu zamyšlení vybízí, ať již přímo („je nejvyšší čas na reflexi celé věci“) či nepřímo (v řečnických otázkách). Prvé, co si uvědomíme, je, jak v běžném životě snadno a bez váhání odlišujeme vlastnosti těla, za něž jaksi nemůžeme, od způsobů chování a jednání, které jsou ve sféře našeho vlivu. Moje krevní skupina je jedna věc a můj sklon filozofovat je věc jiná. A tu přicházejí biologové s názorem, že obojí je možná předem a čitelně uloženo v mém genomu! Jak se s tím vyrovnat?

Vácha identifikuje čtyři oblasti, v nichž lze nacházet zdroje vlivu na chování člověka: geny, prostředí, šum a svobodu. Připomíná mi to první tři „mohoucnosti“ přírody (kauzalitu, náhodu, svobodnou vůli), které jsem zde již jednou rozlišil. 1) Na geny a prostředí hledíme jako na součást kauzální sítě (i když obojí v odlišných doménách diskurzu), šum (dokud o něm nevíme víc) považujeme za „čistě“ náhodný a svobodu pociťujeme v rozhodování, zda něco konat či nekonat. Mnozí by rádi svobodu redukovali na kauzalitu nebo náhodu, zapomínajíce na rozdíl mezi vinou a nevinou. Vácha z toho všeho považuje za předmět filozofie pouze svobodu, ostatní oblasti přenechává vědě; já zase myslím, že tématem filozofie se stávají všechny zmíněné oblasti, jakmile je začneme promýšlet.

A ihned se ocitáme hluboko pod hladinou. V nedávné úvaze „Závidění filozofii“ 2) vytýká americký filozof Richard Rorty některým současným biologům a kognitivním vědcům, že si myslí, že „jejich mimořádná přísnost je kvalifikuje k přivlastnění úlohy, která dosud náležela filozofům a jiným humanitním badatelům – totiž být kritikem kulturnosti, morálním rádcem, strážcem racionality a prorokem nové utopie“. Rorty nepopírá, že vědci možná již brzy odhalí, které geny jsou odpovědny za který typ našeho chování a které nás přitom odlišují jednoho od druhého, nic z toho však dle něj neposkytne návod, o jakého člověka či o jaký lidský druh máme usilovat. Nic z toho nepovede k nějaké normativní „teorii lidské povahy“.

Citoval jsem Rortyho, který je naším současníkem, ale o stejných věcech podobně a obratněji psal již před šedesáti lety český (přesněji moravský) myslitel Josef Šafařík. 3) Protože „vědec myslí ve světě, ve kterém nežije“ (na rozdíl například od umělce) a protože je „jednou z hlavních zásad vědeckého hledání pravdy vystříhat se všeho, čím žijeme, a svěřit se jen tomu, čím myslíme a pozorujeme, ba dnes už jen tomu, čím měříme a počítáme“, proto dle Šafaříka věda nemůže člověku poskytnout spásu. Co však je spása? Šafařík píše: „Kdybychom chtěli rozmnožit počet definicí člověka jako tvora odlišného od zvířete, mohli bychom říci, že člověk je tvor potřebný spásy, ať již každý z nás vkládá v toto slovo cokoliv.“ Dobrá, chápejme spásu jako něco, co je možným zdrojem smyslu pro každý okamžik lidského života. S Šafaříkem můžeme konstatovat, že „člověk poučený moderní vědou a vědoucí, že život není než ,rej elektronů‘, než, konglomerát ,fyzikálně-chemických reakcí‘, […] ví, že poznání pravdy a spása jeho duše jsou věci neslučitelné“.

Churavost moderní přírodovědy Šafařík vidí právě v neslučitelnosti pravdy, o niž ona usiluje, s lidským prahnutím po spáse: „Není-li člověk v tomto světě zrůdou, pak pravda a život nemohou jít proti sobě; pak skutečnost je nejen otázkou pravdy, ale i otázkou spásy.“

Při všem respektu k vědeckému poznání soudím, že my, lidé, potřebujeme něco víc než pravdu. Něco, co není sevřeno snahou o výlučně objektivní, obecně platné vědění, a co proto neuhýbá před lidskou individualitou. Zda se to může zrodit z vědy, umění, filozofie, náboženství nebo něčeho dalšího, není už podstatné.

Čekám, že čtenář, který poctivě zasvětil svůj život vědeckému bádání, se bude při čtení trošku ošívat. Tím lépe. Úmyslně jsem se pustil do poněkud provokativního rozjímání nad vztahem vědy a člověka, a to tváří v tvář převratným objevům – v případě, z něhož jsme vyšli, dokonce objevům, které nabízejí člověku možnost programovat nejen své tělo, ale i duši.

Poznámky

2) R. Rorty: Philosophy-envy, Daedalus, Fall 2004, s. 18–24.
3) J. Šafařík: Sedm listů Melinovi, Atlantis, Brno 1993 (1. vyd. 1948); cituji zde ze s. 9, 13 a 27. (Viz též můj nekrolog na Šafaříka, Vesmír 71, 315, 1992/6.)

Ke stažení

RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Sirovodík chrání spermie mužů

Sirovodík chrání spermie mužů audio

Jaroslav Petr  |  18. 7. 2022
Samci savců včetně mužů si ve varlatech vyrábějí toxický plyn. S jeho pomocí chrání spermie před poškozením v nepříznivých podmínkách.
„Méně jíst a více cvičit!“

„Méně jíst a více cvičit!“ uzamčeno

Adam Obr  |  12. 7. 2022
Tuto radu dostal prakticky každý, kdo se někdy ve svém životě rozhodl zhubnout. Snížit „aspoň o dvě kila“ hmotnost svých tukových zásob...
Spolupráce s Ruskem po 24. únoru 2022

Spolupráce s Ruskem po 24. únoru 2022 uzamčeno

Vladimír Wagner  |  11. 7. 2022
Ruská invaze dopadá i na vědeckou spolupráci, mnohé z mezinárodních projektů byly po invazi zrušeny nebo jsou významně ohroženy. Zmínit lze třeba...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné