O anomáliích a pochybách

Poznámka Jiřího Grygara k anomálnímu zpomalení kosmických sond mne přiměla, abych se k tématu vrátil. John Anderson, který si anomálního zpomalení obou sond v osmdesátých letech povšiml, je velmi opatrný vědec a nesvolal tiskovou konferenci, na níž by oznámil, že se dvě sondy nepohybují podle zákonů fyziky. Dokonce to snad celých deset let nikomu neřekl. Dokud byly sondy blízko Slunce, předpokládal, že pohyb sond ovlivňuje sluneční vítr a záření. A jak jsem v lednovém čísle zmiňoval, další uvažované podezřelé faktory byly únik plynu a nesymetrické tepelné vyzařování ze sond (k vysvětlení anomálního zrychlení by postačilo, kdyby směrem vpřed bylo vyzařováno o pouhých 58 wattů více než směrem ke Slunci). Roky plynuly a anomálie zůstávala nevysvětlena.

Michael Martin Nieto, fyzik z Los Alamos National Laboratory v Novém Mexiku, hledal inspiraci pro svou řeč a zavolal Andersonovi, zda by nevěděl o něčem zajímavém. Když uslyšel o tom, že se obě sondy každý rok zpozdí o nějakých 400 km (!)¹⁾ , málem spadl ze židle.

Problém se tak stal veřejným. A samozřejmě se vyrojili skeptikové, kteří říkali: „To nemůže být pravda. Máte chybu v programech. Neinterpretujete data správně.“ Prý se tohoto jevu také chytili zastánci konspiračních teorií, kteří v anomálním zrychlení viděli důkaz existence mimozemšťanů.

Anderson věřil v nějaké konvenční vysvětlení a vůbec neměl tendenci cokoli na Newtonově či Einsteinově teorii měnit. Problém spočíval jen v tom, že dosud žádné uspokojivé neobjevil. K Andersonovi se přidala skupina vědců vedená mladým hyperaktivním S. G. Turyshevem z Laboratoře tryskového pohonu (JPL). Věci se daly do pohybu – NASA vypsala roku 1995 grant 247 000 dolarů na nezávislou analýzu, která existenci jevu potvrdila. V roce 2002 vyšla 54stránková hutná analýza anomálie, která zahrnovala „všechny představitelné“ vlivy: kromě těch již jmenovaných např. vliv Kuiperova pásu planetek a také, zda měření není ovlivněno vlivem slapových sil na přesnou polohu antény. Od té doby se dost rozrostl počet prací zabývajících se anomálním zrychlením. Rozrostly se oba ideové tábory, tj. jak ti, kteří jsou přesvědčeni, že se najde konvenční vysvětlení, tak ti, kteří věří v „novou fyziku“.

Zdá se, že jediným řešením – alespoň podle poradní skupiny ESA pro fundamentální fyziku – bude vyslat novou sondu, která bude účelově konstruována na proměření této anomálie. Pro nás netrpělivé je špatnou zvěstí to, že tato sonda nebude připravena dříve než v roce 2015.

Abych se však vrátil k té poznámce J. G. S odvoláním na citát z knihy E. Morina ²⁾ bych řekl, Occamova břitva jako metodický princip ano. Ti, kdo výzkum řídí, ji však bez zaváhání mohou použít jen na úpravu svého vlastního vzhledu. Snadno by se totiž mohlo přihodit, že se stanou brzdou poznání.