Masařky dokládají geologickou minulost Sicílie

Masařky jsou sice etymologicky (slovně) povědomé i širší veřejnosti, jenomže ta za „masařky“ často mylně považuje kovově zelené nebo modré mouchy, které způsobují „červivost“ masa a zdechlin. Tyto mouchy se nazývají bzučivky (viz D. Povolný, Vesmír 80, 623, 2001/11) a masařkám nejsou podobné, i když patří k jejich příbuzným.

Skutečné masařky jsou mouchy nelesklé, na hrudi černobíle pruhované, na zadečku šachovnicovitě kostkované. Tímto zabarvením čelí tyto teplomilné, a zejména světlomilné mouchy přehřátí na slunci. Jejich krev (hemolymfa) proudící tělní dutinou bez cév by se totiž pod tmavými místy přehřála, a proto se vzápětí pod světlými nebo bílými místy zase ochlazuje. Masařky tak „vynalezly“ princip „šachovnicových“ slunečních baterií již před desítkami milionů let. Velké bývají od několika milimetrů téměř do dvou centimetrů.

Jde také o mouchy živorodé, navíc se sklonem k cizopasnictví. To dosáhlo u masařek různé úrovně a vydalo se zřejmě dvěma směry. U malých druhů se vyvíjelo od napadání hnízd mravenců a samotářských včel přes zakládání larviček masařek na odumírající a posléze ještě živé vosy, brouky či sarančata až po aktivní napadání kupříkladu letící včely. Při něm samička bleskově vyklade na včelu několik larev, které se vzápětí mezičlánkovou membránou provrtají do jejího těla, začnou vysávat její hemolymfu, a posléze včelu během dvou tří dnů usmrtí tím, že rozežerou její hrudní svalstvo. Tak si počíná například drobná masařka Senotainia tricuspis, která zejména ve Středomoří může masově hubit včelí létavky. Toto posléze specializované cizopasnictví se u samiček projevuje tím, že mají ostré kladélko, které jim umožňuje vbodnout do napadeného hmyzu miniaturní larvu.

U velkých druhů (dosahujících velikosti 1–2 cm) samičky kladou živé larvy na zdechliny, avšak teprve po dosti pokročilém rozvoji larev bzučivek („červů“) v mrtvém těle. Larvy masařek jsou predátoři, to znamená, že se nejprve vrhnou na larvy bzučivek a začnou je ničit. Tato skutečnost má v kriminalistice velký význam pro odhad stáří nepohřbených mrtvol (viz D. Povolný, Vesmír 57, 205, 1978/7). Etologicky pokročilejší druhy masařek vykládají dravé larvy v blízkosti hostitele nebo přímo na jeho tělo, do něhož larvy aktivně vnikají tělními otvory (pohlavními u dešťovek, nebo dýchacími např. u hmyzu) a později hostitele zničí. Záhadou zůstává, jak kladoucí samička masařky pozná podle výhrabku, že je pod ním žížala sice ještě živá, ale už stará, která má ochablé svěrače pohlavních vývodů (do mladších žížal larva nepronikne). Mnohem jasnější je, podle čeho si larvy vybírají housenky bekyní, bourovců, lišajů a můr (např. lesních škůdců) – zaměřují se totiž na jedince postižené hmyzí virózou nebo bakteriální infekcí. Je tedy zřejmé, že cizopasné masařky své hostitele druhotně spíše „dorážejí“. ¹⁾ Tento způsob predace a parazitace je u masařek natolik nespecifický, že v případě nouze (například když jsou žížaly za dlouhých such a veder zalezlé hluboko v zemi) jejich kladoucí samičky a larvy jaksi „uhnou“ a spokojí se s fekáliemi nebo jinými hnijícími organickými substráty.

Potravní „strategie“ masařek je tedy neustálená – hovoříme o schizofágii. To však není jediná pozoruhodnost jejich života. Nízká parazitace hostitelů (u dešťovek je to kolem 3–5 %, u hlemýžďů jen o něco více, ale jejich hustota je podstatně nižší) totiž vede k značnému rozptylu larev v terénu, tedy k nízkým populačním hustotám masařek. To znamená, že by setkání pohlaví po vylíhnutí bylo více méně náhodné, což by ohrožovalo rozmnožování. Proto se u masařek vyvinula rozmnožovací strategie, již označujeme jako hiltoping (páření na vrcholech kopců).

Samečkové na prominentních vrcholech

Za teplých a slunných dnů (od poloviny dubna do září) samečci využívají vzestupné slapy vzduchu, které je spolehlivě vynesou na prominentní vrcholy osamocených kopců či některá místa na jižních svazích hřebenů (viz obrázek), do korun stromů nebo na dominantní stavby. Tam se hromadně koncentrují (může jít o stovky až tisíce jedinců) a usedají na vyhřáté předměty, jako jsou skalky a kameny, suché dřevo, kmeny stromů a okrajové větve keřů nebo suchá stébla a stonky. Z těch vyrážejí k ritualizovaným vzdušným půtkám se sousedy a hájí při tom svá miniteritoria, z nichž „obhlížejí“ nejbližší okolí, dalo by se říci, že „očumují“. Přitom to ani zdaleka není samoúčelné: Vylíhlí samečci nemají ještě vyzrálé gonády, takže jsou neplodní. Teprve během hiltopingu jejich spermie „ožijí“ – v důsledku pobytu na slunci (vlivem ultrafialového záření), silně ohřátých předmětů (zdrojů infračerveného záření) a konečně neustálých tělních dotyků se soupeřícími sousedy, které samečky zřejmě vydražďují. Tak se za tři čtyři dny z „mléčných“ zelenáčů stávají demonstrativně imponující dominantní „matadoři“. Ti čekají jen na svoji příležitost: Po poledni jsou totiž slapy vzduchu vynášeny na terénní vyvýšeniny také podstatně těžší neoplodněné samičky nabité rozvinutými vaječníky a jejich zásobami, zejména tzv. tukovým tělesem. Jakmile dospějí na úroveň hiltopingových samčích shluků, vrhají se na ně nejpřipravenější samečci, zmocní se jich a spojeni s nimi poodlétnou do nerušených míst – např. do spleti větví – kde pak oplodnění trvá dlouhé hodiny.

Hiltoping masařky přímo předurčuje jako modelovou hmyzí skupinu pro řešení řady praktických otázek. Jednou z nich je faunistika a taxonomie, protože v jejich vrcholových shlucích lze objevit jinak velmi řídké, v méně prozkoumaných oblastech dosud neznámé druhy. Další je jejich využití pro hodnocení ekologické vyváženosti krajiny a jejích změn jak pozitivních, tak negativních, řešení některých otázek hmyzích zvyků, fyziologie rozmnožování atd.

První tři z těchto tematických okruhů při nutné a náročné terénní práci jaksi splývají. Po letitých zkušenostech v oboru se mi před lety (za složitých okolností) konečně podařilo zakotvit na Sicílii. Krom toho, co jsem už zmínil, mě Sicílie lákala jako ostrov, tedy pravděpodobný „hostitel“ endemitů, a hlavně jako místo s dosud neprozkoumanou masařčí faunou a jejími sociálními i jinými projevy.

Vrcholy kolem Palerma

Po četných peripetiích a prvních šocích po příletu do Palerma včetně nejistoty, kde a jak se v terénu usadím, mě potkalo štěstí, které jsem nutně potřeboval. Byl jsem ubytován v kamenném horském domku, jakémsi sicilském víkendovém sídle nad osadou Altavilla Milicia a zálivem sousedícím s přístavní zátokou Palerma. Ten domek, obklopený malým soukromým arboretem a zahradou, si na příkrém svahu vybudovali moji příznivci – prostý, avšak dobře situovaný zednicko-kamenický mistr, amatérský zahradník, a jeho syn, čerstvý absolvent palermské univerzity, povoláním fytocenolog. Co víc si přát? Hostitelé mě rychle vyvedli z tradičního omylu, že Sicílie je vyprahlým, zdevastovaným a zanedbaným koutem Evropy. A hlavně dík své znalosti terénu vyřešili problém jinak sotva řešitelný: dostat se na kůži masařkám v jejich sicilských hiltopech, zejména v dosud málo narušených a těžce přístupných kopcích pohoří Madonie, Nebrodi, Peloritani a posléze i gigantické Etny. Tam všude jsem se nakonec – pokud hiltopy sousedily s horským domkem – začal vydávat (i sám) na mnohahodinové a vyčerpávající túry. Na sicilských hiltopech se chovají masařky stejně jako u nás, jen stanovištní okolnosti jsou zcela jiné. Především je nutné překonat nesčetné kamenné nebo drátěné plůtky pastvin, prodrat se zdánlivě neproniknutelnou zónou trnitých keřů (pověstnou macchií), dosáhnout zóny lesa (většinou korkového dubu, oliv a pistácií) a v ní nebo těsně nad ní konečně stanout na kýženém hiltopu s masařkami. Na bezlesých vápencových útesech jde jen o to vydržet tam v slunečním úpalu beze stopy stínu, v bezútěšném vedru odstupňovaném podle nadmořské výšky (od teplot kolem 35° při pobřeží až do sotva 18° ve výšce kolem 2000 m při horní hranici vegetace na svazích Etny).

Záhy se ukázalo, že největší a velmi statná sicilská masařka je sice příbuzná třem evropským kontinentálním druhům (cizopasníkům dešťovek, na které připadá až 80 % jedinců na středoevropských hiltopech), ale jde o sicilského, dosud nepopsaného endemita. Dostal jméno Sarcophaga panormi (viz obrázek).

Rozptýleně je rozšířen téměř po celém ostrově s výjimkou některých pouštních ploch na jeho jihu, které byly zdevastovány už ve starověku. Mnohaletá práce – občas i riskantní dřina – pak vedla k objevu dalších neznámých a zřejmě endemických druhů.

Za masařkami v masivu Etny

Samostatným problémem je terén gigantické Etny. Nad macchií s dominující až dvoumetrovou kručinkou etnenskou (Genista aetnensis) se rozprostírá zóna listnatého lesa s kaštanovníky (Castanea sativa) a s přehršlí dalších středomořských dřevin, až posléze ve výškách nad 1000 m následují porosty jedinečných sicilských endemitů: běloskvoucí etnenské břízy, a zejména přirozených, až monokulturně homogenních vysokokmenných porostů borovice etnenské. Tyto vegetační stupně jsou protkány nevídanými, různě starými splazy lávy. Na těch lze názorně vidět nástup (sukcesi) endemické vegetace. Takové zážitky lze ovšem stěží popsat.

Pro mě se stalo hlavním a zprvu neřešitelným problémem jak na vulkanicky aktivním obru vrcholy s masařkami hledat. Pátral jsem po nich se svým průvodcem téměř tři sezony. Potíž je v tom, že na úbočích Etny je několik tisíc vyhaslých kráterů, které podle svého stáří zarůstají různě hustou vegetací, ale postrádají to nejdůležitější – nevyčnívají nad okolní terén a nemají vyhraněnou „termiku“, která je pro vznik masařčích shluků nezbytná.

Hledaná místa jsme našli teprve koncem jar v letech 2001 a 2002. Jedním z nich je ostroh vyčnívající nad apokalypticky působící asi 10 let starý splaz lávy, který v úbočí Etny s vyvinutou vegetací prorval hluboké „údolí“ Valle del Bove. Na ostrohu, jenž v nadmořské výšce skoro 1800 m vyčnívá ze zóny kručinky etnenské, se mi podařilo objevit neznámou masařku – Heteronychia volcanoaetnica. Byl to bohužel jediný, morfologicky však velmi nápadný sameček. Uvedení takového unika do literatury je nepříjemné, proto se mi myšlenky na chycení dalšího exempláře potvrzujícího uvedený objev staly na celé roky zlým snem. Pátrání po dalším jedinci tak řídce se vyskytujícího hmyzu připomíná pověstné hledání jehly v kupce sena, přesto jsme ho nakonec (počátkem června 2002) našli.

Tři druhy masařek s červeným hrotem

Další letitý hlavolam se mi podařilo vyřešit v sicilské, převážně příbřežní macchii. V mírném pásu transpalearktického lesa můžeme sledovat popsané předsvatební reje masařky Heteronychia vagans na větvích okrajů lesů nebo na teplých lesostepích s hlohy. Tato masařka – cizopasník hlemýžďů – má karmínově červený hrot zadečku, pod který je zasunut kopulační orgán (viz obrázek). Ve španělském Katalánsku jsem v příbřežní macchii narazil před léty na další dva druhy masařek ve stejné nice – na větvičkách keřovitých a trnitých doubků – a obě s červenými hroty zadečků. V první jsem rozpoznal již popsanou, ale velmi řídce se vyskytující masařku Heteronychia pandellei (obrázek), kterou znal už Ital Rondani v polovině 19. století, zatímco identifikace druhé, zřetelně menší, musela čekat léta. Materiál z příbřežní macchie (zejména kolem Palerma) tuto otázku ještě zkomplikoval. Na vápencových ostrozích, např. nad osmisetmetrovou galerií Monte Catalfano spadající kolmo do moře nad městem Bagheria, jsem ve stejné situaci ²⁾ pozoroval a nasmýkal z trnitých keřovitých doubků, schnoucích stvolů asfodelu (Asphodelus albus) a na okolících ločidla (rod Ferula) samečky další, už třetí masařky s rudým zadečkovým hrotem. Po složitém pátrání ³⁾ mám konečně jasno. Zatímco naši heliofilní „keřovou“ niku vyhledává zmíněná Heteronychia vagans, západní Středomoří ovládá Heteronychia pandellei, dále sem patří původně právě ze Sicílie popsaná ⁴⁾ Heteronychia siciliensis (obrázek), a tamním třetím druhem je téměř pozapomenutá (protože nedostatečně popsaná) Heteronychia consanguinea (obrázek). Tento poslední druh je však východostředomořský a zasahuje až do černomořské oblasti ⁵⁾ .

Co vedlo k diferenciaci druhů?

Na Sicílii se všechny tři druhy setkávají. Jaké mechanizmy vedly k diferenciaci těchto blízkých druhů, zatím jen tušíme. Významnou roli zde zřejmě hrála geografická izolace předka trojice druhů v podstatě jihoevropských od kontinentální Heteronychia vagans, pozdně třetihorní roztětí Středozemního moře na západní (atlantomediteránní) a východní (pontomediteránní) část ⁶⁾ a v tomto rámci posléze speciační procesy podmíněné souhrou okolností (odlišností hostitele, suchým klimatem a dalšími, o kterých nevíme). Leccos mohou objasnit také analýzy DNA. Všechny zmíněné druhy s rudým hrotem zadečku se sice jen v detailech, ale zřetelně liší kromě velikosti (která však může kolísat) různým klenutím rudého devátého zadečkového článku (abdominálního tergitu), rozsahem rudého zbarvení, a zejména detaily v utváření kopulačního orgánu.

Otázky spojené s endemickými projevy sicilských masařek tím zdaleka nekončí, jsou spíše jakýmsi vhledem do této zajímavé, ale těžko vyčerpatelné problematiky.