Šváb na kolečkách

Některé vědecké výrazy mají pohnutý příběh, zvláště ty, které si objevitelé nových jevů, věcí a vlastností vypůjčili z běžného jazyka, ať už živého či neživého. Umělé novotvary se totiž špatně pamatují, a navíc jen zřídka ladí našemu uchu. Slova z přirozeného jazyka se často nabízejí díky nějaké podobnosti, byť jen částečné (hladká funkce, elektronová slupka, atomové jádro, umělý život); původně jsou to tedy spíše metafory, ty se však obvykle vžijí natolik, že později už na jejich metaforickou vtipnost nikdo nepomyslí. A někdy se ve vědě ujmou i termíny, jejichž původní význam s jejich novým užitím nemá vůbec nic společného (podivnost či půvab kvarků, algebraické těleso).

Za zvláštní pozornost stojí případy, kdy je nějaký výraz povýšen ze svého původního významu v některé konkrétní oblasti poznání, aby mohl být užit na podstatně vyšší úrovni obecnosti, v pravém slova smyslu transdisciplinárně – ukázalo se totiž, že se hodí na entity či jevy, které se v různých obměnách a obdobách vyskytují někdy až v překvapivě odlišných oblastech, vždy však je na nich něco podstatného společné. Jsou to slova magická, protože tvůrčí: samo jejich použití má heuristickou hodnotu, stimuluje nové myšlení a (přinejmenším) umožňuje přenosy poznatků z jednoho oboru do jiného. Všichni víme, jak se kybernetice a teorii systémů v polovině minulého století úspěšně podařilo takto povýšit a prosadit výrazy zpětná vazba, informace, řízení, systém, sebereprodukce, komplexita.

Název multimediálního festivalu a odborné konference Ars Electronica 2005 v rakouském Linci zněl: „Hybrid – život v paradoxu“. Hybrid – hle další slovo, které si zaslouží být zařazeno mezi uvedená zaklínadla. Od běžného významu kříženec se odvíjejí další, přenesená užití (hybridní počítač, hybridní pohon, hybridní hornina, hybridní slovo). V novém, transdisciplinárním významu je pak hybridní cokoliv, co se skládá ze dvou nebo více charakterem zcela odlišných či různorodých částí, které však dohromady tvoří jediný celek (ať už fyzický, funkční či významový), v němž si každá část ponechává svou původní povahu nebo podobu. Je-li pro metafory příznačné jisté napětí mezi shodou a rozdílem, tušíme u hybridů také napětí, jen v něčem poněkud jiném: mezi pozoruhodnou integritou celku a nesourodostí komponent. Život v paradoxu.

Hybridní objekty, jevy a procesy, jakož i samy pojmy hybridity a hybridizace se v Linci vyskytovaly v různých obměnách: multimediální umění a propojení umění s pokročilou technologií (videoart, počítačové umění), spojení člověka se strojem (od protéz a implantátů přes exoskeletony až po kyborgy a humanoidní roboty), prolínání jazyků (pidžinizace a kreolizace) a mísení kultur, náboženství a ideologií (synkretizmus). Grafickým symbolem festivalu byl hybrid šelmočlověk, vyňatý ze série uměleckých fotomontáží Davida Lee, na níž je v dvanácti krocích předvedena proměna ryby přes šelmy a opice v člověka. ¹⁾

Ono lze spojit leccos s lecčím. Abychom slovo „hybrid“ nezbavili magické síly, je třeba jím šetřit. Dobrá, šetřme je pro případy, kdy spojením toho, co k sobě bytostně nepatří, vzniká něco nového, nečekaného, účinného, půvabného, stimulujícího, záhadného, třeba i problematického. A dále, kdy toto spojení je záměrným dílem člověka, možná blahodárným, možná zpupným. ²⁾ Například zvíře-člověk, člověk-stroj, stroj-zvíře. A pokud člověk, pak dále rozlišujme, zda to, co je v hybridu od člověka, je tělo, nebo vzhled, nebo chování, nebo mysl (či dokonce vědomí).

Kdysi jsem si na tomto místě (pod vlivem Kafkovy Proměny) pohrával s možností lidské mysli v hmyzím těle. ³⁾ Ukázal se nám tehdy specifický problém – nesoulad mezi tělem a myslí může mít fatální následky. Obecně je to problém rozhraní; ten se zřejmě, v různých variantách, může vynořit u všech zmíněných verzí hybridity.

Právě před rokem jsem zase uvažoval, co z člověka bychom chtěli zachovat u (ideálního) kognitivního robota. ⁴⁾ Nesoulad mezi tělem a myslí se přenesl do konfliktu mezi světem robota a světem člověka.

Třetí z výše zmíněných kombinací, totiž stroj-zvíře, by se k úvahám o hybriditě mohla zdát nejschůdnější: netřeba se trápit rozmary lidské duše. A tu se mi vybavuje konkrétní příklad, opět z Lince. Ve vestibulu hlavního auditoria tam zmateně popojížděla podivná věc, jakýsi mechanizmus na třech kolech. Při pohledu zblízka se prozradilo, co to je: na vrcholu mechanizmu byl zavěšen obrovský živý madagaskarský šváb, ⁵⁾ který svýma šesti nohama snaživě a neúnavně otáčel pingpongovým míčkem pod svým břichem. Pohyby míčku byly mnohonásobně zesíleny a důmyslně transformovány do pohybu tří kol podvozku. ⁶⁾ Ukázkový hybrid: šváb na kolečkách.

Překonejme mírné zhnusení (které k hybridům patří, jak víme) a vezměme to vážně. Zda náš švábohyb považovat za technický artefakt či umělecké dílo ponechávám stranou (v Linci se to schválně příliš nerozlišovalo – hranice je, jak známo, čím dál tím neurčitější); jako vědecký experiment to zřejmě nepřináší nic objevného, tím méně užitečného. Avšak přece: představme si, že po letech zmateného pojíždění z místa na místo se náš krmený a elektricky napájený hybrid postupně naučí navigovat ve složitém prostředí, vyhýbat se velkým překážkám, vyhledávat místa, kde se dobíjejí baterie, utíkat před světlem, slézat se na pivo. Naučit se lze mnohé, což platí i pro stroje. Svět, ⁷⁾ ve kterém by tento hybrid začal žít a na který by si časem navykl, by však nebyl ani svět švába, ani svět člověka, ani prostá směs obojího – byl by to nový, hybridní, hybridně zjednaný svět.