Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Rudá žeň

 |  8. 12. 2005
 |  Vesmír 84, 753, 2005/12

Málokdo měl v průběhu velké části 20. století tak výrazný vliv na utváření biologie v Sovětském svazu a později i v dalších zemích socialistického bloku jako Trofim Děnisovič Lysenko (1898–1976) a jeho ideoví spřízněnci, zejména autorka teorie živé hmoty Olga Borisovna Lepešinská (1871–1963). Přesto se zřídka setkáváme s historickými pracemi, které by se věnovaly tomuto tématu, a vážnější zájemce zůstává v Čechách odkázán jen na články, jaké napsali např. A. Markoš (Vesmír 77, 686, 1998/12) či J. Flegr (Vesmír 78, 16, 1999/1). Vydáváním knih, jako je Rudá biologie ruského molekulárního genetika V. N. Soyfera, tak alespoň částečně splácíme dluh, jenž obecně pociťujeme ve vztahu k recepci vlastních dějin spjatých s komunistickou ideologií. V. Soyfer se ve svém líčení dějin sovětské vědy opírá především o vlastní zkušenost, o vzpomínky vědců a bývalých kolegů, s nimiž se setkával v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let, a o studium dobových dokumentů v podobě publikovaných článků, knih a sborníků z vědeckých konferencí. Lze jen stěží odhadnout, nakolik by se takto vykreslený obraz proměnil, kdyby měl autor přístup k obsahu sovětských archivů z dané doby. Nejen díky tomu, ale i na základě stylu (často značně ironického), jímž je kniha napsána, tak jde – spíš než o odbornou studii – o kvalitní literaturu faktu, přinášející cenné svědectví o vědě a vědcích v podmínkách totalitního státu.

Zatímco postavu a osudy samotného T. D. Lysenka Soyfer vykresluje ve své knize Lysenko and Tragedy of Soviet Science (1994), která na překlad do češtiny teprve čeká, v Rudé biologii svou pozornost soustředí na skupinu lysenkovců, kteří se začali prosazovat v sovětské vědě během třicátých let 20. století a vrchol své kariéry zažili koncem let čtyřicátých. Jejich pád byl pak stejně rychlý jako vzestup a přišel jen krátce po Stalinově smrti roku 1953. Ústřední roli zde sehrála O. B. Lepešinská, jejíž vědecká dráha je osou i rámem celé knihy. Všechny ostatní postavy jsou jen epizodní, byť jejich hvězda ve své době zářila sebevíc, jako tomu bylo v případě mikrobiologa G. N. Bošjana, a vystupují především ve vztahu k dílu a k osobě Lepešinské. Právě u ní se nejnázorněji ukazují možnosti proplétání vědy a politiky, jež by snad, při značné míře zjednodušení, bylo možné přisoudit manipulativní a institucionální povaze obou oblastí lidského jednání. Soyferova kniha jedinečným způsobem popisuje pracovní postupy a způsoby argumentace, jež Lepešinská užívala, a ilustruje tak svérázný způsob fungování vědeckých textů a tvrzení v ideologickém kontextu. (Nabízí se zde srovnání, jakým způsobem v dnešní době zacházejí s vědeckými texty např. Svědkové Jehovovi či Vesmírní lidé.) Zůstává otázkou, proč si lidé typu O. B. Lepešinské vybrali za oblast svého působení právě vědu. Jednu z možných odpovědí jsme již částečně naznačili, jiná se nám pak nabízí při četbě předposlední kapitoly, věnované mimo jiné i posledním vědeckým pokusům Lepešinské a její dcery. Právě skrze ně prosvítá další stránka vědy, a to její povaha magická. Čtenář se jen stěží brání představě, že obě ženy mohly být v jiné době a za odlišných okolností úspěšnými čarodějnicemi a že rudá bio-logie byla ve 20. století jen jednou z mnoha možných inkarnací černé magie.

Je jen škoda, že se autor až příliš často staví do pozice obránce čistoty vědy, která byla v době stalinizmu pošpiněna, a uchyluje se k slovníku tak typickému pro jeho oponenty, o nichž mluví jako o pavědcích, pseudovědcích a šarlatánech, nastolujících dobu temna a navracejících vědu zpět do „doby středověké scholastiky“. Nakolik však lze pojednávat o věcech absurdních jazykem, jenž by sám netíhl k absurditě? Některá tvrzení v důsledku toho pak nechtěně nabývají rázu slovní grotesky: „Ve stejném roce 1929 bolševici obsadili do vysokého vědeckého postavení dalšího nedouka, nám již známého T. D. Lysenka, který předtím pracoval jako nenápadný agronom ázerbájdžánské pokusné stanice soudruha Ordžonikidzeho ve městě Gandža.“ (s. 58) Jako nejpůsobivější a snad nejhezčí část celé knihy se nám pak jeví kapitola 14 „Dobít ležícího“, kde Soyfer zcela upouští od podobných hodnocení a plně se soustředí na popis jednání jednotlivých lidí v konkrétních situacích (podobný charakter mají i některé poznámky pod čarou).

Pokud bychom však chtěli na knize něco kritizovat, pak by naše výtky směřovaly především k českému nakladateli. Kniha je, mírně řečeno, typograficky velmi nezdařená, a navíc z ní již po velmi krátké době začínají samovolně vypadávat listy. Pomineme-li výskyt drobnějších chyb v textu, stále ještě zůstává několik výraznějších škobrtnutí, např. psaní Weismannova jména s dvěma s. Za takovýchto okolností se nám i doporučená cena jeví jako značně přehnaná. Zároveň nás velmi mrzí, že autoři českého „doslovu“ M. Štorek a P. Paleček jen potvrdili svá slova, že „nechuť zabývat se souborně, kriticky a zároveň srozumitelně dobou temna české vědy se stává dědičnou vlastností českých vědců“ (s. 311), a ve své práci se omezili na pouhý výtah ze sborníku z jediné konference, byť nepochybně významné, konané v Brně roku 1952.

Nesluší se však končit jízlivými poznámkami, tím spíš že ani nevíme, nakolik si je jejich adresáti zaslouží. Vraťme se raději k Soyferovu textu, za nímž tušíme nezodpovězené a jen stěží zodpověditelné obecnější otázky: Proč mnozí tak snadno kolaborovali s vládnoucím režimem? Nakolik bylo jejich jednání nezbytné a vynucené? Co naopak umožňovalo úspěšné vzdorování a statečnost jiných? Na závěr nám tedy dovolte, abychom uvedli alespoň jeden citát ze s. 169–170: Jeden z prvních čtenářů této knihy, Valentin Sergejevič Kirpičnikov, mi vyprávěl, jak tehdy dělil lidi na čestné a nečestné akademik Lev Semjonovič Berg. Pokud se člověk podrobil pod nátlakem a souhlasil s tím, že bude ve vědeckých otázkách vidět černou tam, kde je bílá, protože měl rodinu, děti, nedokončenou práci apod., ale potom nikoho nepronásledoval, tak je to slušný, čestný člověk. Jestliže jiný udělal se svými vědeckými názory totéž, ale našel v tom zalíbení a získával si kapitál politikařením, začínal pronásledovat své bližní a na jejich kostech si budoval kariéru, tak pouze takový člověk měl být pokládán za nečestného.

Ke stažení

RUBRIKA: Nad knihou

O autorech

Karel Kleisner

Jan Havlíček

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné