Je libo pražené saranče?

Otázka příjmu potravy je klíčová pro zachování jakéhokoliv života. S výjimkou dýchání a vyměšování jde o jednu z nejnaléhavějších a také nejčastějších biologických potřeb. Sotva si lze představit, že by nehrála významnou roli i v životě našich předků. Ačkoliv teoreticky dokážeme zkonzumovat široké spektrum potravy, jsme při její volbě značně vybíraví. Je až s podivem, že něco tak základního a blízkého přežití, jako je jídlo, bylo upraveno a přeměněno mocnými silami kultury do té míry, že je většina tradic spojených s konzumací a výběrem potravy na hony vzdálena základním vyživovacím potřebám. Může být odpor, který cítíme k některým druhům potravy, evolučně prospěšnou adaptací?

Hnus je univerzální lidská emoce, signalizovaná specifickým výrazem tváře a ve všech kulturách kodifikovaná v potravních tabu. Souzeno standardy moderní vědy je hnus zjevně iracionální. Lidé, kterým se udělá zle při myšlence na konzumaci odporného předmětu, mohou třeba říci, že je to nezdravé nebo škodlivé. Přitom ale mnozí shledávají hygienicky čistého švába stejně nechutným jako jiného, čerstvě nalezeného v kredenci, a když je čistý šváb ponořen nakrátko do nápoje, odmítají se napít. Stejně tak si nedají ani nápoje uskladněné ve zcela nových nádobkách na moč, což některé nemocniční kuchyně ve Spojených státech používají jako nápaditý způsob jak zabránit krádežím. Lidé by si asi nepochutnali ani na polévce servírované ve zcela novém nočníku nebo zamíchané dosud nepoužitou plácačkou na mouchy. Pečivo připomínající svým tvarem psí exkrement také nepatří mezi vyhlášenou lahůdku. A vlastní sliny, které nejsou odporné, dokud je máte v puse, byste si už dost možná nedali spolu s polévkou, do které jste si předtím plivli.

Většina příslušníků západní kultury nemá žaludek na to, aby jedla žáby, červy, larvy nebo housenky, ačkoliv jde o vysoce výživnou potravu, kterou v minulosti konzumovala řada lidí. Přitom žádná z našich racionalizací nedává smysl. Myslíte si, že hmyz je infikovaný, protože se dotýká výkalů nebo odpadků? Ale mnoho druhů hmyzu je čistotných. Například termiti žerou dřevo, což ovšem vaše pocity při jejich konzumaci nezlepší. Porovnejte je s kuřaty, ztělesněním chutnosti, která na dvorku sezobnou kde co. A že hmyz přenáší nemoci? To ale platí o všech zvířatech bez rozdílu. Prostě udělejte to, co dělají jinde ve světě – uvařte jej. Že má hmyz nekonzumovatelná křídla a nohy? Utrhněte je, stejně jako když loupete a jíte garnáty, nebo si dejte ponravy a larvy. Že hmyz není dobrý? Lidé, kteří jej ochutnali, tvrdí, že ve skutečnosti je možná poněkud fádní, ale jinak docela ujde.

Odporné látky

Hnus je ve své podstatě obava z kontaktu s problematickou substancí. Konzumace je přitom nejbezprostřednější způsob takového kontaktu, a tak jsou s ní spojovány ty nejsilnější pocity. Ucítit takovou skutečně či zdánlivě vadnou látku nebo se jí dotknout může být rovněž nepříjemné, ale pocit hnusu má hlavně odradit lidi od konzumace určitých věcí, nebo – je-li už pozdě – přinutit je k vyplivnutí či vyzvracení. Výraz tváře mluví za vše – pokrčený nos stahující nosní dírky, otevřená ústa a jazyk posunutý dopředu, jako by se snažil vytlačit nepříjemný materiál ven.

Zajímavé je, že pocit hnusu vyvolávají zejména živočichové, ať už celí nebo jejich části, či výměšky těla, především pak viskózní substance, jako je sliz nebo výkaly. Za zvlášť odporné jsou považovány rozkládající se části zvířat napadené drobnými a nebezpečnými mikroorganizmy, plísněmi nebo houbami. Na rozdíl od nich mohou být rostliny a jejich produkty pokládány za nechutné, ale nechutnost se od hnusu liší. Když se lidé vyhýbají rostlinným produktům – řekněme fazolím či brokolici – je to proto, že chutnají hořce nebo pronikavě. Na rozdíl od hnusných zvířecích produktů nejsou pociťovány jako nevýslovně ohavné a znečištěné. Anorganickým a nevýživným materiálům, jako jsou písek, tkanina nebo kůra, se lidé jednoduše vyhýbají bez silných doprovodných pocitů.

Takřka vše, co je s živočichy spojeno, je považováno za hnusné. Ze všech částí všech existujících zvířat jedí lidé jen nepatrné množství, a vše ostatní je nedotknutelné. Mnoho Čechů konzumuje pouze kosterní svalstvo dobytka, kuřat, prasat a některých druhů ryb. Jiné části, jako jsou střeva, mozky, srdce nebo oči, jsou nepřijatelné, a stejně tak jsou vnímány i libovolné části jakéhokoliv zvířete, které není na potravinářském seznamu: psů, koček, veverek, hadů, ještěrek, obojživelníků nebo hmyzu a dalších milionů živočišných druhů.

Strach z nákazy

Předmět odporu jako by kontaminoval vše, čeho se dotkne, bez ohledu na to, o jak krátký kontakt šlo nebo jak neznatelné jsou následky. Intuice stojící za odmítáním nápoje, který byl zamíchán plácačkou na mouchy nebo do nějž byl namočen sterilní šváb, pramení z dojmu, že živočichové za sebou zanechají znečišťující částice, prostým okem neviditelné. Některé předměty, jako je například zmiňovaný nočník, jsou pošpiněny jen proto, že byly navrženy k dotyku s něčím odporným nebo (v případě čokoládového psího hovínka) něco takového připomínají. Zdá se, že se psychologie hnusu řídí dvěma zákony sympatetické magie (voodoo), kterou nalezneme v řadě tradičních kultur – zákonem nakažlivosti (jakmile dojde ke kontaktu, tento kontakt přetrvává) a zákonem podobnosti (podobné produkuje podobné).

Ačkoliv je emoce hnusu univerzální, seznam zvířat nevzbuzujících odpor se od kultury ke kultuře liší, což svědčí o tom, že jde o naučenou záležitost. Jak ví snad každý rodič, děti mladší dvou let si dávají do pusy bez výjimky všechno, a psychoanalytici se vyřádili v interpretaci jejich nedostatku odporu k výkalům. Když takto malým dětem nabídnete různé pokrmy, které dospělí shledávají hnusnými, většina si s chutí dá. Ostatně do věku tří až šesti let děti neodrazuje zápach rozkladu, jedna z charakteristických známek hnusných substancí.

Výzkumy psychologa Paula Rozina uvádějí, že teprve čtyřletí nesnědí čokoládovou imitaci hovínka ani nevypijí džus, ve kterém plave saranče, a jediný významnější rozdíl mezi nimi a dospělými spočívá v tom, že děti jsou méně citlivé vůči pocitu nakažení letmým kontaktem. (Až do osmi let neodmítnou džus, ve kterém bylo krátce namočeno saranče nebo imitace psího hovínka.) A tak se zdá, že zejména první dva až tři roky jsou senzitivní periodou pro učení, která potrava je vhodná. Během těchto prvních let kontrolují bedlivě příjem potravy matky a děti jedí vše, co se jim jíst dovolí. Pak se děti znenadání začnou vyhýbat jídlům, kterým nebyly v průběhu senzitivní periody vystaveny. Tato nechuť může přetrvávat až do dospělosti, ačkoliv dospělí ji občas překonávají z řady důvodů – aby pojedli s ostatními, aby vypadali mužně nebo světácky, když vyhledávají vzrušení, nebo aby se vyhnuli hladovění v případě nedostatku potravy.

Prospěšná adaptace

K čemu pocit hnusu vlastně slouží? Na rozdíl od takového koaly, který jí hlavně eukalyptové listy, a je tudíž zranitelný, když jich začne ubývat, je lidský druh všežravec vybírající si z široké palety potenciálních jídel. Háček je v tom, že mnoho z nich může být jedovatých. Řada ryb, obojživelníků a bezobratlých obsahuje silné neurotoxiny. I maso, které je samo o sobě neškodné, může obsahovat parazity, jako jsou tasemnice, a konzumace zkaženého masa může mít smrtelné následky, protože mikroorganizmy způsobující zahnívání uvolňují toxiny, aby odstrašily mrchožrouty a podržely si maso pro sebe.

Hnus je adaptace, která odrazovala naše předky od konzumování nebezpečného materiálu. Zejména výkaly, mršiny a měkké, vlhké části zvířat jsou domovem zhoubných mikroorganizmů a je třeba je držet mimo tělo. A právě sem zapadá dynamika učení vybírat si stravu v dětství. Jaké části zvířat je bezpečné konzumovat, záleží na místních druzích a endemických chorobách, takže konkrétní chutě nemohou být vrozené. Děti používají svoje starší příbuzné, podobně jako kdysi králové používali ochutnavače: protože pokud něco jedli a žijí, není to jedovaté. Tudíž je již velmi malé dítě vnímavé k tomu, co je jeho rodiče nechají jíst, a když je dost staré na to, aby si obstarávalo jídlo samo, vyhne se všemu ostatnímu. Ve většině kultur se z ekonomického hlediska nevyplatilo chytat drobné tvory, jako je hmyz, protože je to příliš pracné a je snazší ulovit něco většího. A protože je dospělí nekonzumovali, nejedly je ani jejich děti a začaly takové tvory považovat za odporné.

Co se týče našeho pocitu, že hnusné věci jsou především části zvířat nebo zvířecí produkty a že kontaminují všechno, čeho se dotknou, jde o přímou adaptaci na základní fakt, že se mikrobi množí, na rozdíl od rostlinných jedů, kde nebezpečí záleží na dávce. Mnohé jedovaté rostliny chutnají hořce, protože jak rostlina, tak její konzument mají zájem na tom, aby konzumace přestala po prvním ochutnání. Pro mikroorganizmus ale neexistuje žádná bezpečná dávka, protože se množí exponenciálně. Jediný neviditelný a nezaznamenatelný mikrob se může pomnožit a rychle zaplavit jakoukoliv substanci. Jelikož se mikrobi pochopitelně přenášejí především kontaktem, není překvapením, že cokoliv, co se dotkne odpudivé substance, je také navždy odpudivé, i když to vypadá a chutná pořád stejně. Hnus je tak vlastně jakási vrozená intuitivní mikrobiologie.