300 let od smrti Johna Locka (1632–1704)

Pokud zmíněné jubileum vzpomněl Filosofický časopis číslem tematicky věnovaným jen Lockovi (1/2005), je to zřejmě v pořádku. Stať o něm ve Vesmíru nemusí být tak samozřejmá. I v encyklopediích bývá John Locke zmiňován víceméně jen jako filosof a teoretik státu a práva (např. v našem Diderotu). Problémem svého druhu při pokusu o hold mysliteli pak ovšem je, do jaké míry jsou jeho práce známy. Při současné významové inflaci slova „filosofie“ (zejména v „progresivní“ verzi „filozofie“) není automaticky povzbuzujícím doporučením pohybovat se odborně v tomto podezřelém okruhu.

Samozřejmě že byly pro renomé „filosofie“ také jiné časy. Nemusíme chodit až do antiky. Ještě Newton vnímal svou stěžejní úvahu o nebeské mechanice z roku 1687 jako „přírodní filosofii“. Svůj senzační objev světelného spektra charakterizoval také jako „filosofický“. Jako „filosofii“ vnímali své výzkumy třeba zoologové nebo chemici ještě na počátku 19. století. Na druhé straně nejvýznamnější Lockův filosofický předchůdce Descartes byl navíc nejen vynikající matematik nebo teoretik nebeské mechaniky, nýbrž i zdatný anatom. John Locke se už jako dvacetiletý o medicínu zajímal také. Lékařský obor byl Lockovi zřejmě zrovna takovým „hadem z ráje“ jako Tylovi divadlo. Locke později spolupracoval s nejvýznamnějším anglickým lékařem druhé třetiny 17. století Thomasem Sydenhamem (1624–1689). Závažnější pro Lockův život bylo však seznámení s nejvýznamnějším předákem whigů, lordem Ashleyem (pozdějším hrabětem ze Shaftesbury). Osobním lékařem a soukromým tajemníkem tohoto ambiciózního politika se stal jako 35letý (tedy r. 1667).

Locke se začal zajímat o ekonomické problémy. Jeho monetární názory později zaujaly dokonce i Karla Marxe, takže jej několikrát ve svém Kapitálu citoval. Když se pak Shaftesbury stal lordem kancléřem (r. 1672), bylo Lockovi svěřeno místo sekretáře pro církevní záležitosti a pracoval také jako člen Rady pro kolonie. Vzhledem k riskantní situaci v časech prvotní profesionalizace politiky volil Locke dvakrát raději exil. Po tzv. „Slavné“ revoluci (1688–1689) byl opět angažován ve významných funkcích. Zde by mělo být řečeno, že ve své vlasti začal být Locke literárně známý až jako 57letý. Takřka najednou mu tehdy vyšly tři knihy; ty dvě politicky senzitivní ale pouze anonymně. Neanonymním Lockovým dílem byl „filosoficky“ nepřehlédnutelný Esej o lidském chápání. ¹⁾ V něm nejdřív vyvrací hypotézu o vrozenosti idejí (I. kniha). Nato charakterizuje zkušenostní základy veškerého lidského poznání, přičemž uvádí jeho dva prameny: smyslové poznání a vnitřní smysl, tzv. „reflexi“ (II. kniha). Najdeme zde také první novověké systematické zpracování sémantiky (III. kniha). Stěžejní je zřejmě IV. kniha, v níž se dostává empirickému materiálu racionalistické zarámování. Pokud byla „reflexe“ původně jen introspekcí, získává v Lockových úvahách o „rozumu“ novou funkci: umožňuje mu – po jistých rozpacích – dospět až k předpokladu Boha (i když nikoli „biblického“).

Vraťme se ještě do časů Lockova mládí. Roku 1666 se seznámil s Robertem Boylem (1627–1691). Teprve Boylem začalo efektivní zkoumání kvantitativních vztahů u plynů. I „Newtonovy kroužky“ původně objevil Boyle. Locke s Boylem spolupracoval takovým způsobem, že se po jeho smrti dokonce stal vědeckým pořadatelem jeho závěti. Oba se také předtím podíleli na práci Královské společnosti (Royal Society). Locke se stal jejím členem v roce 1668. Byl zvolen do Rady této vědecké společnosti a také do Výboru pro pořádání pokusů (i když v těchto organizačních aktivitách mnoho práce nevykonal). Později se Locke seznámil také s Newtonem, který byl po „Slavné“ revoluci členem Parlamentu za Cambridge; Locke byl tehdy apelačním komisařem. Od roku 1690 si ti dva poměrně často psali. Newton si kupodivu osobně více vážil svých poznatků týkajících se Bible než své klíčové práce o nebeské mechanice. Oběma těmto myslitelům ležela v hlavě otázka možného „božství“ Ježíšova a s tím související „trojiční“ dogma.

Filosofie začala hledat nové cesty teprve od začátku 17. století. Do té doby ještě neexistovala mechanika jako moderní věda. Stále se zdálo, že pohyb „ve své kvalitě“ je nepostižitelný. Až Galileo předznamenal v tomto ohledu příští převratnou epochu. Souběžně byly vytvořeny nové prostředky matematické práce, včetně počátků algebraického vyjádření. Na konci 17. století byla už mechanika přenesena na nebesa a vznikl infinitezimální počet (I. Newton a G. W. Leibniz). Locke chtěl svým pojetím „prvotních“ a „druhotných“ kvalit rozlišit objektivně zjistitelné parametry reality (ty fyzikálně měřitelné) a ty víceméně subjektivní (jako třeba osobní vnímání barev či vůní, anebo bolest). Vyšel z toho, že veškeré poznání má svůj zdroj ve smyslech. Měl své pochybnosti o tom, že by lidem byly nějak vepsány do mysli zásady logiky nebo morálky už před vlastním zrodem. Lidský tvor přichází na svět jako „nepopsaná deska“; tj. bez myšlenek (bez „idejí“). Že člověk má od počátku určité dispozice („powers“), ovšem Locke tvrdil taky. Leibniz mu křivdí, když soudí, že Locke s intelektem nepočítal (je to ono sugestivně opakované „nisi intellectus ipse“). Lockovu koncepci asociativní psychologie převzal ještě behaviorismus (J. B. Watson, 1878–1958). Nové výzkumy už umožňují tvrdit, že ani mozek embrya není jen inertní masou. Pokud ale N. Chomsky pro „generativní gramatiku“ předpokládá konkrétní anatomickou strukturu v mozku, nelze s ním souhlasit. Takovou korelaci neurofyziologie nezjistila. Problematiku „nepopsané desky“ nedávno kriticky ve třech směrech rozvinul Stephen Pinker (The Blank Slate, Viking, 2002).

Svůj proslulý Esej psal Locke natřikrát, vždy znovu od začátku. Teprve v definitivní verzi pro tisk se objevila zcela nově zpracovaná „IV. kniha“, v níž hraje nepřehlédnutelnou roli rozum („reason“). Rozumným měl být nejen člověk, nýbrž též jeho křesťanská víra. Locke v Eseji kritizoval fanatismus a nabádal k toleranci. Stojí za povšimnutí také to, že Leibniz (1646–1716) své nejrozsáhlejší dílo, které ale za jeho života tiskem nevyšlo, věnoval programově analýze Lockova Eseje.

Celá třetina Lockovy literární pozůstalosti se vztahuje k politice (z toho 200 stran přímo k ekonomii). Locke je klasikem občanské snášenlivosti, teorie společenské smlouvy a „liberalismu“. ²⁾ Vzhledem ke státu hlásal právo občana na život, svobodu osobního přesvědčení a právo nabývat vlastnictví. Vše ostatní v Lockových spisech se vztahuje především k teorii poznání, ve zjevné vazbě na náboženské problémy (s příležitostným spisem k výchovně-vzdělávací problematice). Lockovy rozbory některých epištol sv. Pavla mají stránkový rozsah téměř jako zmiňovaný Esej. Locke toužil po koncipování racionálně založené etiky (v duchu Spinozově, který ji prezentoval jako „geometrickým způsobem dokázanou“). Lockův myšlenkový odkaz nesmírně silně oslovil francouzské osvícence, především Voltaira a Montesquieua. Silný vliv měl na zakladatele americké nezávislosti. Klasický esej O svobodě Johna S. Milla byl rovněž inspirován Lockovým odkazem. V poslední době se nejednou ozývají hlasy, že prvním moderním myslitelem nebyl Descartes, nýbrž teprve Locke.