Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Věda a umění

 |  10. 11. 2005
 |  Vesmír 84, 645, 2005/11

Věda, která se současně nestuduje a neoslovuje mladé lidi a nestává se zdrojem pro další inspiraci a neprovokuje cesty nezatížené lpěním na dosaženém, zaměří se posléze na utilitárnost, či se stane prostorem pro zajímavou možná, ale filipiku. To, že věda a výzkum nedílně patří na vysoké školy, je zřejmé nejen tak, že se ohlédneme po vyspělých zemích, ale především tím, že se věda – do vysokých škol integrovaná – sama chápe jako proces, který se nesmí zastavit – jinak ztrácí smysl – a musí reagovat na nekonečné otázky. Vždyť věda a výzkum jsou neustálé tázání. Výhodou jim je, že jsou u zdroje nesmírné až urputné tázací energie mladé generace, která bezpochyby tuto energii posléze zúročí postupným poznáváním – nikdy ovšem nekončícím. Na druhé straně věda integrovaná do života vysokých škol zabrání tomu, aby se studium stalo pouhým opakováním již nalezených „pravd“.

Přicházíme ovšem velmi aktuálně do období, v němž bude nezbytné přehodnotit dosavadní poznávací proces tak, že ho bude jednak nutné zásadně rozšířit (jako bychom konečně zjistili, že nemáme funkční jen jednu nohu) a jednak poznávání důsledně chápat jako proces, a to trvalý.

To bude ovšem pro převážně velmi racionalistickou vědu zásadní výzva volající po schopnosti integrovat emotivní – kreativní – část poznání do nového celku, a navíc takto poznané chápat nikoli jako stojící, statický jev, ale jako trvalou proměnnost. Je na čase, aby se zrodil konečně onen zásadní objev, který otevře, spíše rozrazí zeď racionálního opevnění, vymezení, zvyklostí a zavedeností – všech dosavadních stereotypů – vpádem kreativního poznávání, aby nastal onen zázrak komplexního zachycení a vnímání života a jeho jevů jakožto nového celku nepostrádajícího obě části. Navíc s respektem k faktu, že na sebe neustále interakčně působí, jsou samy sobě a dohromady procesem a trvalou neukončeností. V této kvalitativně nové syntéze vznikne patrně nový způsob vnímání a pojmenování životní reality – staré, současné i vznikající – v níž konečně definitivně zahodíme nic neřešící, a dokonce jen zdánlivý konflikt věda kontra umění, a celé vnímání se změní na věda a umění jakožto celek. U této výzvy by měla být právě a především vysokoškolská mládež, která tento proces bude později sama rozvíjet a dílčími výsledky i zásadními objevy ověřovat, a posléze i korigovat.

Ta část našich bytostí, která se zmocňuje poznávání světa pomocí exaktních prostředků, pokrývá pouze díl celého spektra poznávání. Díky tomu, že exaktní metoda, jejíž prostředky jsou lehčeji zviditelňovány, jsou schopny názorného – dokonce definičního – někdy numerizovatelného zhmotnění, převažuje, uzurpuje si hlavní poznávací slovo. Vytváří tak logicky pocit jediné správnosti a oprávněnosti.

Připomeňme otázku, kterou položil v Praze Edmund Husserl už někdy v polovině třicátých let – „…existuje vskutku krize věd při jejich stálých úspěších? “ – a konstatoval, že k tomu procesu došlo kdesi u Galilea: to jest předvědecký „přirozený“ svět našeho každodenního života byl překryt matematicky konstruovaným světem idealit a ten prohlášen za jediný reálný svět. Byl to proces, který pro moderního člověka oslepeného „prosperitou“ měl za následek lehkovážné odvrácení od otázek, jež jsou pro pravé lidství rozhodující. Člověk se stále více propadal do světa těles uzavřeného v sobě, do dualizmu, do instrumentace lidského těla odtrženého od subjektu. Tato věda přestala pomáhat člověku v životních úzkostech, vylučovala otázky po smyslu či nesmyslnosti lidské existence (parafráze: prof. Vladimír Mikeš v Divadelní revui).

A přece lidé jako jedinci i jako společenství odevždy jednají velmi nepředvídatelně, nevypočitatelně, byť lze někdy zpětnou analýzou objevit zákonitost. Nelze toho však využít futurologicky nejen pro neznalost všech a malou zakalkulovatelnost jednotlivých vstupů, ale především pro nemožnost předpovědět budoucí vzájemnou interakci složek účastnících se v procesu.

C. F. Weiszäcker (Wege in der Gefahr, s. 258) charakterizuje stav slovy: „Sestylizovali jsme svou společnost takovým způsobem, jaký neodpovídá ani vnímání citovému, ani vnímání rozumovému. Následek je rozklad citů a oněmění.“ J. Seifert v řeči k udělení Nobelovy ceny pokračuje: „Lyrický stav ducha, jakkoli se to může zdát paradoxní, je s to přispívat jako jedna ze sil k tomu, aby se naší civilizaci vrátila rozumnost. Napomáhat například i k tomu, aby technika byla řízena opět rozumem, rozumem ovšem spojeným se životem a s přírodou jiným způsobem než pomocí racionálních abstrakcí, tedy rozumem, který by byl jiný než náš nynější racionálně utilitární rozum pojmového myšlení.“ A dále: „Není vedle nutnosti nové hodnotové orientace, jak o ní mluví různí autoři, i lyrický stav ducha, spočívající ve ztotožňování se s přírodou a se světem kolem nás vůbec, jedním z možných zdrojů vnitřní proměny člověka, a tím i jednou z cest, jak jej vyvést z jeho neudržitelného postavení samozvaného pána, který se staví mimo přírodu, nad ni a proti ní? Není lyrický stav ducha jednou z možností jak překonat pojímání přírody jako věci dané člověku, jeho síle a dovednosti, aby se jí zmocňoval, nakládal s ní jako se svou kořistí a sytil svou nenasytitelnou chtivost? A není konečně lyrický stav ducha také oním Heideggerem požadovaným obratem k jsoucnosti? Obratem spočívajícím v tom, že necháme jsoucno být tím, čím je, aby nás posléze samo oslovilo a ukázalo se nám ve své smysluplné podstatě tak, že se nám stane srozumitelné?“

Vždyť vědeckost je něco jiného než vědění a poznání. Vědeckost je co nejširší vhled do trvalého a stále se proměňujícího procesu. Jeho zachycování patrně bude muset hledat i jiné než pouhé statické a definiční prostředky. A to je bezesporu cosi, co jakožto proces všeobecný musí být od počátku studia integrální součástí poznávacího procesu, takže se i takto opět dostáváme k nezbytnosti vědy a výzkumu na VŠ s tím, že navíc očekáváme zásadní rozšíření poznávacích cest a metod v polaritě racionální a kreativní.

Slyšel jsem jednou v noci

Puknout mrazem ořechový strom

Třesklo to jako šrapnel

Při dobývání Babylonu

Šrapnel, který vybuchl teprve nyní

Ze statku vyběhl hospodář, z maštale kůň

A mně se vidělo, abych otevřel

Knihu bílou na půhony k svědomí

Už ani netušíme

A pak jsme ohromeni…

Vladimír Holan

Ke stažení

O autorovi

Miloslav Klíma

Prof. Miloslav Klíma (*1941) vystudoval dramaturgii na DAMU v Praze. V letech 1968–1970 byl angažován v pražském divadle Na forbíně, poté v Západočeském divadle v Chebu. Spolupracoval s režisérem Janem Grossmanem (v Chebu, Hradci Králové a v Praze Na zábradlí). Od r. 1993 spolupracuje s Národním divadlem, kde r. 1996 získal stálé angažmá. Jako dramaturg působil i ve Stavovském divadle (v Harwoodově hře Na miskách vah). Je pedagogem na pražské DAMU (v letech 1991–1994 byl děkanem fakulty). Podílel se na sbornících o Janu Grossmanovi (nakl. Pražská scéna).

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné