Agrese, násilí a psychologie moci

Agrese – pojem ne vždy shodně definovaný, brutalita, násilí, ovládání druhých… stále častěji skloňovaná témata. Je až hodno obdivu, kterak se Homo sapiens sapiens (to je už slušná porce narcizmu) naprosto nedokázal poučit ze svých chyb a „lidi na lidi jsou jako saně, člověk na člověka jako kat“ od dob Davida a Goliáše dodnes.

Surrealizmus je – podle André Bretona – nečekané a půvabné setkání růže, deštníku a šicího stroje na pitevním stole. Matkou surrealizmu je psychoanalýza (zatímco matku poloboha Pana se dodnes, navzdory analýze DNA, nepodařilo objevit). Jan Poněšický je psychoanalytik; alespoň on se sám takto označuje, přestože by ho tatíček Freud jistě z tohoto společenství exkomunikoval. Podle mého názoru je však jeho pohled optimální synkrezí fundamentalistických názorů a všech dostupných herezí, což je sympatické. Poněšický totiž ke klasické psychoanalýze pojal do své všeobjímající náruče nejen „freudovské odpadlíky“, ale také například humanistické psychology (jejichž heslem a vymezením proti tehdy dominantním psychoterapeutickým školám bylo: člověk není ani pytel pudů, jak hlásá psychoanalýza, ani velká cvičená bílá krysa, jak ho vnímá behaviorizmus), nebo dokonce interpersonální psychoterapeuty, neváhá citovat myšlenky existencialistů nebo logoterapeuta V. E. Frankla. Tak je možné, že Jan Poněšický je sice surrealistou, ale ve srovnání s postmodernou kreslí idylické obrázky ladovského stylu (což mi evokuje vzpomínku, jak jsem byl pozván „na koberec“ do školy jednoho z mých dětí, které ve slohové úloze zakončilo popis Ladova obrazu Hospodská pranice slovy: „A z obrazu na mne dýchá klid a spokojenost…“).

Autor totiž ve svém integrativním přístupu k dynamicky orientovaným psychoterapeutickým a psychologickým školám nevidí jednotlivé názory jako neslučitelné, ale jako vzájemně se doplňující a tvořící pestrou mozaiku, v níž jedno nevylučuje druhé. A tak v prvním oddíle zaměřeném na příčiny agrese najdeme kritickou prezentaci biologických (pudových) teorií agrese, mezi nimiž mají přední místo názory Sigmunda Freuda a Konráda Lorenze, jsou ale současně vyváženě doplněny a komentovány názory neopsychoanalytiků a jejich zcela recentních pokračovatelů, humanistických psychologů a neurofyziologů. Základní úvahy se týkají konstruktivního a destruktivního charakteru agrese, ústředním motivem však zůstává narcizmus a zůstane jím i v celém dalším textu.

Druhá kapitola je věnována psychodynamice agrese a formám násilí. Autor zaměřuje pozornost především na časná vývojová období, počínaje problematikou osobnostních hranic (toto téma je neobyčejně významné ve všech formách psychoterapeutického procesu), přes násilí v rodině včetně incestu s budoucími fatálními dopady až po problematiku vztahovosti a současně zachování integrity vlastní osobnosti. Autor nachází paralely mezi jednotlivými teoretickými koncepty a pozdějšími sociálními a klinickými projevy, mezi agresí destruktivní a konstruktivní. Také zde je koncept narcizmu klíčový, jeho analýza ale není omezena jen na rané dětství a objevuje se jako problém v dalším rozhodujícím vývojovém období – v pubertě.

V sociologickém a antropologickém pojetí agrese se jako významný hybatel znovu objevuje frustrace (byla uvedena již v první části), a to jak na straně utlačovaných, tak na straně mocných; je to např. myšlenka Hannah Arendtové, že použití násilí přichází v úvahu tehdy, když vládce ztratí přirozenou autoritu. Stejně agresivně se ale chovají příslušníci minorit vytlačení na periferii společenství. Zdálo by se, že integrovaná společnost povede k ústupu násilí, extrémní individualizace v postmoderní společnosti však svědčí spíše o opačných trendech. Bezradnost v této situaci asi nejlépe ilustruje citovaný Köstlerův výrok, že „lidstvo patrně netrpí přemírou agresivity, nýbrž naopak přílišnou tendencí oddávat se ideálům“.

Logicky pak i v další kapitole věnované možnosti socializace agrese a násilí je více otázek a problémů jen nadhozených než řešených, a to už vůbec ne jednoznačně. Nalezení optimální rovnováhy mezi egoizmem a altruizmem, uvědomění si impulzů přicházejících z nevědomí a zvládnutí násilných fantazií – pozůstatku frustrací, jež zanechaly v duši zahořklost a přání pomsty – to jsou ideální cíle, o nichž je třeba vést neustálé úvahy a diskuse, přestože „na palčivé otázky dneška nenacházíme uspokojivou odpověď“.

Člověk prahne po moci za účelem ovládnutí svých nejistot ze své podstaty svobodné a vědomé bytosti a za pomoci rozumu, předvídání, kontroly a moci a s cílem dobrat se jediné pravdy (zvýraznil recenzent). Obtížně se smiřuje se svou závislostí na spolužití a na uznání od ostatních… Náhražkou za svou vykořeněnost a existenciální nejistotu si člověk vytváří obraz sebe sama, představu vlastní osobnosti, na které lpí a jejíž potvrzování vymáhá od svého okolí. K tomu vedou různé mezilidské strategie… A jednou z nich je mocenský postoj, zajišťující si své cíle pomocí hrozeb, šíření strachu a násilí. To je v zásadě ústřední myšlenka kapitoly věnované filozofii, sociologii a psychologii moci, myšlenka, pod niž se bez váhání také podepíšu. Kapitola se dále věnuje vztahovým rámcům mezi ovládajícími a ovládanými, konfliktům versus bezkonfliktnosti, obrazu nepřítele, degeneraci moci, paradoxní závislosti mocných na ovládaných a navzdory různým proklamovaným idejím, uniformitě totalitních režimů.

Agrese, násilí a moc v každodenním životě, v podmínkách psychoterapeutického vztahu a ve výchově shrnuje problémy psychopatologie všedního dne a ukotvuje tak v reálných podmínkách oblouk sklenutý od teoretických úvah až po konkrétní každodenní situace.

Jakýmisi epicykly tohoto oblouku jsou krátké příspěvky autorových přátel a spolupracovníků. T. Bastian se zaměřil na stále nedořešené téma německé minulosti, G. Klüve-Schleberger ve velmi prakticky orientované a klinicky použitelné stati na zacházení s násilím a jeho následky, O. Marlinová na rozbor totalitní mentality, M. Seefried na agresi a moc z antropozofického hlediska, S. Hubálek na etiku a agresivitu v oblasti podnikání a P. Weiss na sexuální agresi. Nemohu posoudit, zda je to dáno hlubokým souzněním, nebo vynikající ediční prací, ale je pravda, že všechny krátké příspěvky harmonicky korespondují s hlavním textem.

Jan Poněšický nikdy nevystupoval jako věrozvěst neotřesitelně si jistý svými pravdami a z této pozice hodnotící pravdy druhých. Vždy byl daleko více zvídavým tazatelem a neúnavným hledačem odpovědí. Jeho poslední kniha zůstává věrna této tradici. Připomíná mi vzdáleně Čapkův apokryf zachycující debatu Josefa z Arimatie s Pilátem na téma, co je pravda. A také výrok rabína z Wieselova románu Pátý syn, po jedné z otázek mladíka pátrajícího po minulosti a holocaustu: „To je vynikající otázka.“

„A kde je na ni odpověď?“

„To nevím, ale otázka je to vynikající!“

To je asi hlavní důvod, proč si publikaci přečíst a proč se k ní vracet. Druhý, neméně podstatný důvod, je kultivovaný projev a krásná čeština; chtěl bych autora ujistit, že žádné pasáže nevyznívají „těžkopádně“, a že se za tuto neexistující vadu tudíž v předmluvě omlouvá zbytečně.