Vajíčka z buněk kostní dřeně aneb Je matka vždy jistá?

Buňky kostní dřeně prokazují překvapivé „rekvalifikační“ schopnosti. Kromě krvetvorby a dalších úloh, jež mají v „popisu práce“, se mohou za určitých podmínek zhostit úkolů zcela neočekávaných, např. se „přeškolit“ na buňky jater či srdečního svalu. Tým amerického biologa Jonathana Tillyho z bostonské Massachusetts General Hospital přišel na stránkách renomovaného vědeckém časopisu Cell s důkazy „rekvalifikace“, které nás nutí vytrhnout první strany učebnic reprodukční biologie a odnést je ke kontejnerům s tříděným odpadem. Takto zlikvidovaný text bychom měli nahradit konstatováním, že buňky kostní dřeně putují v těle samic krevním oběhem do vaječníků a tam se mění ve vajíčka.

Tillyho tým není v oboru revolucí nováčkem. V loňském roce vyvrátil půlstoletí tradované dogma, podle kterého se samice savců rodí s hotovou zásobou vajíček a z té už jim pak celý život jen ubývá. Bostonští revolucionáři dokázali, že si myši vytvářejí ze zárodečných kmenových buněk záplavu nových vajíček po celý život.

Odborníci se ještě nevzpamatovali z šoku a Tilly už je nutí polknout ještě nestravitelnější sousto. Při pátrání po původu zárodečných kmenových buněk narazili vědci z Massachusetts General Hospital na buňky s příslušnými buněčnými „rysy“ v myší i lidské kostní dřeni. Zjistili, že tyto buňky dokonce reagují na průběh pohlavního cyklu.

V dalších pokusech zbavili Tilly se spolupracovníky myší samice všech pohlavních buněk látkami používanými běžně při chemoterapii nádorů. Zvířata zůstala trvale neplodná. Pokud však dostala kostní dřeň nebo krevní transfuzi od zdravé myši, začaly se v jejich vaječnících objevovat stovky nových vajíček. O původu vajíček nebylo pochyb. Na rozdíl od neplodných příjemkyň nesly myši-dárkyně v dědičné informaci gen pro světélkující zelený protein medúzy, a světélkování vajíček myší vyléčených z neplodnosti proto spolehlivě prozrazovalo původ nově vytvořených pohlavních buněk. První vajíčka se objevila ve vaječníku léčené myši už za 30 hodin po transplantaci kostní dřeně. To je rychlost až podezřelá, protože savčí vajíčko obvykle potřebuje k vývoji celé týdny. Tilly vysvětluje „vaječný kalup“ tím, že vajíčka prodělala část vývoje v kostní dřeni a v krvi během cesty z kostní dřeně do vaječníků.

Zbývá dokázat, že takto vzniklá vajíčka zvládnou oplození, následný embryonální vývoj a narodí se z nich zdravé mládě. Odpověď na tuto otázku je s to zpochybnit zásadu tradovanou od antiky: „mater semper certa“ (matka je vždy jistá). Tillyho experimenty otevírají možnost, že po krevní transfuzi či transplantaci kostní dřeně dojde k zabudování buněk dárce do vaječníků pacientky a tam se přemění ve vajíčka. Vyléčená žena by pak mohla počít a porodit dítě z vajíčka obsahujícího dědičnou informaci dárce. Nebyla by proto jeho biologickou matkou.

Jonathan Tilly se k této možnosti nestaví skepticky a odvolává se na případy žen a dívek, které byly neplodné, avšak po transplantaci kostní dřeně porodily zdravé děti. Získání pádného důkazu v podobě výsledků analýz dědičné informace žen vyléčených transplantací kostní dřeně a jejich dětí zřejmě uvázne na etických problémech. Odhalení pravé biologické totožnosti dítěte by určitě nebylo příjemné ani pro domnělou matku, ani pro dítě samotné.

V současnosti nelze než čekat na nezávislé potvrzení vzniku vajíček z vybrané populace buněk kostní dřeně u myší a na studie, které by prokázaly existenci toho fenoménu i u dalších savců včetně člověka. Takto získané poznatky by jistě našly praktické uplatnění v chovu a šlechtění hospodářských zvířat, při záchraně ohrožených druhů a v neposlední řadě i při léčbě neplodnosti.