Plynové světlo

Do lamp v naší ulici plynul plyn léta. Za soumraku přicházela lampářka, přízračná postava v kabátě s kapucí, provázená černým psem. Dlouhou tyč zakončenou hákem zaklesla do drátěného očka pod stínidlem, zatáhla, rozsvítila, a jak postupovala dál, plynulo za ní teplé žluté světlo. V roce 1975 lampy vykopali a nahradili je výbojkami, jejichž světlo už neplynulo, nýbrž bilo do očí. Teprve v roce 1990 si někdo nostalgicky vzpomněl na plynové osvětlení a patrně na jeho památku instaloval v ulici repliky starých lamp, z nichž světlo neplyne, ale elektrizovaně proudí.

Slovo plyn budí i negativní asociace – od hrůzných plynových komor přes svítiplynové sporáky sebevrahů, důlní plyny ohrožující horníky, bojové plyny ochromující vojáky, zemní plyn vybuchující v rodinných domcích až po vcelku neškodné, leč nelibé plyny střevní. To slovo ale za nic nemůže, ba ani plyn sám o sobě (ostatně elektrické křeslo nezní o nic povzbudivěji). Značná část národa plynem topí a málokomu by se dnes chtělo chodit s uhlákem do sklepa. Topit se začalo svítiplynem, jímž se zpočátku jen svítilo, jak vyplývá z názvu. Člověk však dlouhá slova nemá rád, a tak si svítiplyn zkrátil na plyn už v době, kdy měl ještě delší název opodstatnění (odpovídající slovo „topiplyn“ se nikdo ani nepokusil vytvořit).

Plyn má samozřejmě i mnohem obecnější význam – látka v plynném skupenství. Proto je podivné, že se k nám toto slovo dostalo skutečně až v době, kdy se jedním z plynů začínalo svítit. Do češtiny ho zavedl J. S. Presl, který se inspiroval polským slovem plyn – kapalina, tekutina. Ještě J. Jungmann roku 1837 ve svém slovníku uvádí, že plyn jest věc plynutá, mokrá, a zmiňuje plynné části těla, gako krew, ale zároveň cituje Presla (plyny = azota, Gase, gsau těla w způsobu powětřj plynutá, pohyblivosti částek neywětšj) a nechybí ani informace, že Angličan Gordon nalezl kahany plynowé. Do té doby neměla čeština pro látku v plynném skupenství název, nepočítáme-li dým, páru a povětří, porůznu v daném významu uplatňované. Dokonce i vzduch přejal z ruštiny až Jungmann.

V době, kdy bylo slovo plyn v rozpuku, mělo spoustu potomků, z nichž někteří brzy upadli v zapomnění. Plinník jako rezervoár plynu se neujal, zvítězil plynojem. Plynoměrec či plynoměrák obsluhoval plynoměr (ne ten, který máme doma v předsíni, ale zařízení v plynárenské plynoměrně). Plynomistr tomu zřejmě šéfoval a plynovodec (Installateur, jak jej do „němčiny“ překládá F. Š. Kott) údržbařil na plynovodu. Plynopud byla káď, do níž se očištěný plyn ze sudu vápního po troubě přeháněl, a v jakém vztahu k němu byla jeho gramatická partnerka plynopudnice (pneumatische Wanne), to asi zůstane jejím tajemstvím. O něco později porodila čeština plynohyb (plynový motor), ale dnes už je i on mezi slovními nebožtíky.

Jakkoli je české slovo plyn mladé, jeho mateřské sloveso pamatuje počátky slovanských jazyků. Plynout se vyvinulo z hypotetického pluti (plout), které mělo společný prazáklad s řeckým pleo (pluji), latinským pluit (prší), anglickým flood (proud) či německým Flut (téhož významu). A tu nám na hladinu české slovní zásoby začnou vyplouvat slova s obnaženými souvislostmi, např. plynulý (nepřetržitě plynoucí), splývat (plynutím se spojovat), vliv, původně vplyv (nenásilná změna vplynutím), plýtvat (nechávat plynout marně), plytký (plynoucí po povrchu), vyplývající z něčeho (vynášený plynutím na břeh).

Plyn dal člověku světlo, dnes mu dává teplo. Kdo ví, čím jednou budeme svítit nebo topit a jak to budeme nazývat. Omnia transibunt more fluentis aquae (všechno pomíjí tak jako plynoucí proud).