Strach z neznámých krajin

Vzrušení nad proslovem Petra Vopěnky „Veřejný anonym“, uveřejněným v říjnovém čísle, jsme čekali, doufali jsme však, že diskuse, namísto aby klouzala po povrchu, pronikne hlouběji do tématu, které se Vopěnka rozhodl otevřít. ¹⁾ Diskusní příspěvky se dělí v podstatě do dvou skupin. V jedněch autoři nacházejí ve Vopěnkově proslovu styčné body s vlastními názory. Jiné příspěvky jsou naopak velmi, dalo by se říci, že nekriticky, kritické.

Opět se ukázalo, že některá slova mají podivuhodnou, doslova magickou moc: že samo jejich vyslovení evokuje třas takřka iracionální. Jen zkuste prohodit: „astrologie“, „homeopatie“, „numerologie“, „magie“ – a z lesa se ozve „postmodernismus“, „pavěda“, „šarlatánství“, „podvod“, „alternativní věda“, v lepším případě pak zaznějí přesvědčené argumenty, že je vědecky vyloučeno, aby planety měly vliv na pozemské dění, nepřítomné molekuly na léčivé účinky látek, čísla zrození na povahu zrozených, vyslovení jména ducha na jeho zaklepání (jako by právě takové vlivy různí Vopěnkové, Neubauerové či oba Havlové obhajovali).

Co když Vopěnka chtěl nasměrovat naši pozornost k něčemu závažnějšímu a ona tabuizovaná slova užil hlavně proto, aby vyrušil učené skeptiky z jejich sebejistého klidu? To druhé se mu podařilo (i víc, než asi předpokládal – jednoho význačného badatele prý rozladil i odkaz na Heideggera). To prvé na sebe čeká.

Zkusme číst znovu bez klouzání. Setkáme se například s větou: „Pokrok lidstva bývá vyvolán jak úvahami a činy racionálními, tak i iracionálními.“ (Mimochodem, kdyby Vopěnka měl sklon k postmodernímu myšlení, jistě by se vyhnul slovu „pokrok“.) Klíčové v té větě je slovo „vyvolán“. Je-li jev (objev, vynález, …) B vyvolán úvahou A, neznamená to, že A je příčinou B, tím méně nutnou příčinou. Ba ani není třeba, aby A byla úvaha správná a rozumná, může to být i nemožnost, omyl, snivá iluze. Krásným úkolem vědy o vědě je zkoumání, jak takové „vyvolání“ funguje, zda ono A v něm hraje roli stimulu, katalyzátoru, navedení, ale třeba i odvedení (od uznávaně „racionálního“ myšlení). Ke znalosti B později už ani nemusíme o A vědět (často nevíme, což je škoda). Každý adept vědy by se měl v takovémto „vyvolávání“ cvičit.

V úvodu své nedávné knihy „Vyprávění o kráse novobarokní matematiky“ ²⁾ Vopěnka líčí, jak se Bernardu Bolzanovi a později Georgu Cantorovi vynořil pojem aktuálního nekonečna z teologických úvah o křesťanském Bohu, jenž jediný může nazírat nekonečno „v dokonalé celistvosti“. Tehdy se aktuální nekonečno setkalo s velkou nevolí právě u zastánců racionalistické západoevropské vědy 19. století; dnes je neodmyslitelnou součástí velmi racionální moderní matematiky. Kdo něco o Vopěnkově matematice ví, pochopí, že právě takovéto věci měl nejspíš na mysli (kdo neví, toho může dráždit i přívlastek „alternativní“ u jeho teorie množin).

Příkladů, kdy iracionální úvaha (vyberte si, v jakém smyslu iracionality) vedla k nějakému objevu, popřípadě kdy tomu duch doby zamezil, by se v minulosti našla dlouhá řada. Vopěnkovi však jde o současnost. Pocítil závan totality ve vědě a jejího nositele se rozhodl personifikovat v titulní postavě své úvahy, veřejném anonymovi, bytosti to povýtce pomyslné a prchavé. Ukázat prstem na něj nelze, přišel by o svou podstatnou vlastnost, anonymitu. Prst by nemířil dál než na ústa, která si veřejný anonym půjčuje, aby sám setrval v šeru.

Mám v živé paměti, jak kdysi veřejný anonym zavrhl jednu celou vědu (kybernetiku) „jako buržoazní reakční směr, založený na vulgárně mechanistickém směšování lidského konání a funkce stroje“, jen aby o pouhých pět let později (po XX. sjezdu KSSS) o téže vědě jinými ústy prorokoval, že „až zmizí jakýkoli druh vykořisťování člověka člověkem, bude kybernetika sloužit výlučně k štěstí lidí“. Hlásaje své pravdy ústy jiných, nemusí se veřejný anonym nikdy přiznat k předchozím omylům, místo něho se (v našem příkladu) „mýlili ti, kteří viděli v kybernetice jakousi reakční pavědu, nesmyslnou senzaci a nástroj zla“. ³⁾ Kdyby dnes žili, asi by tvrdili, že tehdy se to chtělo, muselo, hodilo…, a my se už nedozvíme, kdy veřejný anonym promlouval ústy lokaje, kdy papouška a kdy upřímného vyznavače.

Je tomu tak stále? Dle Vopěnky se veřejnému anonymu i dnes docela dobře daří, přinejmenším je pro něj snazší zůstat nepoznán. Změnil totiž taktiku. (Všimněte si, že personifikace umožňuje o „něm“ mluvit výstižněji než pomocí „ono se“. Lze na něj i přenášet vlastnosti lidí – úmysly, touhy, snahy. Lze snáze říci, že „změnil taktiku“.)

Veřejný anonym dnes chce hlásat to, co lidé chtějí slyšet. Působí proto na lidi, aby chtěli slyšet právě to, co on chce hlásat. Stačí vystupovat s učenou sebejistotou – přesněji řečeno půjčovat si sebejistá ústa. A okřiknout toho, kdo vidí věci jinak a sebemíň vybočuje z řady.

Avšak veřejný anonym má rovněž své strachy. Ve své prchavé existenci se musí cítit zranitelný, bát se temných zákoutí, bludišť, rozcestí a slepých cest. Mít strach z neznámých krajin, z nichž poutníci se nevracejí…