Jeskyně Charles Brewer

Speleologie v křemencových masivech

Významná venezuelská osobnost Charles Brewer Carías v roce 1974 uspořádal do této odlehlé části Guyanské vysočiny mezinárodní expedici. Sestoupil se svými kolegy na dno propastí Sima Mayor (–314 m) i Sima Menor (–248 m). Vědci v rámci této první expedice propasti podrobně zmapovali. Objemem 18milionů m³ se Sima Mayor zařadila na páté místo mezi největšími krasovými dutinami světa. Brewer také jako první vyslovil teorii o obrovském podzemním kolektoru odvodňujícím část Sarisarinamy. Vznik propastí vysvětloval zřícením obrovských podzemních dómů neznámé jeskyně. Dnes shledáváme, že jeho předpoklad byl správný.

Série dalších již specializovaných speleologických výprav na stolovou horu Auyán přinesla objevy několika hlubokých propastí. Nejpopulárnější Sima Aonda zdolaná venezuelskými jeskyňáři do hloubky 370 m zpopularizovala křemencovou speleologii ve světě. Na Auyán se poté několikrát vypravila italská skupina speleologů La Venta. Objevili systém Sima Auyán-tepui Noroeste s úctyhodnou délkou 2950 m. Z působivých publikací, distribuovaných do více kontinentů, však jednoznačně vyplývalo, že jde jen o tektonické pukliny (nazývané „griety“), i když několik set metrů hluboké. Drenážní funkce byla jednoznačná, svět však pochyboval, jestli jde o kras a o jeskyně v pravém slova smyslu.

V roce 2002 objevila smíšená česká a slovenská výprava na stolové hoře Roraimě jeskyni Krystalové oči (Vesmír 82, 263, 2003/5). Ponorná jeskyně se vymykala všem doposud prezentovaným závěrům. Několik metrů široké ploché fluviální chodby s rovnými deskovitými stropy tvořily podzemní systém, dlouhý 2,5 km. Byl to historicky zlomový okamžik v chápání krasových jevů v kvarcitovém krasu Guyanské vysočiny.

Doposud nejvýznamnější a nejmohutnější kvarcitová jeskyně světa byla objevena na jaře roku 2004 v masivu Chimantá. Cueva Charles Brewer s délkou 4,5 km předčila svými rozměry i ty nejfantastičtější sny. Podzemní dómy obdélníkového průřezu charakteristického pro křemenec dosahují místy šířky až 100 m. Plochý strop střídá výšku od 10 do 40 m. Objem podzemních prostor je srovnatelný s dosud největšími popsanými jeskynními koridory ve vápencích Bornea nebo Nové Guineje.

Mamutí jeskyně v křemencích Guyanské vysočiny

Nebylo pochyb. Psal nám sám Charles Brewer, osobnost, kterou jsme dobře znali z vědecké literatury.

Masiv Chimantá je složen z několika osamocených meset, z nichž největší jsou Amuri, Churí, Akopán a Murei. V Chimantě nebyl Brewer poprvé. Již r. 1977 zorganizoval přírodovědeckou expedici na Murei-tepui. V roce 2002 pořídil řadu leteckých stereoskopických snímků, na kterých si později všiml obrovské tektonické trhliny (Sima Noroeste) a nedaleko od ní vyvěrající řeky. Svou domněnku o přítomnosti podzemního systému ověřil 27. března 2004, při výpravě, o níž se zmiňuje v dopise. Hned pár dnů po návratu nás Brewer požádal, abychom mu s dalším průzkumem jeskyně a s dokumentací pomohli.

Během následujících tří týdnů jsme v šibeničním termínu zorganizovali prostřednictvím e-mailu materiálně i logisticky velmi náročnou výpravu. Venezuelští kolegové s dalším zkoumáním jeskyně nechtěli otálet. V politicky rozhárané krajině je věda prosáklá intrikami víc, než je obvyklé. Panovaly proto oprávněné obavy z pokusu o ukradení významného objevu. Již v osmdesátých letech se caracasští univerzitní rivalové snažili Brewerovi upřít prvenství při bádání v megadepresích na stolové hoře Sarisarinamě. Ostatně sami jsme se už setkali s tím, že si někdo chtěl přivlastnit naši dokumentaci i nález významných podzemních lokalit. Bez zbytečných průtahů a také bez ohledu na nepříznivé období dešťů jsme tedy na přelomu dubna a května odjeli na jednu z nejhodnotnějších a nejpřínosnějších výprav současné speleologie.

První úmorný týden příprav trávíme v Caracasu. Doplňujeme materiál, vybavujeme naše nové venezuelské přátele a zaškolujeme je do moderní speleologické techniky, především do strategie měřičských postupů a vyhodnocování získaných dat. Do Canaimy, turistického centra, z nějž se chodívá k nejvyššímu vodopádu světa Salto Angel, se přepravujeme přímou vnitrostátní linkou. Půlhodinový let do indiánské vesnice Yunek obstarává najatá malá cesna. Do jeskyně nás přepravuje na několik etap vrtulník.

Za obrovským portálem se otevírá ještě větší prostora – Mamutí tlama s klesajícím suťovým kuželem, který v hloubce 70 m spadá na bázi hlavní chodby. Celá vstupní hala působí fenomenálním dojmem, jenž je umocněn přítomností obrovské boční chodby (80 m široké a 30 m vysoké), připojující se ve střední výši suťoviska. Celkový dojem je podbarven hukotem řeky vytékající z neznámého podzemí. V Mamutí tlamě stavíme na obrovských, poměrně rovných křemencových skalních blocích základní tábor.

Díky týdennímu pobytu v Caracasu i odpovědnosti Venezuelanů byla expedice precizně připravena a materiálně vybavena jak menáží, tak špičkovou technikou. S pilotem helikoptéry jsme dohodli termín návratu za pět dní. Počítali jsme i s případnými komplikacemi či možnou závadou stroje. Zásoby jsme měli tak bohaté, že by všech 7 členů naší výpravy na stolové hoře přežilo bez většího strádání jistě déle než měsíc. Věděli jsme ale, že pěší návrat by byl velmi komplikovaný, ne-li nemožný. Od hrany tepui nás dělil několikakilometrový zcela neprůchodný pás bonetií a brocchinií, ukrývající – podobně jako neolitická past – nespočet zrádných trhlin a propastí. Třísetmetrovou stěnu stolové hory by bylo možné překonat pomocí lan, pod ní ale vyrůstá velmi hustý a neprostupný horský deštný prales.

Naším primárním cílem bylo lokalitu co nejlépe zaměřit a získat dostatek údajů k vyhotovení přesné mapy. Dalšími důležitými úkoly byly odběry vzorků jeskynní fauny a flóry, sběr atypických minerálů a samozřejmě fotodokumentace. Hlavní polygon ¹⁾ jsme při výzkumu zaměřovali průběžně. Byl veden co možná přímočaře, bez zbytečného „kličkování“ od stěny ke stěně. V každém bodu byl laserovým dálkoměrem Disto zaměřen profil chodby. Měřičská družstva byla dvě. Mimo dobu spánku a jídla jsme se měření věnovali téměř stále. Naměřená data hlavního tahu jeskyně jsme po návratu do základního tábora zpočátku ihned zpracovávali v počítači, později jsme od této činnosti z časových důvodů upustili.

Jako vynikající a přesný měřicí přístroj se ukázal osvědčený topofil Vulcain. Původně i přes 100 m dlouhé záměry jsme kvůli komunikačním problémům zkrátili na optimálních 60 až 70 m. Důvodem byl hluk podzemního toku padajícího přes řadu kaskád nebo se prodírajícího pod bloky rozměrných chodeb. Venezuelské družstvo používalo laserový dálkoměr DistoPlus 4 v kombinaci se sklonoměrem a buzolou. Délka záměrů byla z důvodů přesnosti nižší – okolo 40 m. Na delší záměry by bylo nutné využít stativ, což by postup velmi zpomalilo. Celkovou délku jeskyně jsme stanovili až po základním vyhodnocení naměřených dat v Caracasu – na 4482 m.

Podzemní řeka měla průtok asi 0,5 m³/s, který při deštích opakovaně stoupal i na několik m³/s. Vlivem tohoto jevu se v podzemí vždy na několik hodin vytvořila jezera, někde i sifony dlouhé až několik set metrů, pak zas voda opadla. Průzkum systému byl velmi riskantní, výpravě stále hrozil nucený pobyt v podzemí. Riziko stoupalo se vzdáleností od vchodu. Po nepříjemné zkušenosti, kdy se vstupní partie zalily jen několik desítek minut po návratu posledních výzkumníků, jsme se rozhodli k strategii dobrovolného uzavření v jeskyni. Za prvním kritickým místem jsme umístili na nejvyšším dostupném místě člun a s bivakovací výstrojí jsme se vydali do nitra stolové hory. Za dalším potenciálně neprůchodným místem, kaňonem širokým 6 m, jsme deponovali neoprenové obleky a lano. Ani s jejich pomocí by však průchod periodicky vznikající divokou podzemní řekou pravděpodobně nebyl možný.

Na vrcholu jakéhosi podzemního kopce, ve vzdálenosti 2,5 km od vchodu, jsme v rozlehlé prostoře o dobrých 20 m výš postavili podzemní tábor. Planetárium, jak jsme tento dóm nazvali (90×150m), je jednou z největších prostor jeskyně. Přesto jsme se zde necítili nijak bezpečně. V tmavém ránu náhle ztichl třímetrový vodopád vzdálený sto metrů, pro nás neklamná známka dalšího vodního přívalu. Tentokrát voda klesla naštěstí již za několik hodin. Zahájili jsme proto celodenní objevitelský maraton. Až do další noci jsme postupovali nitrem stolové hory s vědomím, že nás může čekat i několik dalších kilometrů.

Náhlý a nečekaný konec byl v časově velmi limitované expedici paradoxně jakousi psychickou úlevou. V dalším bezpečném postupu nám zabránil obrovský zával vyřícený z nějakého povrchového pokemonu (viz níže). Skončili jsme v první třetině šířky tepui. Na povrchu zde není patrný žádný tok. V podzemním kolektoru jsme doposud nenarazili na iniciální napájecí síť, kterou jsme znali z Krystalových očí. Síť napájecích ponorných chodeb může měřit podle našich zkušeností i několik kilometrů! Je velmi pravděpodobné, že za kamennými bloky pokračuje Cueva Charles Brewer dál.

Mohutnost podzemních prostor překonala veškeré představy o jeskyních v křemenci. Chodby zachovávají průměrnou šířku okolo 50 m s výškou stropu 10 až 20 m. Na několika místech se jeskyně rozšiřuje až na sto metrů při výšce stropu i 40 m. Galería Karen y Fanny ve vzdálenosti 3 km od vchodu se řadí svým objemem mezi deset nejmohutnějších podzemních přírodních prostor světa. Podobných dómů přesahujících stovky tisíc m³ je v Cueva Charles Brewer několik.

Ako vôbec vznikla najväčšia kvarcitová jaskyňa na svete?

Novoobjavená Cueva Charles Brewer je unikátnym prírodným úkazom, a to vo viacerých smeroch. Už len dimenzie jej galérií („kde by mohol bez problémov pristáť Boening…“) majú málo analógií aj v štandardnom vápencovom podzemí. Gran Galería Karen y Fanny je niekoľkonásobne objemnejšia než najväčší podzemný priestor na Slovensku v Stratenskej jaskyni (Rozprávkový dóm, 79 017 m³). V takých obludných dómoch a chodbách sme sa neraz cítili ako kozmonauti na inej planéte… Ako je vôbec možné, že takáto enormná jaskyňa vznikla v horninách, ktoré sa dlho považovali len za slabo rozpustné, s prevažujúcim vývojom trhlín (pseudokrasom)?

Na otázku, akými mechanizmami sa formujú „klasické“ jaskyne (t. j. s ponornými riekami, vodopádmi, plné korozívnych mikrotvarov, a najmä zvláštnych speleotém) na venezuelských tepui, sa zrejme ešte ani dnes nedá dostatočne exaktne odpovedať. Od roku 1971, keď bola v tejto oblasti objavená podobná väčšia jaskyňa (653 m), pretínajúca legendárnu nebotyčnú vežu Cerro Autana z jednej strany na druhú, menila sa koncepcia genézy vnútorného skrasovatenia kvarcitov prakticky s každou ďalšou expedíciou. Z tých niekoľkých desiatok serióznych vedeckých výprav, ktoré sa podarilo zorganizovať na stolové hory za posledných 30 rokov, bolo iba zopár takých, na ktorých sa podieľali geológovia či speleológovia; všetky ostatné boli viac–menej špecializované na výskum biosféry. Výpravy na extrémne nedostupné stolové hory hlboko do orinockej džungle sú logisticky mimoriadne náročné, a aj drahé, keďže na prepravu materiálu i ľudí na náhorné plošiny mesiet takmer vždy treba použiť vrtuľník. Preto uvažovanie o štýle a vývoji kvarcitových jaskýň ostáva stále v rovine hypotéz či domnienok.

Podľa hornín prinesených z expedícií na Roraimu v januári 2003, ako aj z poslednej v masíve Chimantá usudzujeme, že v prípade subhorizontálne uloženého súvrstvia Matauí o hrúbke 300–900 m, ktoré formuje vertikálne klify, ako aj plošiny tepui, ide o takmer monominerálne, pomerne dobre vytriedené ortokvarcity (pieskovce, ktorých miestami až 98 % objemu tvoria zrnká kremeňa). Tieto pieskovce sú niekde hrubozrnnejšie, inde jemnozrnné: to je základom selektívnej korózie, ktorá spôsobuje na povrchu vznik rebrovitých ríms, terás, okien, veží (čo poznáme u nás napríklad z Adršpašských skál či Děčínskych stien). Kremeň, ako veľmi rezistentný minerál, dokáže prekonať veľmi dlhý transport a niekoľko cyklov sedimentácie. Pieskovce, a tie venezuelské nevynímajúc, sa teda najpravdepodobnejšie rozpúšťajú na styku zrniek (napr. o veľkosti 0,2–0,3 mm), v medzipriestoroch, ktoré vypĺňa synsedimentárny alebo regeneračný tmel silikátovej povahy, plus ako akcesória drobné polykryštalické zrná (ílové prímesi?) či miestami aj ťažké minerály (napr. zirkón). Treba však zdôrazniť, že aj tieto mikrokaverny (0,045–,08 mm) majú najmä kremennú povahu. Čo ich potom dokáže atakovať?

Na povrchu stolových hôr prežíva endemická flóra. Pretože v dosť neľútostných klimatických podmienkach (spadne tu viac než 3000 mm zrážok ročne, neraz vo forme prudkých lejakov) sa nevyvinuli takmer žiadne typické pôdy, tieto rastliny získavajú živiny veľmi sofistikovaným spôsobom: buď spotrebúvajú vlastné odumreté časti, rastú na chumáčoch (neraz až 2 m hrubých), povlakoch a šupách nižších rastlín (napr. rozsievok a rias v periodicky vysychajúcich jazierkach a bažinách) alebo ako karnivorné rody Heliamphora či Drosera – pasívne „lovia“ drobné mušky a mravce. Metabolické výlučky rastlín a humus obohacujú povrchovú vodu o organické látky. Vytvárajú sa v nej aj saponíny (charakteristická pena), a takáto voda, s pH 3,6–4,7, hnedastej až takmer žltej farby, preniká otvormi do podzemia. V dlhodobom vývoji dokáže rozpúšťať aj inak dosť odolnú kremennú matrix pieskovcov (pozn.: navzdor tomu je tečúca voda v stolových horách Venezuely bez akýchkoľvek úprav pitná). Koncepciu primárne organického rozpúšťania kremencov venezuelských stolových hôr zatiaľ len rozpracúvame. Ale podporuje ju napríklad aj fakt, zistený pri štúdiu diagenézy sedimentov: prítomnosť humínových kyselín vo vodách pórov zvyšuje rozpustnosť silikátov stokrát až tisíckrát.

Už na Roraime v chodbách jaskyne Ojos de Cristal sme si všimli (Vesmír 82, 263, 2003/5), že povrchová vrstva pieskovcových stien (niekoľko mm až 1,5 cm) je veľmi mäkká. Dalo sa do nej rýpať nechtom či nožom. Takéto „načechranie“ spôsobuje vysoká vzdušná vlhkosť a „prievanová“, intergranulárna korózia pieskovca tak v podstate predpripravuje steny jaskyne na ich neskoršie rozširovanie abrazívnymi procesmi. Naopak, podlahy jaskyne – hoci nimi plošne pretekala voda – boli v porovnaní so stenami nepomerne tvrdé, dokonca akoby glazované.

Pri mapovaní Ojos de Cristal sme zaregistrovali, že hoci tam bolo množstvo závalov, v tých miestach, ktorými pretekala podzemná riečka, bolo evidentne málo blokov, takmer žiadne. Aj estetické ružovkasté nánosy piesku v jaskyni dosahovali maximálnu hrúbku len niekoľko centimetrov. „Dolu prúdom“ sa dokonca akumulácie piesku vytratili… Kam zmizol!?

Ani zrnko z odolného kremeňa nevydrží nekonečne. O to menej v potrubných podmienkach jaskyne, kde sa prenáša v turbulentných podmienkach a krúti v dnových priehlbniach (marmitoch). Pri spomínanom „načechraní“ stien jaskyne môže pôsobiť búrkový príval, ktorý nesie takúto kremičitú „emulziu“, nevídane silným erozívnym atakom. Nastáva ich laterálne rozširovanie. (Nemalú úlohu v tomto procese zohrávajú aj rozbité mikročastice zrniek, ktoré ako miniatúrne nožíky opakovane abradujú steny jaskyne.)

Načrtli sme vznik horizontálnych jaskýň v kvarcitoch v malej mierke. Počas expedície Roraima 2003 sme mohli v jaskyniach študovať najmä ich iniciálne, ponorné štádiá, zatiaľ čo pri poslednej expedícii v masíve Chimantá sa dali javy pozorovať až takmer do fázy zániku kvarcitových jaskýň kolapsmi.

Impozantná hlavná galéria jaskyne Charles Brewer je výrazne priamočiara (na rozdiel od Roraimy, kde boli primárne jaskynné štádiá labyrintovité) i výrazne subhorizontálna – jej priemerný spád nedosahuje ani 3°. Všeobecne je to podmienené sedimentačnými prvkami pieskovca – voda pri meteorickom vývoji jaskyne ako prvú využila nehomogénnosť vrstvových plôch a hiátov pôvodných uloženín. (Tým je daný aj pomer výšky chodieb jaskyne voči ich šírke, tu bežne 1 : 2 až 1 : 5, chodby sú neraz extrémne široké a relatívne dosť „nízke“; na Roraime dosahoval tento nepomer niekde až 1 : 40, pohybovali sme sa tam akoby v škárach širokých 20 m a vysokých len 0,5 m.) Väčší spád má Cueva Charles Brewer iba v úsekoch s kaskádami, ktoré sú však veľmi dynamické (hoci v plytkej vode bystriny sa takmer nedalo ustáť). Chodba jaskyne sa ťahá v zákrutách s obrovským polomerom zakrivenia. Vcelku logické je (vzhľadom na subhorizontalitu pieskovca), že chodby sú subparalelné s vrcholovým plató, idú pravidelne 100–150 m pod jeho povrchom.

Najpozoruhodnejší je však fakt, že na formovaní takých obrovských chodieb jaskyne sa prakticky vôbec nepodieľala hlboká vertikálna tektonika mesety. Jediné zistené priečne trhliny boli pokemony, najskôr synsedimentárne poruchy, na ktorých sa vytvárajú skalné mosty s kaskádami – ich rúcaním ustupuje dno jaskyne spätnou eróziou.

Pre novoobjavenú jaskyňu Charles Brewer je typické, že sa v nej pomerne pravidlene opakujú veľmi široké dómovité galérie so závaliskami a relatívne užšie a kompaktné kaňony so skalným dnom bez sedimentov a kolapsov. Pod kaskádou s vodopádom sa tu prakticky vždy formuje akási priehlbeň, ohraničená z opačnej strany nasunutým súborom blokov. Takéto hrádze spôsobujú počas dažďov vzdutie hladiny rieky, zaplavovanie jaskyne a vytváranie hlbokých jazier aj v úsekoch, kde by to inak nik nečakal.

Hladina jazera pri vchode do jaskyne dokázala stúpnuť v priebehu pár hodín na viac ako 7–8 m a dva razy počas expedície sa tu vytvoril 200 m dlhý polosifón (sifón?). Najväčšie nebezpečenstvo tejto jaskyne, stúpanie vody, sa prejavovalo paradoxne akýmsi „upokojovaním“. Pri záplave sa v dôsledku vytvorenia jazier dostanú totiž pod ich hladinu dokonca aj vyššie, za normálnych okolností burácajúce kaskády, a všetko zrazu stíchne, pričom hladina jazera naďalej zákerne stúpa. Predpokladáme, že v tomto momente sú mimo dosahu stúpajúcich hladín jazier iba vyššie časti dómov, čo dokazovali čerstvé chuchvalce peny, či ílovitý povlak na blokoch, ktoré sme nachádzali aj vysoko v závaloch svahov. Kaňonovité úseky jaskyne sa stanú absolútne nepriechodnými a dynamický tok v nich má vtedy akiste podobu smrtiacej raftovej divočiny. Možno to usudzovať aj zo zachovaných pásov speleotém (niekoľko metrov nad najnižším stavom rieky), pod ktorými je už len čistá, premytá hornina a výrazné stenové korytá. Prietok divokej vodnej masy dosahuje v takom prípade možno 20–30 m³ a niektoré úseky jaskyne sa stávajú už fyzicky neprekonateľné!

Vznik gigantických podzemných kaverien v jaskyni Charles Brewer súvisí najskôr práve s vytvorením spomenutých závalových hrádzí. Tie môžu byť navyše spevnené neseným pieskom, a keď vznikne na povrchu búrkový príval, vzdutá voda má v jaskyni tendenciu obtiecť hrádze popri bočných stenách. Nastáva opakovaný laterálny atak na periférie chodby, najmä na steny pri báze. Ak sa časom pri enormnom rozšírení chodby prekročia únosné medze súdržnosti jej profilu, zrúti sa klenba jaskyne; postupne sa zboku trhajú veľké dosky horniny (to sa môže v kvarcitoch udiať už pri pár metrovej výške profilu). Veľké, možno až desiatky miliónov rokov pravidelne sa opakujúce prívaly vody postupne tieto bloky úplne rozbijú, a napokon definitívne rozpustia. Profil sa teda do výšky zväčšuje inverzným spôsobom, keď stropy chodieb výlučne kolabujú, avšak bez priameho dosahu vody.

Najzávažnejšiu rolu vo vývoji tejto úžasnej jaskyne zohráva asi menej odolný (akoby „mäkší“) rytmus pieskovcov, pásovitý a veľmi pestrofarebný, ktorý sa objavuje pri spodnej báze veľkých dómov. Veľmi zreteľný je (v hrúbke 10–15 m) v kaňonovitých úsekoch. Na jednotlivých polohách horniny sa tu vytvárajú selektívne laterálne zárezy, rímsy a v rámci jeho najnižšej polohy, v hrubozrnnom ružovom pieskovci, dokonca pitoreskné stĺpy. Jaskyňa bola možno aktívne vyhĺbená iba v rámci tohto medzisúvrstvia, ktorého bázou (ako aj v nadloží) môže byť štandardný, lavicovitý alebo masívny, najmä však odolnejší kvarcit. Či je táto dobre odlíšiteľná poloha výrazne iná aj z chemického hľadiska (litologicky jednoznačne), či je na úkor kremíka obohatená inými prvkami (napr. migráciou fluíd z asi 10 km vzdialených výlevov tholeitických bazaltov), to ukáže až spresňujúci výskum.

Model vývoja jaskyne Charles Brewer bude zložitý a dnes ešte nevieme ani to, či by napr. obrovský výbežok Gran Galería de los Guácharos mohol byť fosílnou úrovňou súčasnej drenáže hory, alebo či ide o rovnocenné tunely, spojené do výverovej delty len náhodne. Zatiaľ je rovnako ťažké aj jasnejšie formulovať vek jaskyne (t. j. určiť, kedy nastalo jej hlavné rozšírenie): k juvenilnej cirkulácii vody v rámci diskontinuít proterozoického pieskovca tu však dochádzalo prinajmenej od kriedy.

Je možné, a tak trochu to aj tušíme, že kvarcitové stolové hory sú zvnútra pretkané oveľa rozsiahlejšou sieťou dutín a drenáží, ktoré sú si v niečom s vápencovými jaskyňami podobné, v inom sa od nich zasa absolútne líšia. Pod presláveným plató Sarisarinama, azda niekde v blízkom okolí megakolapsov (či priamo pod nimi?) je možno ešte oveľa väčšia jaskyňa… Výskyt ďalších naznačujú mohutné vyvieračky pod pätou stolových hôr, ukryté v nepreniknuteľnej džungli, ale aj vysoko zo stien vytekajúce vodopády, ktoré sú v relatívne suchšom období (december – marec) neaktívne: vidieť ich výlučne počas kulminácie dažďov, kedy sme v jaskyni Charles Brewer bádali aj my. Ale bezpečné to vtedy veru nie je...

M. Audy je autorem první a druhé kapitoly, B. Šmída je autorem třetí kapitoly.