Znova k odchodu Izraelců z Egypta

Postřeh Pavla Balka (Vesmír 83, 425, 2004/8), že v 5. knize Mojžíšově nejsou Pelištejci (Filištíni), kteří přišli okolo r. 1200 př. Kr., je zajímavý a podle mého názoru dost závažný. Autor pouze věc trochu zamlžuje nestandardním až matoucím vysvětlováním jejich příchodu. Podle Merenptahova nápisu jsou Pelištejci jedním z „námořních“ národů, které okolo r. 1200 př. Kr. zničily jediným strašlivým útokem s výjimkou Egypta celý Přední východ až po Eufrat a kromě toho i mykénské Řecko a Krétu. Tato událost bývá pokládána za konec bronzových civilizací na Středním východě. Někteří badatelé kladou útok námořních národů do spojitosti s řeckou pověstí o trojské válce, která podle nich měla být jakýmsi zamlženým ohlasem daleko větší a ničivější politické katastrofy, jakou útok námořních národů – tzv. egejské stěhování – skutečně byl. Výbuch na Santorinu s tím nemá co dělat. Konal se o mnoho set let dříve.

Hypotéza o spojitosti mezi trojskou válkou a egejským stěhováním nachází jakousi – byť chabou – oporu i v egyptských pramenech. Tam zpráva o útoku námořních národů začíná větou: „Cizí země se spikly na svých ostrovech…“ Jinak řečeno šlo o organizovaný útok koalice několika samostatných politických subjektů. Daleko závažnější inspirací pro tuto hypotézu je ovšem historicky zcela reálná tzv. trojská válka kočovníků, která se odehrála o 2500 let později ve stepích dnešního burjatského Mongolska.

Někdy okolo roku 1170 unesli nájezdníci ze severního kmene Merkitů bezvýznamnému pastevci ze zchudlé bývalé náčelnické rodiny Temudžinovi jeho novomanželku Boerte. Temudžin měl štěstí v neštěstí. Kdysi, ještě v dětství, uzavřel totiž pokrevní bratrství s malým synkem chána mocného kmene Džadžiratů Džamuchou, který se mezitím sám stal chánem. A na tohoto svého pobratima se nyní Temudžin obrátil s žádostí o pomoc. Džamucha sebral velkou armádu, ke které se připojilo i mnoho dobrodruhů ze sousedních kmenů, a společně s Temudžinem se vypravili do země Merkitů. Výprava byla úspěšná (Boerte byla osvobozena) a v jejím průběhu se z Temudžina stal oblíbený vojenský velitel, později velitel samostatné armády, chán (který přijal nové jméno Čingiz), ještě později chán chánů (cháchán), zakladatel mongolského impéria, nejmocnějšího (ale zároveň i nejbarbarštějšího a nejkrvavějšího) politického útvaru známých lidských dějin.

Únos Boerte představuje hezkou ilustraci dnes populárního efektu motýlího křídla (mávnutí motýlího křídla v Irsku může způsobit tornádo na Floridě) a je z tohoto hlediska pro přívržence trojského vysvětlení egejského stěhování velkou inspirací. Mohl-li únos krásné Mongolky vyvolat nezměrnou politickou katastrofu 13. století, proč by únos krásné Řekyně nemohl vyvolat srovnatelnou katastrofu na konci bronzového věku?

Vraťme se ale k Pelištejcům a Exodu. Pokud o Pelištejcích v příslušné pasáži Bible skutečně nic není, znamená to podle mého názoru opravdu problém pro Vachalovo vysvětlení. Na druhé straně je příběh královny Tausret a správce celé země Baje natolik sugestivně podobný příběhu biblického Josefa, že to těžko může být pouze náhoda.

Egypt 12. století př. Kr. již nebyl tou veleříší jako v dobách Ramesse II., nebo dokonce Thutmose III., nicméně z hlediska obyvatel drobných syrsko-palestinských států či pasteveckých kmenů byl stále ještě nesmírně mocnou a bohatou velmocí. Vzestup rodáka z této oblasti na vrchol egyptské mocenské hierarchie musel být pro jeho krajany mocným zdrojem obrazotvornosti. Jak lze ale v této souvislosti vysvětlit absenci Pelištejců (Filištínů) v Mojžíšových knihách? Domnívám se, že vysvětlení lze nalézt, uvědomíme-li si, že chronologie biblických – a jiných podobných – příběhů nemusí být nutně totožná s chronologií jejich vzniku. Pasáže Bible týkající se Josefa v Egyptě mohou tedy pocházet z 12. století př. Kr., následující příběh Mojžíšův však může být starší, nebo alespoň může obsahovat i starší vrstvy. Ohlasy válek 11. století př. Kr. se mohou mísit s ohlasy událostí podstatně starších. S kočovníky Apiru, u nichž je podezření na totožnost s Izraelci, se Egypťané utkávali již v dobách Thutmose III.

Netroufám si pochybovat o platnosti zákona šesti generací, o němž hovoří Břetislav Vachala, nicméně v zdeformované podobě se ohlasy historických událostí mohou i v čistě ústní podobě zachovat mnohem déle. Svědčí o tom například starořecké báje týkající se událostí mykénského období, po němž následovalo 400 let temného věku, kdy neexistovalo písmo a společenský, politický i kulturní život byl rozvrácen v míře, jakou si obyvatelé Sýrie a Palestiny 2. tisíciletí př. Kr. ani nedovedli představit.

Také samotná Bible nám poskytuje příklady ohlasů pravděpodobně velmi starých událostí. Takovým ohlasem může být například příběh o praotci Abrahamovi. Kmen Abam Ram je historicky zaregistrován texty z města Mari, datovanými do 18. století př. Kr. Později již po něm není ani stopa. Přesto se jeho jméno dostalo do příběhů redigovaných mnohem později.

Zajímavý je výsledek výpočtu chronologie Exodu, uváděný v glose Františka Vyskočila. Dost nápadně se totiž shoduje s datem, kdy byli z Egypta vypuzeni Hyksové, kteří tam vládli v období mezi Střední a Novou říší. Tak dávná spojitost vypadá ale asi již příliš nepravděpodobně a fantasticky, i když starší historická neodborná literatura, např. známé Dorazilovy „Dějiny světa v kostce“ vyšlé po 2. světové válce, operují i s touto souvislostí.